Sobota 26. září 2020
Svátek slaví Andrea, zítra Jonáš
Zataženo, déšť 10°C

Kratochvílová: Za rekord měla 3000 Kčs!

24. ledna 2011 | 14:11

Šedesátiny slaví bývalá vynikající česká atletka Jarmila Kratochvílová nadvakrát. Poprvé si zazpívala včera se svými příbuznými v Golčově Jeníkově, kde bydlí. Podruhé to bude přesně v den svých narozenin, 26. ledna, v Čáslavi. Tam trénuje zhruba třicítku mladých atletů v klubu AC Čáslav. Na oválech zdejšího stadionu s nimi znovu ve vzpomínkách prožívá své triumfy, které vydřela, jak říká, bez dopingu.

Když se Jarmila Kratochvílová rozhodla v roce 1988 skončit se závodní kariérou, měla před sebou hodně těžkou volbu. Odmaturovaná gymnazistka od svých mladých let závodila, nic jiného neuměla. Pravda, byla zvyklá dřít, měla fyzičku jako málokdo, disciplíny, skromnosti i odříkání na rozdávání, ale pro další život to bylo málo. Trenérství se nabízelo samo sebou, jedině tam mohla být, jak sama říká, užitečná.

Fixovaná na domov

Čáslav je od Golčova Jeníkova, bydliště Jarmily Kratochvílové, sotva čtrnáct kilometrů. „To je moc dobře, já jsem na zdejší kraj a na lidi, které tu mám, fixovaná. Jinde bych žít nemohla,“ říká.

V Golčově Jeníkově žije v domku s osmdesátiletým otcem, dvěma sestrami s jejich dětmi, a když přijedou na návštěvu sestřenice s rodinami a neteře, je jich dobrých pět desítek. „Musím mít kolem sebe rodinu, to mám po mamince. Ta na soudržnost rodiny věřila nadosmrti, nejen při oslavách narozenin.“

Světová rekordmanka (její rekord na 800 metrů v roce 1983 z Mnichova 01:53,28 dosud nikdo nepřekonal!) přiznává, že si se svým výročím hlavu moc neláme. „Žiju jako každá ženská, občas nakoupím, pomůžu sestře s vařením a úklidem, ale jinak nějaké domácí puťkovství nepěstuji.“ Na oslavu šedesátin si firmu nenajme. „Každý přiveze něco a pak to dáme dohromady. Je to lidštější.“

Osudová setkání

V životě Jarmily Kratochvílové byla taková setkání tři a všechna souvisela s běháním. „Věřím, že něco ze své rychlosti musím mít od Boha,“ přemýšlí. „Já věřící nejsem, do kostela jdu jednou za rok na půlnoční, ale věřím, že něco kolem nás přece jen je. Možná osud.“

Poprvé v jejím případě zaúřadoval na základní škole. Už tehdy bez námahy předběhla kdekterého kluka z ulice a její učitel tělocviku Zdeněk Sychrovský si toho všiml. „Řekl, že ve mně něco je, začal mě posílat na závody a já je vždycky vyhrála. Pak mi za školou na dvoře vyhrabával důlky místo startovacích bloků a učil mě povely. Jeho ke startu připravit – pozor – teď! slyším ještě dneska.“

Podruhé se něco podobného stalo na gymnáziu v Čáslavi. „Ve druhém ročníku mi kamarádka Maruška Janáčková povídá: Poslouchej, ty mě předběhneš, proč nejdeš k nám do oddílu mladších dorostenek? A já šla.“

A konečně potřetí o sobě nechal osud vědět, když potkala trenéra Miroslava Kváče. „Začal trénovat naše holky, bylo nás asi třicet, a mě dovedl k vítězství v okresním přeboru v roce 1967.“

Váňová: Osud ženy na koni

Srovnaná hlava tehdy i dnes

Po maturitě přišel zlom. Jarmila Kratochvílová si uvědomila, že má běhání raději než cokoliv jiného a že ho chce dělat naplno a se vším všudy. „Srovnalo se mi to v hlavě. Naši nějak nadšení nebyli, ani na moje tréninky nebo závody moc nechodili, ale nebránili mi.“ Úspěchů bylo s postupem času stále víc. Vrcholem se stalo stříbro z olympiády v Moskvě 1980 („O té politické šaškárně kolem ní mluvit nebudu, to už je dnes škoda slov,“ krčí atletka rameny) z běhu na 400 metrů. A samozřejmě dosud nepřekonaný rekord z běhu na 800 metrů v Mnichově o tři roky později.

„Atletika vám vždycky něco dá a něco vezme. V mém případě se to vyrovnalo. To, že jsem se nevdala a nemám vlastní děti, mě netrápí,“ říká slavná atletka s tím, že žila jako normální žena, ale nechce o svém soukromí mluvit. Rodinu jí nahrazují děti sester a neteří. „Beru je s sebou, když s oddílem jedeme na běžky anebo trénujeme. Sportem sice nikdo z nich nežije jako já kdysi a žít nejspíš ani nebude, ale svoje jim už určitě dal.“

První místo v životě

Na první místo v životě klade Jarmila Kratochvílová dost překvapivě nikoli disciplínu, ale sebekázeň. „Disciplína nutí podřídit se něčemu a také někomu,“ vysvětluje. „A to nemusí být vždycky to pravé. Ale sebekázeň kontroluje na sobě každý sám, dobrovolně. O to cennější je.“

A co si myslí o současné atletice? „Dnes je to o něčem jiném. Já dostala za olympijské stříbro dvanáct tisíc korun a za světový rekord tisícovky tři.“ Dnes by takhle vydělal miliony! Jarmila dodává, že všichni atleti, které znala, především strašně moc chtěli něco dokázat. „Dneska spousta mladých chce všechno hned, a protože atletika je dlouhá cesta bez záruky úspěchu, dělají ji jen zapálení.“ A hned jmenuje svoje někdejší svěřenkyně Lídu Formanovou a Hanu Benešovou. Ty mají doma díky jejímu trenérství také slušnou sbírku medailí. „Teď se mi moc zajímavě v oddílu jeví Jana Slavíková, je jí jen čtrnáct let, ale dovede se zapřít a myslím, že budoucnost má. Pokud vydrží.“

Vydržela všechno

Trenér Kváč přišel na to, že Jarmila Kratochvílová je na ženu neskutečně silná, a tak její trénink postavil na rozvoji síly. Před olympiádou v Moskvě navzpírala za rok 750 tun, za jeden trénink jich bylo i šestnáct. Desetkrát za sebou vyskočila se stodesetikilovou činkou na zádech. „Dnes tak už nikdo netrénuje, atleti – běžkyně nevyjímaje – se spíš honí za dolarovými jackpoty v soutěžích Golden League, kde sbírají body.“

Platí to i o její největší dnešní soupeřce Pamelle Jelim z Keni. „Chce můj rekord z Mnichova překonat a ptala se mě, jak na to. A já řekla, že musí míň soutěžit a víc trénovat. Neudělala to.“

Jak se zdá, Jarmilu Kratochvílovou tak ještě hodně dlouho nikdo nepředběhne…

Autor: František Prachař