Šárka Kubelková: V péči o dítě se střídáme | Pro ženy | Blesk.cz

Šárka Kubelková: V péči o dítě se střídáme

3. února 2011 | 05:32

Znáte ji jako Šárku Kubelkovou, ale představí se vám jako Volemanová. Říkala, že svatbu k životu nepotřebuje, loni se vdala a narodil se jí syn Josef. Vzpomenete si, že moderovala Áčko, ale ona už se dlouho věnuje dokumentu.  Nejde o kontrasty, ale vývoj. Nemusí vykřikovat, že je šťastná, je to vidět.

Prý jste se svým mužem léta kamarádila, než přeskočila jiskra, jak to bylo?
To je hodně zvláštní věc, ona jiskra přeskočila hned, ale my jsme si to neřekli. Osm let jsme spolu chodili na kafe a já jsem si říkala: Kdyby měl zájem, tak bych to přece poznala. Můj muž si říkal totéž. Vydrželo nám to do chvíle, než jsme si jednou dali víno, Pepíno na mě všechno vybalil a události pak dostaly neuvěřitelně rychlý spád.

Možná je dobře, že jste oba měli čas vyzrát.
Občas si říkáme, co by stalo, kdybychom spolu začali chodit před těmi osmi lety. Třeba by náš vztah nevydržel. V té době jsem byla ještě hodně „rozlítaná“ a manžel ještě víc. Když jsem ho viděla na svatbě, jak jezdí se svými kamarády kolem půlnoci na stříbrném táce po schodech a závodí, kdo dojede dál, říkala jsem si, že tahle partička musela mít hodně bouřlivá mladá léta. Odžili jsme si svoje, i profesně. Teď jsem třeba moc ráda doma, rozhodně víc než před lety. Neřešíme, že jsme se devět měsíců nevyspali nebo že nám něco jinde utíká.

Prý máte rozdělenou péči o Josífka. Střídáte si noci, kdy jeden vstává a druhý spí. Fungujete to i po devíti měsících?

Rozhodli jsme se, že se budeme starat spolu. Každý večer se například společně koupeme. Je ale pravda, že ženy fungují jinak než muži. Když malý zabrečí, slyším to okamžitě, třeba se i vzbudím první, ale služby se snažím držet, takže pokud ji nemám, většinou zůstanu pod peřinou… Naštěstí sdílíme i stejný názor, jak o něj spolu pečovat, je to nádherný, žiju jak v „blbým“ románu.

Malinko jste si na ten román počkala, netoužila jste po vdavkách a dítěti dřív?
Děti jsem chtěla vždycky, ale nikdy jsem nepropadala panice, že něco prošvihnu nebo najednou bude pozdě. A jako nebyla urputnost v touze mít dítě, nebyla urputnost se vdát. Mám možná staromilskou představu, že svatba je závazek na celý život – předpoklad, že ti dva spolu zestárnou. V předchozích vztazích jsem si takhle silným závazkem nebyla jistá. Teprve s mým mužem jsem měla pocit, že s ním chci opravdu žít, zestárnout a nebyla v tom stopa strachu. Někde uvnitř jsem věděla, že to je tak v pořádku.

Už delší dobu se pracovně věnujete partnerským vztahům: moderujete pořad Partnerské ladění. Odnesla jste si ze své práce nějaký postřeh, který jste zužitkovala v manželství?
Většina žen včetně mě se potřebuje naučit jednu věc. My si myslíme, že když se budeme tvářit smutně nebo nešťastně, tak náš partner to pochopí a začne řešit. To je velký omyl. Muži obvykle vědí jen věci, které jim řekneme. Ženy už možná po staletí po něčem marně touží od svých mužů a nedostávají to, protože své přání neumějí vyslovit. Lék je jednoduchý: komunikace. Já jsem kupříkladu moc toužila po jedněch šatech, ve kterých jsem se fotila. Ukazovala jsem fotky manželovi a hrozně jsem nad nimi vzdychala, jak jsou krásné. Za dva dny přišel, že má pro mě dárek, překvapení, které mi jistojistě udělá ohromnou radost. Říkala jsem si, on je fantastický muž! Budu mít šaty! A dostala jsem helmu na motorku. Můj muž říkal, podívej, jak je krásná, budeme mít úplně stejnou! Dělala jsem, že mám velkou radost, a celý příběh jsem mu svěřila s odstupem. Chvíli na mě nechápavě koukal a potom jsme se strašně nasmáli.

Proč všichni tak naléhavě a neustále řešíme své vztahy?
Já nejsem odborník na vztahy, jsem ženská, kterou zajímají lidi a vztahy mezi nimi. A jsem moderátorka, která v pořadu propojuje účinkující, příběhy, odborníky a hledá s nimi návod, jak příjemně žít v páru a zvládat společně těžkosti. Ale odpověď je zřejmá: nefungujeme jen pudově, na rozdíl od zvířat, máme rozum, emoce, jsme schopni sebereflexe, lásky. A proč ty vztahy řešíme? Nejspíš proto, že chceme být spolu. Vždyť přece muž a žena jsou tak rozdílní, že jen dohromady tvoří celek. Pokud máme štěstí, potkáme toho pravého, zapadneme do sebe jako puzzle se vším všudy. To má přece smysl.

Josefa Volemana si Šárka vzala loni.

Nemyslíte, že někteří lidé žijí nešťastní ve vztahu, ačkoli by spíš byli šťastnější sami?
Takovou věc nikdy nevíte. Existují lidi singles a spokojení, další skupina jsou neseznamitelní, ale většina z nás jednoduše touží mít vztah, být v partnerství. Na druhou stranu to neznamená, že člověk by nemohl být šťastný sám se sebou. To je odlišná věc. Myslím si naopak, že člověk by měl být nejdřív šťastný sám se sebou. Teprve potom může udělat šťastným toho druhého.

Jaký je fenomén současných vztahů?

Sociální sítě, internet, SMS zprávy. Spousta lidí říká, že elektronická komunikace vztahy narušuje. Asi je fakt, že z nevinného flirtu přes internet může dojít i k fyzické nevěře, ale každá doba nese něco specifického... Záleží jen na nás, co si do vztahu pustíme.

Vyzkoušela jste seznámení po internetu?
Ne, mám raději poznávání se všemi kudrlinkami, které k němu patří: pohledy, kytky, vyznání tváří v tvář. Mám pocit, že v kyberprostoru jsou lidi o takové věci ochuzení. Ale abyste potkaly toho pravého, musíte být klikař, na síti i v normálním životě.

Vy můžete říct, že jste měla kliku. Nejen na partnera, ale i pracovně. Jak vzpomínáte na doby, kdy jste moderovala Áčko, které vás asi nejvíc proslavilo?
Tenkrát jsme točili vůbec první talk show po revoluci, přímý přenos, vysílali jsme šest let. Lidi mají Áčko vryté do paměti. Ačkoli jsem od té doby udělala spoustu hezkých věcí, stejně se mě na něj všichni ptají.
Díky Áčku se mi naskytla obrovská šance. Jsem z malého města, od dětství jsem chtěla pracovat v médiích, a v jedenadvaceti letech jsem se dostala do Áčka. Po revoluci jsem začínala v rádiu v Pardubicích, pak jsem nahrála kazetu a poslala ji do City, což bylo tenkrát v Praze nejposlouchanější rádio, a oni mě vzali ze sedmdesáti dvou lidí. Začala jsem vysílat v noci a probojovala jsem se do denního vysílání. Když jsem moderovala jednu akci rádia, všimli si mě lidi z ČT, kteří sháněli moderátory do ranního vysílání Studia 6. Zase jsem prošla konkurzem. A na Nově si do Áčka udělali sami předvýběr patnácti lidí, kteří jim profilově seděli, a pozvali nás na konkurz. Dobře to dopadlo, opravdu jsem klikař.

Jaké to bylo točit v přímém přenosu?
Přímý přenos je úžasná mediální disciplína, kdy si musíte nastudovat spoustu informací, ať už obsahových, nebo technických, máte třicet devět minut a musíte. Nikdo nikdy neřekne: Teď to zkusíme znovu a lépe. Áčku pomohl mediální génius, kterým byl podle mého Vladimír Železný. Měl nos na to, co bude fungovat a v kterém čase to má vysílat.

Se zpěvačkou Annou K.

Setkávala jste se s ním často?
Každého čtvrt roku jsme měli sezení: jen on a tým Áčka. Měl všechno nakoukaný a diskutoval s námi. Měl rád dialog, diskusi, zbožňoval, když si někdo myslel něco jiného než on a nebál se mu to říct. Učil nás obhajovat si své názory, argumentovat, a když jsme se třeba neshodli, stejně si toho cenil a nezlobil se. Když vás pak potkal na chodbě, klidně vás pozdravil a ptal se, jak se máte. Nic podobného jsem pak už nikdy u žádného nadřízeného nezažila. Hrozně moc jsem se v té době naučila.
Na Áčko vzpomínám jako na krásné bezstarostné období, kdy jsem měla práci, která mě bavila. Taky se pamatuji na strašný průšvih, kdy jsme dostali velkou pokutu a zakázali nás vysílat. Dělali jsme Áčko v exilu a po klubech, který byly úplně narvaný, bylo to skvělý.

Ačkoli jste měla tak skvělý nástup a daří se vám i dál, doděláváte si vysokoškolské vzdělání, obor masová a sociální komunikace. Proč?

Existují dva důvody. Zaprvé překonávám pocit, který ve mně byl zakořeněný: že já nikdy vysokou školu nezvládnu. Takže tak trochu překračuji svůj stín. Zadruhé bych chtěla dělat v budoucnu v médiích spíš dramaturgickou, manažerskou práci a cítím, že absence titulu mě brzdí, víc, než jsem předpokládala.
Je to těžké i trochu zábavné. Když jdete na zkoušku ve dvaceti, je vám lehko a moc si neděláte hlavu, v pětatřiceti hlavně za žádnou cenu nechcete vypadat jako blbec. Takže se učím, a manžel mi z legrace říká, že jsem šprt, ale já nejsem. Ve skutečnosti je za tím jen ten legrační strach: nebýt za pitomce…

Co plánujete dál, až skončí Partnerské ladění?
Za dobu, co točím o partnerských vztazích, mám doma v šuplíku hodně materiálu, exkluzivní výzkumy... Téma je prakticky nevyčerpatelné. Podařilo se mi dostat k lidem, světovým odborníkům, kteří mě k sobě pustili třeba až po třech letech, protože měli obavy, aby novináři jejich výsledky práce nezničili zkreslením informací. Mám výzkumy na žárlivost, nevěru, výzkumy genu homosexuality, neurologické výzkumy na fungování mozku mužů a žen, přitažlivost v souvislosti s ovulací a tak dále. Myslím si, že je reálné udělat i z těchto výzkumů v kombinaci s příběhy dokonalou sondu do partnerských vztahů a třeba přijít i na to, proč je Česká republika na třetím místě v rozvodovosti v Evropě. Zkrátka můžeme klidně hned udělat partnerský test našeho národa. Televizi jsem tento koncept předložila, uvidíme, jak se k němu postaví. Kromě toho točím dál 13. komnaty, v České televizi budu spolupracovat scenáristicky na novém projektu Pološero a dostala jsem nabídku přednášet na naší fakultě, což bude můj splněný sen. A v soukromí? Tak tam si budu přát, aby všechno zůstalo, jak je, protože je mi krásně.

3x Šárka Volemanová

- Jejím manželem je Josef Voleman, ředitel Mořského světa na pražském Výstavišti.

- Mají spolu desetiměsíčního syna Josefa.

- Kromě Áčka moderovala také svůj autorský pořad Věštírna, připravovala 13. komnatu, pracovala také jako reportérka pořadu Na vlastní oči. V médiích působí už osmnáct let.

Autor: Olga Poucheová