Kdo dneska ukládal vašeho tříletého syna Toníčka k spánku?

„Babička. Tedy Toníkova. Moje máma."

Tak je to vždycky, když večer hrajete?

„Ani ne, maminka často pomáhá přes den, ale večer je dost často k dispozici můj muž Petr. Na rozdíl od nás není herečka. Jenže dneska musel do divadla jako režisér představeni sledovat záskok.“

Chůvu jste si pořád ještě nepořídila?

„Proč bych měla, jde-li to naštěstí z vlastních zdrojů?“

Tak je to moderní a navíc máte docela dost práce, ne?

„Obvyklá představa je nejspíš, že divadelní herečka musí být nutně 30-31 večerů v měsíci z domu. Tak to není. Tedy nehraje-li ve všem, co se dává. Já jsem v průměru se vším všudy večer mimo domov tak desetkrát do měsíce. Na repertoáru mám inscenací pět, některé alternované, k tomu se vždycky vyskytne pár jiných závazků, ale zatím se mi daří ty večery pro Tondu dost spořit.“

Je vám líto, když nejste večer doma?

„Nemám pocity lítosti vůči žádné straně. Jsem ráda v divadle, jsem ráda doma. Neteskním na jednom místě, že zrovna nejsem na druhém. Toník chápe, že televize a divadlo je moje práce, i to, že ji dělám ráda. Když odcházím, ptá se, jestli budu mečovat, nebo hrát s tím pánem s velkým nosem – tedy jestli jdu hrát Janu z Arku nebo Roxanu.“

Berete ho s sebou do divadla?

„Večer ne, ale byl na dopoledních představeních, chodí sem tam na natáčení. Vedu ho k tomu, aby věděl, kde i proč pracuju - nikdy mu neříkám, že se to prostě musí, nebo že se pracuje jen pro peníze. Já sama to tak ani nemám, pracuji ráda z podstaty. Stejně tak nemáme školku jako odkladiště dětí, ale jako místo, které je pro šikovné děti, kde se hodně naučí a kam se těší."

Sklenaříková o rozchodu: Pořád jsem byla sama

Vy chodíte vždycky do práce s radostí?

„No jo, asi to budu někomu připadat legrační, ale je to tak. Zaplaťpánbu jsem si vybrala práci, kterou jsem vždycky chtěla dělat. Já jsem vůbec šťastná povaha, dělala jsem ráda všechna zaměstnání, kterými jsem si prošla, ať už to byly brigády, nebo později přivýdělky. S radostí jsem dělala servírku i sekretářku. Brala jsem to jako roli, vzala jsem si zástěrku, popadla půllitr a: klapka, kamera jede, akce! Pravda, někdy ta klapka trvala 16 hodin i s vytíráním podlahy po zavíračce.“

Neříkejte, že vám ta radost vydržela i k tomu vytírání.

„To víte, že se mi v životě stalo, že jsem nebyla v práci nejspokojenější, ale nikdy za to nemohla práce jako taková, vždycky to byl lidský faktor, který mi to znepříjemnil. Někdy si s někým prostě nesednete, to je normální, ale hospody se tahle zkušenost netýkala.

Kde jste tehdy to pivo roznášela?

„U Bubeníčků, výborná staročeská hospoda, skvěle tam vařili. Já měla na starosti zahrádku, to byl můj plac.“

Poznávali vás hosté?

„Zřídka, ale stalo se. Rozhodně se nedivili, jako kdyby za barem stála Angelina Jolie. Nebyla jsem tak mediálně známá, a i když jsem měla za sebou Snídani s Novou, hrála jsem hlavně v divadle. Proto jsem tam také pracovala - jen z divadelní gáže se dá vyžít jen těžko.“

Váš manžel je režisér, režíruje vás i doma?

„Můj muž je normální příjemný člověk.“

To se přeci nevylučuje.

„Já vím, ale zní to divně. Režíruje, diriguje… neřekla bych – ale třeba si on myslí, že ano. To je přece ideální model. Muž-hlava, žena-krk. On je i jako režisér příjemný, nekřičí, není vulgární.“

Nikdy se nehádáte?

„Ani jeden nejsme ten typ. Já jsem sice temperamentní jak Španělka, ale jižanskou domácnost doma rozhodně nemáme. Neznamená to, že se nedohadujeme, to ano, ale nehádáme se.“

Jak ten temperament zkrotíte?

„Nekrotím ho, nechávám žít. Jde to ven samo. Jsem jaká jsem, poraď si jak můžeš. Jsem velmi svodomyslný člověk, potřebuju pro sebe prostor, ale nechávám ho i svému okolí. Moje výbuchy temperamentu jsou většinou v rámci spravedlnosti – na ulici bych třeba nesnesla, kdyby někdo někoho napadl, to bych určitě zasáhla, nesnáším lež a křivdu. Jsem sice výbušná, ale ne hádavá.“

Jste žárlivá?

„Ne.“

Říká se, že žárlivost je koření lásky.

„Ono se toho říká. Já to mám prostě takhle - mé lásce se bez žárlivosti žije docela dobře a není kvůli tomu »bez chuti a bez zápachu«. Nebyla bych sice potěšená, kdyby se děly věci, které by mě bolely, ale žárlivost stejně jako závist život jenom obtěžují, kazí náladu a pohodu a mnohdy úplně bez příčiny.“

Taková jste byla vždycky, nebo to je spíš životní zkušenost?

„Zkušenost. Den má strašně málo hodin na to, abych je vyplácala na takové pitomosti, jako je masochistické fantazírování co, kde a s kým partner dělá, nebo nedej bože po tom skutečně pátrala. Koneckonců tvrdím, že až se Petrovi přestanou líbit ženský, budu první, kdo ho odvede k doktorovi.“

Vy sama se koukáte po jiných chlapech? Líbí se vám cizí muži?

„Panebože, ano. To bych nebyla normální. Je mi 35 let, líbí se mi herci ve filmech, zajímaví kolegové - to ještě není vstupenka do nevěry. Proč bych měla bořit kvalitní vztah, když je někdo jiný objektivně přitažlivý, chytrý a charizmatický… I v práci mám příjemné kolegy. Líbí se mi nejen muži, ale dokážu ocenit krásu a přitažlivost i mnoha žen."

A není v tom nic sexuálního?

„Ani trochu. Mimochodem: chci vidět jediného člověka, který řekne ANO u oltáře a v tu chvíli se mu nelíbí už nikdo na světě. To je lhář.“

Vyskočil režíruje exmanželku Anife: Itálie na jevišti!

Myslíte si, že se lze i ve šťastném vztahu zamilovat do někoho jiného?

„Jistě. Bylo by pokrytecké říkat, že se to stát nemůže. Ale nutno podotknout, že právě teď nemluvím o sobě.“

Divokou povahu máte po mamince?

„Určitě.“

Doma muselo být veselo, když jste měla ještě čtyři sestry. Můj táta vždycky říkal, že když se sejdem v kuchyni, je to jak ve slepičárně, a to jsme byly jen dvě. Co váš tatínek?

„Poměr pohlaví v naší rodině byl, pravda, vůči tátovi nevyrovnaný. Ale nikdy si nestěžoval. Popravdě, to vyjádření Vašeho táty nevnímám jako útok na něžné pohlaví. Já sama jsem si mockrát uvědomila, že skupinka žen zvukově opravdu připomíná kurník. Kdyby nás tu sedělo víc a zavřely bychom oči...no, je to tak. Ale neberte si to, dámy, osobně, slepice jsou velmi užitečné. A co si budeme povídat, chlapi taky nějak zní.“

Se sestrami vás dělí velký věkový rozdíl, jaký s nimi máte vztah?

„Velký je, ale setřel se léty. Šestnáctiletý rozdíl, který mám s nejstarší sestrou přece neznamená, že se mineme. Neprožívaly jsme spolu panenky, ale zase jsme měly jiné zážitky. Helena mi hodně pomáhá s Toníkem, protože je sama dvojnásobná babička. Stejně tak mám spoustu témat společných jen mě a Kačence.“.

Není ta velká rodina občas komplikace?

„V žádném případě. Nikdy by mě takové slovo ve spojení s velkou rodinou nenapadlo.“

Ani o Vánocích?

„Už jsme starší, takže Vánoce jsou hlavně pro děti. My dospělí nedáváme kvanta dárků, spíš drobnosti, legrace, knížky. Jednou jsem usoudila, že štětka na záchodě u našich už není, co bývala, a našli ji tedy pod vánočním stromkem. Zkrátka dáváme si i věci praktické a neotřelé. Nejdůležitější ale je, že se sejdeme.“

Vejdete se do jedné místnosti?

„Do jednoho pokoje ne, do jednoho bytu ano. Vetšinou se ale stejně všichni sejdeme na nějakém nečekaném místě, kam se sotva vejdeme a povídá se tam: u koupelny, na chodbě, u hlavních dveří. Už taky nenecháváme mamku všechno vyvařovat a servírovat. Připraví se častěji švédský stůl a každý si sám vezme, na co má chuť. Jednou se uspořádala i soutěž o nejlepší jídlo. Každý se zúčastnil.

Kdy jste odešla z domova?

„Moc brzy to nebylo. Asi v jednadvaceti jsem odešla do divadla do Chebu, pak jsem dojížděla domů jen sporadicky. Poté jsem se vrátila na chvíli k našim jak do přístavu, ale za pár měsíců jsem našla podnájem, který se mi dařilo utáhnout.“

A pak jste potkala Petra Kracika – vzala jste si svojí první lásku?

„Nééé, velkou lásku to ano, ale první nebyl.“

Ti ostatní nebyli tak zajímaví?

„Pro mě ano, ale mediálně asi ne, tak se nikdo na ně nikdy neptal. Ale řekla bych, že jim to nevadí. Ale velké číslo by to nebylo. Vždycky jsem byla spíš klasik a dlouho jen randila. Neměla jsem moc lásek - tedy těch zrealizovaných. Ale zamilovaná jsem byla hned od jeslí. Byla jsem hodně ostýchavá."

Vy?

„Já přestávám být ostýchavá až v posledních letech. Nikdy jsem nebyla balička. První lásku jsem měla až 18 a půl letech, do té doby jsem si ani s žádným klukem nedala polibek na ústa. Pak jsem měla čtyři roky vztah se spolužákem z herecké školy, s ním jsem odjela do Chebu a tam jsme spolu i žili.“

Vařila jste mu a prala košile?

„Byl to normální život ve dvou, takže ano.“

Vy jste asi neměla bouřlivou pubertu?

„Máma říká, že jsem neměla žádnou. Já tvrdím, že měla, ale projevovala se jinak - pořád jsem se smála.“

Rudolf Hrušínský: Chytat ryby mě naučil táta

Uvědomovala jste si tehdy vůbec, že jste mimořádně hezká?

„Z čeho usuzujete, že jsem byla mimořádně hezká?“

Když vás dneska vidím, tak to v 17 nemohlo být jiné.

„Mohlo. Byla jsem nerozvinuté poupě – nebyla jsem snad ošklivá, ale nikdo by si mě nevšiml."

Dneska už si vás asi všímají víc.

„Dostává se mi rozhodně milých komplimentů, potěší mě to, ale nejsem už ve věku, aby mi z toho narostl hřebínek. A starat se o sebe, to je povinnost, kterou mám ke své profesi i sama k sobě.“

Teď jste výrazně štíhlejší než před pár lety. Za to mohou diety nebo cvičení?

„Vždycky jsem tancovala a věnovala se sportu. Mnoho let jsem ale měla problémy se štítnou žlázou, která hubnutí znesnadňovala. Teď je naštěstí hodná. Kvůli ní jsem změnila životosprávu – snažím se chodit včas spát, zdravě jíst, cvičit, nepít alkohol, který mi stejně nedělá dobře. To zafungovalo jak na šítnou žlázu, tak na postavu. Kdybych se nehlídala, jsem jako koule.“

Jak se introvert jako vy dostane k divadlu?

„Divadlo jsem hrozně chtěla hrát odmalička, deset let jsem stepovala a dělala moderní tanec.“

Proč jste tedy nešla na konzervatoř hned?

„Já si konzervatoř do přihlášky napsala, ale naši mě přemlouvali, abych si nechala herectví na později a raději vystudovala něco, čím bych se eventuálně mohla živit, kdyby to s divadlem nevyšlo. Tak jsem na poslední chvíli, už po podání, měnila konzervatoř za střední pedagogickou školu.“

Ale učitelku ve školce jste nikdy nedělala, nebo ano?

„Po maturitě nepřicházelo v úvahu, že bych nezkusila hereckou školu. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se mi ta touha neměla splnit. Když mě pak táta odvezl do Chebu, byla jsem šťastná. Nevadilo mi hrát ani pro poloprázdné hlediště, když se to v hubených letech divadla někdy stalo. Já byla nadšená, že můžu hrát. Ta touha byla obrovská. Lásky a vztahy jsem prožívala taky, ale to divadlo mělo v začátcích mnohem větší prioritu.“

Je ve vašem životě něco, co jste nikdy nedělala a chtěla byste to změnit?

„Toho je spousta, všechno naráz nestihnu, ale jednu novinku mám, která ze snění přešla do realizace: dělám si řidičák! A moc mě to baví!