Jak se vám teď žije jako single?

Jistotou je pro mě naše „svatá trojice“: já, dcera Kristýna a syn Filip. To je základní kámen, o který se můžu kdykoliv opřít. Za každou cenu bych vztah nechtěla. Ale zase vím, že se bez lásky žije špatně.

Za krachem vašich dvou manželství stál stejný důvod?

Problém mohl být v tom, že jsme nechtěli stejné věci ve stejnou dobu. Minuli jsme se. Měli jsme jiné nároky na život. A když pak nebyla z jedné strany ochota se domluvit, tak ten druhý toho sám moc nezmůže. Na druhou stranu se v životě přihodí horší věci, než že se nevydaří manželství.

Nezanevřela jste na muže?

Ne, to vůbec. Chlapi jsou taky jenom lidi. Vždyť i mezi námi ženskými jsou potvory. Můj špatný výběr nebo omyl mě od dalších mužů rozhodně neodradily.

Co vám na chlapech vždycky vadilo?

Nikdo není ideální. Navíc si myslím, že chyby, které ten druhý má, si můžete časem i oblíbit. Já to mám tak, že když mám někoho ráda, tak i s jeho poklesky nebo zlozvyky. Každopádně správného chlapa zdobí úcta k ženě, dobrá výchova, charakter, velkorysost. To všechno dohromady svědčí o mužově psychické stabilitě a minimu komplexů. Za chlapa se nesmím stydět.

Je pro vás věrnost ve vztahu hodně důležitá?

Já si myslím, že když někoho milujete, tak přece nechcete nikoho jiného. V takovém případě u mě nevěra nepřipadá v úvahu. V případě chlapů je lepší to neřešit, nepátrat. Ale myslím, že je spousta těch, kteří věrní být dokážou.

Věříte, že ten pravý ještě přijde?

Všechno je to otázka správného načasování. Mně někdo hodně ublížil a odpustit je hrozná fuška. Ale vím, že je to nejlepší řešení. Tak doufám a věřím, že snad přijde někdo, kdo mi to vynahradí. S přibývajícím věkem a zkušenostmi ale nepropadám panice.

Jitka Čvančarová: Toužím po dětské smečce

Klidně byste se vdala i potřetí?

Tak to v tuhle chvíli nevím, ale všechno je možné. Vždycky se mi klasické pojetí rodiny, a tedy i manželství líbilo. Mělo by to tak být.

Myslíte, že vám slavné příjmení v životě pomohlo, nebo spíš uškodilo?

Můj první muž a otec mých dětí je výjimečný člověk, takže jsem hrdá na to, že můžu nosit jeho jméno. Výhoda nebo nevýhoda známého jména je sporná. Zažila jsem obě polohy.

Rozpad prvního manželství s Jiřím Kornem proběhl v úplném klidu?

Za každým koncem stojí určité emoce.

Jak vám bylo, když jste najednou zůstala na děti sama?

My jsme na děti byli vždycky dva. Jirka se jim maximálně věnoval, má je moc rád. Musela jsem jen víc věci organizovat, když jsem třeba potřebovala pracovat. Ale měla jsem i oporu v rodičích a chůvách. Nikdy jsem se necítila být v roli opuštěné ženy se dvěma dětmi. Ony to ani nepocítily, což je v pořádku.

Jaký mezi sebou mají jako sourozenci vztah?

Odmala krásný, tedy až na nějaké kratší, pubertální období. Hráli si spolu, podporovali se, byli parťáci. Filip na Kristýně visí.

Váš syn je od narození postižený. Co bylo v péči o něj nejtěžší, házel vám někdo klacky pod nohy?

Tenkrát, skoro před dvaceti lety, byla malá šance takové dítě zařadit do společnosti, bylo málo speciálních škol, sociální pracovníci byli hodně neochotní, neinformovali o možnostech různých podpor. Štvala mě byrokracie. Teď se to naštěstí změnilo, člověk si už nepřipadá, že je v tom sám. Díky internetu se může zkontaktovat s podobně zasaženými lidmi, mluvit o tom s nimi, scházet se. Škol je podstatně víc, jen ta neochota na úřadech zůstává… Pořád mi připadá nesmyslné, že se třeba i několik měsíců čeká na přiznání důchodu. Je to nedůstojné. Proč musí být člověk bit za to, že je postižený?

Jak jste dobíjela baterky, když to na vás všechno padalo?

Někdy to snadné opravdu nebylo, ale láska k dětem mi pomáhala. Když bylo nejhůř, našla jsem si čas pro sebe, vyběhla jsem se psem do lesa, šla jsem na kosmetiku, koupit si něco na sebe.

Nikdy jste nechtěla dát syna do stacionáře nebo třeba na speciální internát?

Ne, to ne. Mně by se moc stýskalo. Navíc si myslím, že je pro něj důležité, aby vyrůstal v domácím prostředí. Filip teď chodí do praktické školy na klasickou denní docházku, vyzvedávám ho každé odpoledne. Naštěstí jsem si to uměla vždycky nějak zařídit.

Dceru už máte také dospělou. Jste „kámošky“?

Nikdy jsem nebyla moc autoritativní matka. Vždycky jsem se snažila, aby mezi námi byla oboustranná důvěra. Můžeme si všechno říct.

Řešíte spolu třeba i její nápadníky, módu?

Ano, až takovou důvěru ke mně má. Pokud jde o módu, dříve jsem jí doporučovala, co a jak, ale teď už má svoji představu. Já už bych to asi nosit nemohla nebo nechtěla, ale jí třeba zrovna takové vrstvení moc sluší. Umí tomu vtisknout šmrnc mládí. A to se mi moc líbí.

Chodí si do vašeho šatníku půjčovat věci? Nevadí vám to?

Jedna druhé věci nosit nemůžeme. Tedy ona mně asi ano. Nikdy mi to nevadilo. S láskou si vyměňujeme hlavně kabelky, čepice, šály. Je mi dobře, když mám na krku třeba její šálu a díky tomu si na ni přes den mockrát vzpomenu.

Plzáková: Vidět rakev vlastního dítěte je hrozné

Jak se připravujete na to, až třeba jednou Kristýna přijde s tím, že odjíždí studovat do Ameriky?

Moc nad tím nepřemýšlím, i když si myslím, že mě něco podobného brzy čeká. Až to přijde, tak to budu řešit. Když dělala řidičák, tak mi to přišlo jako dobrá věc, teď, když už řídí, jsem v sobě musela trochu zlomit strach. Nedá se žít ve stresu a strachu z toho, co by kdyby, to pak člověk špatné věci přitahuje.

Co je nejtěžšího na tom být matkou?

To, že děti milujete, máte o ně strach a že to nikdy neskončí.

Jak se cítíte teď, pár let po čtyřicítce? Chtěla byste třeba vrátit čas?

Daleko víc žiji přítomností. Mám pocit, že kolem mě jde i nějaká ta moudrost, která s věkem přichází. Když si vzpomenu, jaká jsem byla v pětadvaceti, tak bych čas nevracela. Vždycky o něco přijdete a něco nového získáte.

Před lety jste se živila jako modelka a moderátorka, co děláte teď?

Móda, vizážistika, styling jsou součástí mého života už spoustu let. Tahle oblast mě hodně zajímá. I proto jsem se objevila na Primě jako vizážistka v jednom pořadu. Jinak vyjíždím na zájezdová představení. Hraju v divadle Skelet Pavla Trávníčka několik inscenací. Roli mám i v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Co vám dokáže zvednou náladu, když jste v úzkých?

Pustím si třeba Stinga nebo se jdu projít se psem do přírody. Snažím se ale spíš pracovat na tom, aby moje dobrá nálada nikdy nemizela.