Takže nejste v soukromí zrovna obětavá, chápavá a trpělivá matka, jakou jste byla v roli ve filmu Občanský průkaz?

Obdivuji, když se někdo pro něco obětuje, ale já taková prostě nejsem. Jsem spíš sobec, egoista, který miluje svoji práci. Mám problém se jí vzdát a opustit ji. Každému to říkám, všichni to o mně vědí. Nejsem trpělivá, klidná, laskavá a starostlivá maminka. Rodina to musí beze mě zkrátka zvládnout! Ale ne, přeháním. Je ale pravda, že když pracuji, tak prostě pracuji. A když nepracuji, ráda se starám o děti a domácnost. Ale to se pak už zase těším, až za prací vyrazím.

Máte ještě malé děti, Brunovi je šest a Stelle tři. Nevyčítají vám třeba, že s nimi moc často nejste? Neptají se, proč musíte pryč?
Naštěstí mi nevyčítají, že jsem s nimi málo, jen se mě ptají, proč musím jít zase do práce. Vysvětlím jim, že prostě musím, ale hlavně že mám svoji práci ráda. Oni s tím nebojují. Zatím nám to s mužem vychází tak, že děti nemusejí být dlouho ve školce, nebo snad nedejbože doma bez dozoru. Když s nimi nejsem já, je s nimi jejich tatínek nebo je hlídají děti mého bratrance. Lásky a starostlivosti tedy mají, myslím, opravdu dost.

Připomenete si třeba často díky dětem i svoje dětství? Měla jste se sestrami podobný vztah jako má Bruno se Stellou?
Je to jiné. Já jsem byla dlouho jen se starší sestrou, pak k nám přibyla třetí. Měly jsme třeba společný domeček pro panenky. Moje děti, tedy kluk a holka, to mají jiné. I když Stella je spíš klučičí typ a nemá problém si občas hrát třeba s autíčky. Naštěstí mají oba stejný humor, dobírají si jeden druhého, „muchlují“ se. Umějí na sebe křičet, ale také se potom rádi obejmou. Když jsou unavení, tak si jdou spolu i odpočinout. S manželem pracujeme na tom, aby byl jejich vztah dobrý. Myslím si, že by rodiče měli budování sourozeneckých vztahů do jisté míry pomáhat.

Vaši rodiče to také dělali? Hlavně tedy v období puberty, kdy jste se se sestrami takříkajíc nemusely?
My jsme byli taková netypická rodina. U nás rodiče nepředstavovali autoritu, která stále něco řeší. Spíš se s námi bavili jako s dospělými, sobě rovnými. Maximálně se nás ptali, co se děje. Nepamatuji si na žádné domlouvání nebo dlouhé rozhovory. Nechávali věcem volný průběh. Myslím si, že v určitém období je to nejlepší cesta. Vzpomínám si třeba na situaci, kdy mě otec jednou při jídle zničehonic napomenul, že se nůž neolizuje. Podívala jsem se na něj s výrazem, o co mu jde, co to na mě zkouší. Přišlo mi to scestné, nechápala jsem, proč mu to překáží, když doteď bylo všechno v pořádku (smích).

V dospívání jste prý byla pěkná rebelka a rodičům jste dala zabrat. Nebojíte se, že si to samé jednou prožijete i s vlastními dětmi?
V tomhle směru se mám co učit od svojí mámy, která měla sílu nechat věci plynout. Nikdy se mnou nebojovala. Viděla, že nemá smysl mi bránit. Když jsem jí v šestnácti oznámila, že se stěhuji, řekla mi něco ve smyslu, že jsem kráva, ale pomohla mi odstěhovat se. Když jsem odcházela kvůli modelingu do Milána, bylo to pro ni těžké, ale odjela tam se mnou, aby zkontrolovala, kde budu bydlet, a pak mě tam nechala. Myslím, že to byl správný přístup. Já jsem dobře věděla, co chci, a šla jsem si za tím. Obávám se ale, že já na to jako matka nebudu mít sílu. I když na druhou stranu si neumím  představit, že až se mi děti svěří, co chtějí dělat, jaké jsou jejich cíle, že jim budu bránit a řeknu ne. Doufám, že je podpořím stejně jako tenkrát podpořila máma mě. Můj táta se výchovy moc nezúčastňoval. Jen se vždycky zeptal, jestli jsem šťastná, a dál nic neřešil. Podle mě je důležité vtěsnat do dětí co nejvíc, dokud jsou ještě malé. Pak z toho můžou čerpat celý svůj život. Říkám si, že mají právo všechno vědět. Potom už můžu věřit tomu, že život zvládnou.

A jak vezmete, když třeba začnou pít a kouřit?
Nedělám si iluze a nemyslím si, že moje děti nebudou nikdy pít nebo kouřit. Vím, že si to budou chtít zkusit, to prostě k dospívání patří. Věřím ale, že to zvládnou ukočírovat. Dcera mi nedávno říkala: „Mám ráda tátu, Bruna, tebe a mám ráda i sebe.“ Nadchlo mě to, mám z toho radost.

Vraťme se ještě k filmu Občanský průkaz, který je o dospívajících mladících, jejich rodinách, láskách. Vzpomenete si sama na chvíle, kdy jste v rukou držela čerstvou „občanku“? Cítila jste se tenkrát dospělejší?
Nepamatuji si, jak a kde jsem ji dostala, ale vím přesně, že jsem ji ještě tu noc ztratila na školním hřišti. Naštěstí se časem našla. Nevnímala jsem to ale jako nějaký milník v životě, že by mě to někam mělo posunout. „Občanka“ pro mě byla jen dokladem toho, kde bydlím.

Herectví jste nikdy nestudovala. Jak vám bylo, když jste natáčela poprvé, a hned třeba po boku opravdových „profíků“?
Na to si už moc nepamatuji. Vím jen, že jedním z prvních herců, se kterým jsem hrála, byl Eduard Cupák. Nikdy jsem ho ani ostatní známé herce nevnímala jako autority. Neprožívala jsem to, neměla jsem před nimi přehnaný respekt. Spíš jsem se bála, abych nepokazila záběr.

Nikdy jste nelitovala, že vám nevyšla kariéra modelky?
Rozhodně jsem to nechtěla dělat navěky. Když jsem modeling zkoušela, byly v kurzu dokonalé krásky jako Linda Evangelista či Eva Herzigová. Říkala jsem si, že vedle nich nemám žádnou šanci vystoupat na vrchol. Když se pak dostal do módy trend holek, které nemusely být až tak vysoké, neměly prsa, říkala jsem si, že teď bych šanci možná měla. V Miláně jsme měla dobrou práci, fotila jsem pro prestižní italské firmy. Tahle práce ale ženám nenabízí skoro žádný postup ani zdokonalování, jen dostatek peněz, a to mi přijde málo.

5x o Aně: * Obdivuje Meryl Streep, Jacka Nicholsona, Diane Keaton a zbožňuje spisovatele Bohumila Hrabala. * Pochutná si klidně na obyčejné husté polévce plné nudlí a zeleniny nebo na chlebíčcích.   * V politice fandila bývalému premiérovi Janu Fischerovi. * Ani jako herečka, ani jako divačka zrovna nemusí ve filmu erotické scény. * Klidně by si střihla akční roli typu brutální Nikity, ale má pocit, že jí takovou práci nikdo nenabídne.