Petra Janů: Jak mě zkrotil můj muž | Pro ženy | Blesk.cz

Petra Janů: Jak mě zkrotil můj muž

26. července 2011 | 05:15

Petra Janů tráví léto na chalupě u Jindřichova Hradce. Bylo tam mile a hodně jsme se nasmáli. Hlavně když se svým mužem Michalem Zelenkou vzpomínali na dobu seznámení.

Na vaší chalupě je moc útulno!

Petra Janů: Člověk potřebuje svoje pohodlí. Ale v osmdesátých letech jsme jižní Čechy brázdili v neuvěřitelném stroji – škodě dvanáct set tři! Zaparkovali jsme někde na louce, kde se nám zrovna líbilo, a tam přespali.
Michal Zelenka: Měli jsme pak i oblíbenou louku, po níž celý týden neprošel člověk, jednou nás ale někdo udal a přišli policajti. Dohodli jsme se s nimi a oni pak za námi chodili na panáčka a na pivo.

V osmdesátých letech jste byla na vrcholu popularity. Jak reagovali lidé, když vás viděli nocovat v autě?

Michal: Myslím, že za vše mluví jedna historka. Byli jsme v kempu na Liptovské Maře, kde jsem rybařil. Kolem šli dva frajeři a jeden říká: „Ty, keby som nevedel, že je to úplná kokotina, tak bysom povedal, že támto sedí Petra Janů!“ Když pak bylo první velké natáčení po prázdninách a kolegyně z branže se v té době vracely třeba z Malorky, tak se ptaly: „Tak co, kde jste byli v létě? V jižních Čechách? Tam máte chalupu? Ne?“ To už pokrčily nos. „V kempu? Ne?“ Zvedly obočí. „Na louce!“ říkám.

Stejně si to moc nedokážu představit, vypadáte pořád perfektně upravená, namalovaná.

Petra: To jste mě měla vidět včera! Tady si nedělám žádné násilí. Místní jsou zvyklí, že na chalupě si na obličej nemaluju zpěvačku.
Michal: A já jsem velmi dlouho hledal neposkvrněné triko na počest vaší návštěvy!

Takže tady úplně vypínáte, lenošíte?

Petra: Děláme si, co chceme. Moc mi to nespí, takže vstávám časně, ale hodně pomalu. Dřív jsem mohla prospat celý letní den, dnes mám pocit, že by mi něco hezkého uteklo. Dám si kafíčko na zápraží, dívám se na stromy. Před obědem sáhnu do mrazáku a pak vařím, na všechno je čas.

Chalupa Petry Janů je jí oázou klidu
Chalupa Petry Janů je jí oázou klidu

Chodíte na houby?

Michal: Máme takový systém, že na houby se nejde, dokud se nedají sbírat z auta.

To nemyslíte vážně!

Petra: Ale ano. Okolní lesy jsou protkané asfaltovými cestami, jsme v příhraniční oblasti, je tu málo lidí a houby rostou. Jedné kamarádce jsme říkali: „Zítra si zajedeme na houby.“ A ona: „Jak zajedeme?“ – „Normálně pojedeme, a až uvidíme houby, vystoupíme a projdeme okolí.“ Hned na kraji lesa byly tři hřiby a ona nás podezírala, že jsou ze sádry pro turisty. Za hodinu a půl jsme měli dva košíky a dvě tašky.

Zavařujete je?

Petra: Suším, dusím a zamrazuju.

Baví vás vařit?

Petra: Moc! Nedávno jste tu měli řemeslníky, to jsou vděční strávníci, pro něž je radost něco připravit!
Michal: A já jsem měl radost, že něco zbylo a mám v mrazáku všelijaké dobroty. Petra dobrou českou kuchyni výborně vaří, ale moc ji, chudák, nejí.

Petra Janů se na chalupě věnuje i zahradničení
Petra Janů se na chalupě věnuje i zahradničení
Léta mám v hlavě jeden pořad, kde jste říkala, že se musíte kvůli štíhlé linii hodně omezovat. Dá se na to zvyknout?

Petra: Zvykla jsem si a netrápím se. I když máte pravdu, jsem geneticky určená k tomu tloustnout i ze vzduchu. Vy jste určitě ten typ, co sní osm knedlíků a nic.

Tak nějak…

Michal: Zbijeme ji!
Petra: Zavřeme vás do sklepa! Po Novém roce jsem zkusila krabičkovou dietu. Ráno vám mladík přinese krabičky na den a vy smíte jíst jen to, co je v nich. Za dva měsíce jsem zhubla osm kilo. Od té doby vím, že musím jíst pětkrát denně málo a strava musí být pestrá. Dřív jsem jedla zdravě, ale možná moc a ne tak často.

Jak vám přirostlo k srdci cvičení?

Petra: Snažím se držet v kondici. V Praze nade mnou drží bič trenér, doma cvičím s DVD pilates.
Michal: I tady na chalupě obden zaleze do pokoje na karimatku a hodinu cvičí!

Je to zvyk, nutnost, nebo radost?

Petra: Spíš věc, která mi dělá dobře. Hlavně miluju ten pocit potom. Třeba nepříjemné věci řeším až po cvičení, protože jsem líp naladěná. Někdy si dáte kafe, koukáte z okna a je vám fajn, když si ale předtím zacvičíte, je to ještě lepší.
Michal: Petra začala sportovat před lety hlavně proto, aby fyzicky zvládla  ohromnou pracovní zátěž. Představte si čtyřicet dvouhodinových představení za měsíc ve velkých sálech, sportovních halách. To by leckterá zahraniční hvězda nebo dnešní mladí sotva dali. A museli jsme, abychom se uživili a utáhli kapelu a techniku. Měli jsme vlastní aparaturu… Žárovka do světel na pódiu stála dvojnásobek Petřina honoráře – 1200 korun – a ona dostávala 600 hrubého za vyprodanou Lucernu. Kdybych tam občas něco neukrad’, tak nevím!

… to tam radši psát nebudu!

Michal: Ale klidně piště, kradli všichni. Plakáty se prodávaly načerno, připisovala se auta a tak. Jinak by to nešlo.

Musíte přes léto pracovat?

Michal: No, nemusela by, ale když odmítnete práci, protože si chcete pohovět, tak tomu se říká urazit „kšeftiboha“. A když urazíte kšeftiboha, tak vám to vrátí strašně!

Tahle chalupa prý byla původně kaple, nezažili jste tu něco nadpřirozeného?

Michal: Kaple to byla do roku 1755, pak ji odsvětili a bylo tu lesní hospodářství.
Petra: Můj muž říká, že viděl hodného ducha, ale já myslím, že to bylo hlavně díky rumu.
Michal: Ne ne, v noci jsem se vzbudil a viděl jsem chomáček bílého světla a vůbec jsem se nelekl, věděl jsem, že to je hodný. Zablikalo to a zmizelo.

Na zahradě má Petra Janů i historický javor
Na zahradě má Petra Janů i historický javor
Na zahradě máte také sedm set let starý javor. Možná je to absurdní otázka, ale nepovídáte si s ním?

Petra: Nemusíte povídat, stačí sedět na lavičce a koukat do něj a on vám to dá.
Michal: Pak ale přijde říjen a už to takový miláček není! Spadá listí, a když ho hrabu, tak si s ním fakt povídám! Ale nechtějte to slyšet.

Jste spolu třiatřicet let. Máte nějakou zábavu, činnost, která vás hodně sbližuje?

Michal: Nám je spolu dobře tak vůbec. Neděláme si násilí a pořád je legrace, sranda…
Petra:
To je důležitý – chechtat se spolu i po třiatřiceti letech. A stát při sobě, spolehnout se na sebe. Před patnácti lety jsem měla bouračku, tři měsíce jsem ležela a třináct měsíců chodila o berlích. V té době nám dvě auta ukradli a třetí jsem rozsekala, ani jedno jsme neměli pojištěné. Rok jsem nemohla vydělávat. Taková věc vám udělá v hlavě pořádek. A taky v přátelích.
Michal: V jistém smyslu jsme začínali úplně znova. A vyhrábli jsme se z toho. Taková věc hodně sbližuje.

Vybavíte si tu nehodu někdy i teď, po letech?

Petra: Ani ne.
Michal: Velmi zřetelně! Když se mi neozve ze štace, mám starost. Náš obehraný dialog zní: Jak pojedeš? – Opatrně? Co uděláš, až tam dojedeš? – Ozvu se! Platí to oboustranně.

Co vašeho muže spolehlivě potěší?

Petra: My si moc nedáváme dárky. Hlavně ne při tradičních příležitostech. Oba upřímně nesnášíme Vánoce. Můj muž je už od dubna hysterický a říká: už zase budou! Nic proti svátkům Božího narození, ale když vidíte vánoční stromky ve výlohách v říjnu, je to děs.
Michal: Vadí mi ta kampaňovitost. Na všem! Chudák Petra Kvitová, viděla jste, jak to ve Wimbledonu nádherně válela… Teď ji vystavují jako cvičeného medvěda. To my známe moc dobře!
Petra: Naštěstí cvičeného medvěda už dělat nemusím.

Kšeftibůh respektuje, když odmítnete nabídku na práci, protože se vám nelíbí?

Petra: To ano, jen v tom nesmí být lenost nebo pýcha.
Michal: A všimla jste si, že se Petra neobjevuje na večírcích nebo talk show? Dá to skoro víc práce než se tam objevit.

Petra Janů a Vojtěch Bernatský
Petra Janů a Vojtěch Bernatský
Záměrně nechodíte na večírky?

Petra: Ani na žádné party ani rauty s generálními řediteli a politiky. Udělám to nejlepší, co umím, zazpívám, jak nejlépe dovedu, ale to je celé. Ještě na začátku devadesátých let mě Michal honil po večírcích, že tam se něco domluví. Obvykle se nic nedomluvilo, a protože nejsem večírkový typ, nikam se nehrnu.
Michal: Někdy se mě ptají, kolik by stálo, kdyby Petra šla i na raut po vystoupení a popovídala si s třeba s vedením firmy. Jenže na to není cena, prostě to neděláme. A to není pýcha, jen svoboda rozhodování, které si moc vážíme.

Není vám někdy líto, že vrchol slávy máte za sebou? Neříkala jste si, že po třech Slavících byste chtěla ještě jednoho?

Petra: Na přelomu 80. a 90. let jsem si zažila všechno, vyprodané sportovní haly, fanclub kde bylo přes pět tisíc fanoušků. Krásná věc, fantastické, ale taky hodně náročné. Když se stanete tak říkajíc „budovou“ – národním majetkem –, máte povinnosti: každý rok nové album, půlrok před Slavíkem se všude nacpat, aby o vás lidi věděli. A teď se trápíte, jestli to vyjde, co když to nevyjde, co když budu třetí, jak si to obhájím… Vrchol mám za sebou, dávám si cíle, které splním a ze kterých mám radost. Není přirozené, když se dospělá žena chová jako „dvacítka“. Hlavně jsem šťastná, že můžu dělat svoji práci.
Michal: To je ono – dělat kariéru, a když je hotová, tak ji mít! Jsou dámy, co to zvládly, jiné ne. Když chcete pořád stoupat za každou cenu, nutně se ocitnete v bodu, kdy to začne jít z kopce. Máme koncerty v takových podmínkách a za takovou cenu, že je vždy vyprodáno. Těší nás to.

Kdo během kariéry nejvíc ovlivňoval vaši image, líčení, oblékání?

Petra: Hodně lidí, ale tyhle věci mě na mé práci baví nejméně.
Michal: Ale jsou strašně důležité! Museli jsme vymýšlet image, dělat fotky, tvořit příběh, aby v minulém režimu prošel, a přitom byl aspoň trochu pravdivý.
Petra: Vymýšleli jsme spoustu věcí. Třeba že jsem vyrůstala v pasťáku, nakonec jsme se ale víc drželi pravdy.

I tak pravda nebyla moc veselá. Do jedenácti let jste vyrůstala u babičky. Jak na ni vzpomínáte?

Petra: Fantastická žena, neměla formální vzdělání, ale byla moudrá. Naučila mě základní věci: odlišovat dobré od špatného. Měla jsem s ní klidné dětství se čtením pohádek, s jahodami se šlehačkou a se vším, co k tomu patří, byla jako moje maminka.

Vaši rodiče byli velmi mladí, když jste se narodila, a záhy se rozvedli. Vztahy s nimi nebyly zdaleka ideální. Bolí vás to ještě?

Petra: Jsem dospělá holka a už se v tom nevrtám. K mámě jsem se vrátila v těch jedenácti, a to byla velká chyba, táta měl svoji rodinu… Paradoxně mi pomohl pořad 13. komnata. Když bylo pár dní před jeho natáčením a manžel mi už opravdu musel říct, že přijedou, myslela jsem, že ho zabiju. Sevřel se mi žaludek a zamrazilo mě. Nechtěla jsem se hrabat v minulosti. A pak jsme prošli ta místa, rekapitulovala jsem příběh, utřídila jsem to, uklidila a zavřela. Očistný proces byl dokončen. Táta je teď starej, starám se o něj, mám ho ráda, ale co si budeme povídat, je to spíš pocit povinnosti než láska.

Petra Janů to s Petrem Jandou v Lucerně rozjeli "jako zamlada"
Petra Janů to s Petrem Jandou v Lucerně rozjeli "jako zamlada"

Ke zpívání vás prý přivedla babička.

Petra: Vozila mě po zotavovnách, protože jsem byla pořád nemocná. A tam jsem zjistila, že zpívání je fajn. Když jsem vylezla na stoličku a začala zpívat, tak mě všichni chválili a říkali, jaká jsem šikovná holčička. Dostala jsem navíc moučník, čímž jsem zjistila, že ze zpívání plyne i nějaká hmotná výhoda.

Začínala jste jako rockerka, je to muzika, která se vám nejvíc líbí?

Petra: Sice to byl čistě marketingový tah, ale mě se rock a všechno, co k němu patří, líbí. Chtěli jsme rozdělit národ: aby mě buď milovali, nebo nenáviděli, a to se povedlo. Mlaďoši mě zbožňovali a rodiče upřímně nenáviděli.
Michal: V Petře zůstala rockerská jevištní upřímnost. Nikdy z ní nedostanete větu: „Jsem strašně ráda, že právě dnes můžu zpívat u vás v Havířově.“ Nebo: „Přeju vám hodně štěstí, zdraví a spoustu lásky.“

Váš úděl je zpívat hlavně staré hity, jeden zpěvák mi řekl, že je to někdy jako dělat šroubky ve šroubárně.

Petra: Můžeme být rádi že své hity máme. Mohla bych říct: Už nejsem volná – ježíšmarjá, z toho už se zblázním! Ne, jsem ráda, že ji mám. Dobře se s tím vyrovnává Věra Špinarová: když na koncertu zazpívá Jednoho dne se vrátíš hned na začátku, tak řekne: „Ti, kdo přišli jen na tuhle písničku, můžou jít domů!“

Jste duší exhibicionistka?

Petra: Jsem. Ale mimo jeviště jsem plachá.
Michal: Když přijeli agenti a napřed šli k nám domů, říkali si prý, že si nedovedli představit, že tohle vyleze na jeviště. Pak viděli koncert a bylo jasno. A když viděli nejdřív koncert a pak byla večeře, tak se mě zase furt ptali, jestli jí něco není.

Petra Janů s manželem Michalem Zelenkou
Petra Janů s manželem Michalem Zelenkou

Když jste se seznámili, prý jste si moc nesedli, ale pak jste najednou zjistili, že spolu bydlíte. To není možné, musel tam být nějaký zlomový moment.

Petra: Ale to je přece normální, láska a nenávist k sobě mají hrozně blízko. Vždyť to vidíte ve Zkrocení zlé ženy, už Shakespeare to věděl. My jsme modelový případ.

Váš muž vás zkrotil?

Petra: Zkrotil, ale dával mi hodně zabrat. Než jsem se odstěhovala do Prahy, bydlela jsem v Sekerkových Loučkách (u Turnova, pozn. red.), což je víska, která má asi šedesát čísel. A vypadala jsem jako Sekerkovy Loučky osobně: doma jsem si dělala trvalou, samej krimplen a tak dále. Přišla jsem do Prahy a Michal sháněl zpěvačku ke Karlu Černochovi. Tenkrát jsem začínala v Semaforu a kolegové Michalovi řekli: „Jdi se na ni podívat, nikdo ji nezná, takže nebude drahá, vypadá hrozně, ale zpívá slušně.“ Šel se na mě podívat, pak za mnou přišel do klubu a řekl, že když zavřel oči, bylo to dobrý… „Ale musíte se sebou něco dělat, protože vypadáte fakt příšerně, mimochodem, kdybyste se chtěla zbavit té sukně, tak mi ji dejte, já ji roztrhám.“ Hrozné! Ale asi nějak tušil, že to jediná věc, která na mě platí.

Je dobré mít v životě lidi, kteří vám řeknou pravdu.

Petra: Kolikrát jsme se hádali. Jasně, když vám někdo řekne pravdu do očí, tak se nepříčetně rozčílíte. A až sama doma pod peřinou si tiše přiznáte, že měl pravdu. Navíc Michal ví, že nejlepší výkony podávám, když jsem doběla rozčílená, a to umí Zelenka skvěle – na první dobrou!

Autor: Olga Poucheová, Kbak