Kráska v plavkách je Jiřina Švorcová! | Pro ženy | Blesk.cz

Kráska v plavkách je Jiřina Švorcová!

17. února 2011 | 05:00

Lidé ji prý buď milují, nebo nenávidí. Nic mezi tím. To ale Jiřinu Švorcovou (82) dnes už netrápí. Nadšeně říká, že má kolem sebe přátel více než dost. S láskou vzpomíná i na herce Jiřího Valu, kvůli kterému se jí rozpadlo manželství.

Jiřího Valu jste hodně milovala?
Ano, vždyť jsem se kvůli němu rozvedla. S Jirkou jsme se ale osm let, kdy jsme byli tak nějak spolu, rozcházeli a zase scházeli. Stále jsem věřila, že nám to spolu vyjde, že založíme rodinu. Říkala jsem si, že ta velká láska se přece nikam nemohla vypařit. Celá ta léta jsem se bála navázat nějaký jiný, třeba perspektivní vztah, protože jsem si říkala: „On se ke mně musí vrátit.“

A proč od vás stále odcházel?
Toužil být neustále zamilovaný a šlo mu to dobře. Uměl okouzlit ženské. Měl svůj půvab, takže jsem se vlastně nedivila žádné holce, že mu podlehla. On to permanentní zamilování pro život potřeboval. Říkala jsem mu: „Ty máš jen jednu gramofonovou desku, kterou když obehraješ, musíš si pořídit další posluchačku.“ Každý další vztah ale bral vážně. Jakmile se pak odmiloval, vracel se ke mně. Bylo to náročné období, ale člověk v mládí vydrží hodně.

Nelitovala jste někdy, že jste se kvůli němu rozvedla?
Osud to tak chtěl, asi to tak mělo být. Možná to byl neuvážený rozvod, ale stejně tak bylo moje první manželství celé neuvážené. Já se totiž vdávala hodně brzy, bylo mi jedenadvacet let. Šíleně zamilovaná jsem přitom nebyla. Můj první muž mi hlavně imponoval. Byl hezký, vzdělaný, nadějný dirigent... Naše manželství trvalo tři roky.

Kde jste potkala svého druhého manžela?
Výtvarník Vladimír Šolta mě tenkrát telefonicky požádal, abych mu otevřela vernisáž jeho obrazů. Když za mnou přišel domů, abychom se na akci domluvili, zrovna u mne byli na návštěvě nějací známí, kteří mě lákali na dovolenou u moře. Voloďa dorazil s lahví červeného vína a melounem. Dal mi to náruče a řekl, že si jde ještě umýt ruce. Neomylně zamířil rovnou do koupelny. Ti kluci si mysleli, že přišel pán domu, takže se rychle odporoučeli. On si potom stoupl mezi dveře na terasu, díval se na Prahu a já si pomyslela, že tenhle chlap sem opravdu přišel jako domů. A to byl začátek našeho vztahu. S Jirkou Valou jsme v té době byli dávno rozejití. I když si mě ještě po svatbě s Voloďou dobíral, že mě miloval a já se mu vdala.

Čím vás tenkrát Vladimír tak zaujal, že jste se rozhodla vdát se podruhé?
Uměl se skamarádit, stejně hovořil s lesním dělníkem i ministrem. Byl to přátelský, otevřený, spontánní člověk. Podlehnout jeho kouzlu bylo velice snadné.

A asi také neběhal za ženskými, že?
Naopak. On byl ten, kdo žárlil. A hodně. Třeba když mi jednou přišel jako tradičně pověsit záclony ochotný čalouník z divadla. Večer kouká Voloďa na okna a ptá se, kdo je věšel. Řekla jsem mu to. A on jak to, že si vodím domů chlapy, když tam není. Já jsem byla přesvědčená, že si dělá legraci. Nedošlo mi, že to myslí smrtelně vážně.

Jaký je život se žárlivcem?
Já jsem ho z toho rychle vyléčila. Na mě to neplatilo. Začala jsem si ze všeho dělat legraci. On to naštěstí pochopil, i když byl dominantní osobnost. Ale já zase nebyla snadno zlomitelná. Ale je fakt , že první rok našeho soužití byla taková tichá válka.

Děti jste mít nechtěla, nebo nemohla?
My jsme je s Voloďou chtěli. Ale v každém rodě je vždycky někdo bezdětný a v našem případě padl los na mě. Brala jsem to jako osud.

Adopci jste zkusit nechtěli?
Ne, oba jsme byli vytížení, měli svoje profese a k tomu i funkce. Takže by to možná bylo vůči adoptivnímu dítěti nezodpovědné.

Váš druhý muž zemřel mladý, co se tehdy stalo?
Byli jsme spolu pouhých třináct let, zemřel v mladém věku nešťastnou náhodu na zranění.

A pak jste se už nezamilovala? Byla jste přece ještě mladá.
Po té tragické události jsem už nikoho nehledala. V mém věku a po mých zkušenostech se jen velmi těžko objeví partner, který by mohl nahradit ty, kdo byli před ním. Některé ženy neumějí být samy, musejí stále s někým žít, ale já, zvlášť po těch peripetiích s Jirkou Valou, jsem byla na samotu už docela zvyklá.

Ale ctitelů jste jako herečka měla hodně, nebo ne?
Našlo by se jich pár (smích). Musím říct, že jsem v mládí byla docela pěkná holka. Ale třeba moje sestra byla krásnější. Když za námi chodili kluci, tak říkali: „Jiřino, ty jsi hezká, ale tvoje sestra je krasavice.“ Musela jsem to uznat.

Jaké typy mužů se vám vždycky líbily?
Můj vysněný ideál je vysoký, štíhlý, černooký chlap. Život jsem ale prožila s blonďáky (smích). Vždycky to ale byli rovní chlapi, žádné bábovky, které by se nechaly ovládat. Vzpomínám třeba zrovna na jednoho ctitele, který mě platonicky moc miloval. Když se mě ale snažil obejmout, třásl se, a tohle mě tedy děsilo.

Jak se vám nyní žije jako důchodkyni?
Mám takové heslo: Dokud se trefím lžičkou do pusy a dojdu si sama na toaletu, je všechno v pořádku, jsem spokojená. Bojím se jen bezmocnosti a doufám, že mi nehrozí. Člověk si nemá moc malovat budoucnost, zvlášť v mém věku, ale pokud nic nedělám a sedím, tak jsem naprosto zdravá. Nenaříkám si.

Když jsem telefonicky žádala o rozhovor, musela jste se podívat do diáře. Máte hodně nabité dny?
No, samozřejmě (smích). Teď je trochu rozruch kolem vysílání seriálu, mého medailonu a vydáním knihy. Ale je to jen taková vlna, která zase přejde. Jinak trávím den jako klasická důchodkyně. Jsem ve své podstatě líný člověk, ale jsem ráda, že něco musím. Takže chodím ven s pejskem. Vstáváme v sedm hodin a jdeme na procházku. Pak máme spolu takový rituál. Já ho umyji, vezmeme si ze schránky noviny a zase si spolu vlezeme do postele a čteme denní tisk. Pak si cvičením protáhnu kostru, nachystám si snídani a udělám, co je třeba. Vařím si. O víkendech třeba se švagrovou pořádáme společné obědy. Na důchod si nestěžuji, nemám ho ani velký, ani malý. Ale jsem ráda, že bydlím ve svém, na vysokou činži bych neměla. Naštěstí jsem zdědila po manželově rodině dům, který kdysi patřil tchánovi. Ten si ho mohl dovolit jen kvůli vynálezu, na který dostal patent.

Nepřipadáte si osamělá?
V domě se mnou žije bratr a jeho rodina. Jsem sama, ale nejsem osamělá. Jezdí za mnou přátelé a kamarádky. Rouhala bych se, kdybych si stěžovala.

Máte kamarádky, které vám vydržely i po změně režimu?
Mám a velice si toho vážím. Nejdelší přátelství trvá přes půl století. Kamarádka Helena je o patnáct let mladší a dnes už je z ní také důchodkyně, ale aktivní a vdaná. Moji kamarádi jsou vůbec všichni letití, známe se těch třicet let, co uteklo od natáčení seriálu Žena za pultem. Cením si toho, že se mnou někdo přežil ty moje eskapády, a přesto všechno mě má rád jako člověka. V posledních dvaceti letech mi ale přibyla i řada nových přátel, které jsem poznala v lázních nebo v levicových klubech.

Mezi herečkami dobrou přítelkyni nemáte?
Ne, nikdo takový mi nezůstal. Naposledy jsem mluvila s Hanou Maciuchovou, která měla před časem narozeniny a já jsem využila toho, že o mně vlídně promluvila v mém televizním medailonu. Na lísteček jsem jí napsala přání a doušku: „Ježíši, Hano, ty jsi stará!“ Ale pak jsem si říkala, že to možná nepochopila, tak jsem jí volala, abych jí vzkaz vysvětlila. Když jsme totiž natáčeli Ženu za pultem, tak se mě tenkrát v šatně zeptala, kolik mi je. Když jsem odpověděla, že čtyřicet devět, spontánně vyhrkla: „Ježíši, ty jsi stará!“ Už si na to nepamatovala, tak jsem jí to takhle připomněla. Jinak kamarádství v divadle je nutné brát s velkou rezervou. Já to mám nastavené tak, že když se ke mně někdo chová hezky, tak ho mám za kamaráda, což pochopitelně nebývá pravda. V minulosti se přátelství spolupracovníků a kolegyň často vázalo jen na moje funkce, nikoli na moji osobu, takže z toho, že žádnou kamarádku z branže nemám, ani zklamaná nejsem.

Jak jste prožila jako příznivkyně komunistického režimu tehdy převrat?
Díky bráchovi a kamarádkám se to dalo zvládnout. Ale přiznávám, že jsem první dny prožila v horečce. Bylo to velice kruté období. Mám z toho v paměti jen útržky a pocity. Ze dne na den jsem z divadla odešla, když mi kolegové dali najevo, že už mě mezi sebou nechtějí.

Co jste chtěla dělat jiného?
Já už jsem tenkrát byla v důchodovém věku, takže jsem odehrála poslední představení, vyklidila skříňku a odešla. I když jsem zrovna měla pocit, že se mi na jevišti daří. O to to bylo horší. Dva roky se mi potom o divadle zdálo, více než rok jsem tam nevkročila. Pak mě ale jedna kamarádka vytáhla na představení a já to přežila.

Pobrečela jste si doma?
V té době se bojovalo o existenci strany, byla jsem volaná na schůze, jezdila jsem na besedy, přednášela básničky, takže na slzy nebyl čas. Byla jsem šťastná, když mi obyčejné ženské říkaly, že pro ně bylo moje vystoupení pohlazením. Dělalo mi radost, že jsem mohla být ještě někomu užitečná.

Dnes se vám už po divadle nestýská?
Vím, že bych to už nezvládla. Holkám, jako jsou Jiřina Jirásková nebo Luba Skořepová, přeji, že jsou na tom tak, jak jsou, a můžou hrát. Já vím, že bych už nemohla. Otázkou je, jestli bych chtěla účinkovat v tom, co se dneska hraje.

A vyjdete si za kulturou jako divák?
Chodívám. Když mě někdo vezme s sebou.

Kdo se vám ze současných herců líbí nejvíc?
Vynikající jsou třeba Simona Stašová nebo Vilma Cibulková. Vyloženou slabost ale mám pro Danu Syslovou. To je neokázalá herečka, ze které mám pokaždé pocit absolutní přirozenosti.

Díváte se v televizi na opakování Ženy za pultem?
Ano, viděla jsem pár dílů. I když jsem neměla valnou chuť si to pustit. Ale zjistila jsem, že se na to dívám docela s uspokojením.

Vyškrtla byste ze svého života nějaký úsek?
Ne, asi ne. O něčem bych si mohla říct, že by bývalo bylo lepší, kdyby se to nestalo, ale nejspíš by se to všechno stejně stalo podobně.

Co byste ráda ještě udělala, kdybyste tu možnost měla?
Chtěla bych se podívat třeba na Jadran. Tam jsem to milovala, i když bych se obávala toho, že bych tam dnes už nenašla to, po čem se mi stýská. Jsem ráda, že mám v povaze přijmout věci tak, jak přicházejí, nevzpouzím se osudu, nebouřím se. Mám vztek na to, že už něco třeba ze zdravotních důvodů nejde, ale v žalu se rozhodně neutápím.

3 nej Jiřiny Švorcové
+ Nejlepší rada
„,Nedej vědět, že jsi na kolenou, šlápnou na tebe!‘ To kdysi pronesla Antonie Hegerlíková a měla pravdu.“
+ Největší lahůdka
„Miluji bramborák, ale mám ráda vlastně ledacos. Nepohrdnu ani dobrým vínem.“
+Nejotravnější povinnost
„Mě spíš otravuje, že některé věci už prostě dělat nemůžu, neudýchám je.“

Autor: Kateřina Pokorná, KNbr