Váňová: Osud ženy na koni | Pro ženy | Blesk.cz

Váňová: Osud ženy na koni

17. ledna 2010 | 05:00

Štíhlá, vitální a sympatická žena – Pavla Váňová, manželka našeho nejúspěšnějšího žokeje Josefa Váni. Když se jí zeptáte, v kolik hodin ráno vstává, odpoví vám, že v šest bývala ve stáji, dnes si dovolí luxus. Na koni je až v osm, kdy jsou stáje čisté a vše v pořádku.

Po letošním fenomenálním vítězství na Velké pardubické a poté, co Josef Váňa dostal Medaili Za zásluhy od prezidenta České republiky, prožili Váňovi svůj malý mediální „hon“, který neustal ani na konci roku. Josef Váňa vyhrál divácké hlasování v anketě Sportovec roku na serveru iDnes. Sportovní novináři jej v této soutěži zařadili na XX místo.

„Všechny ty krásné chvíle jsem obrečela,“ říká Pavla Váňová a hned dodává:„Je příjemné vzpomínat na úspěchy, ale my pořád pracujeme na plné pecky. Hlavně po Pardubické jsme dostali spoustu gratulací a na dopisy odpovídám skoro do dneška. Když vám napíše čtyřiaosmdesátiletý dědeček, dá deset korun za známku a chce podpis, nejde mu to neposlat.“

Stonásobně krásné
Váňovi bydlí v Chyši na Karlovarsku a starají se celkem o 65 koní ve dvou stájích vzdálených několik kilometrů od sebe. Nevidí se denně. Zatímco Josef se věnuje hlavně tréninku, Pavla koně ošetřuje a dostává je do kondice, i na závody jezdí často každý zvlášť.

Její muž není tvrdý jen od pohledu. Dá se to s ním vůbec vydržet? „Kolikrát jsem balila kufry, ale nakonec jsem vždy zůstala. Určitě cítím jako ženská, že té lásky není až tak moc, ale když to pak je, když jsme spolu, je to stonásobné a krásné... A jestli Josef brečel po pardubické? Umí se kontrolovat, ale věřím v koutku duše, že někde slzička ukápla. Ne před námi, ale vím, že byl nesmírně šťastný. Připadá mi, že znovu o dvacet let omládl. Mě dostal úplně na kolena. Já jsem si pár let přála, aby přestal jezdit, ale on není typ, co se vzdává.“

Láska
Pavla se Josefem poprvé potkala, když jí bylo asi devět let, jemu o patnáct víc. „Připadal mi namyšlený a říkala jsem si, že takového chlapa bych nechtěla. Pak jsme se potkali po letech, to jsem zjistila, že jeho ‚namyšlenost‘ a chování mají smysl, že je přísný k druhým i ke koním, ale stejně tak k sobě.“

Manželé mají dva syny – Martina (21) a Josefa (18). Martin má koně rád, fandí rodině, ale jeho vášní je archeologie.

„Nemrzí mě, že není u koní. Myslím si, že z něj bude výjimečný vědec. Josef jezdí a já nesmírně prožívám každý jeho i manželův úspěch. Křičím a fandím, tleskám a Pepík mi pak říká: ,Mami, ty jsi tam křičela zase sama, nedělej mi ostudu.‘ Ale pak mi řekne, že je rád.“

Komunita „koňáků“ je zvláštní tím, že si lidi navzájem přejí úspěch. „Spojuje nás dřina a vědomí pomíjivosti, kdy jeden den jste na stupních vítězů a druhý můžete skončit kvůli zranění.“

Ambice?
„Já sama jsem neměla velké ambice vyhrávat dostihy, miluju svou práci, žiju pro rodinu. Jsem taková hodná maminka,“ usmívá se Pavla Váňová. Budí důvěru nejen u svých nejbližších, chodí za ní i holky, které se kolem koňů motají

„Vždycky jsem si přála dceru a těším se na nějakou fajn snachu. Mám jednu blízkou přítelkyni, ale ženské dýchánky jsou mi vzdálené. Přátelství se musí udržovat a pěstovat, a když jednou nemůžete, protože jsou závody, a podruhé, protože má kůň koliku, moc přátel nevydrží.“

Čas na relax?
Dopoledne a odpoledne je Pavla u koní, přes poledne vyřizuje úřady. „Manžel se stará o vozový park. Věnujeme se také majitelům, o jejichž koně se staráme, a po nocích papírujeme. Jako manželka ze žokejské rodiny to mám jednoduché aspoň s vařením. Náš Pepík si přes zimu rád dá svíčkovou na smetaně, ale hlídá se. Můj muž říká, že není těžké nabrat deset kilo, ale jedno shodit. Pravidelně utíkám ze stájí a z domu: dvakrát týdně na aerobik a dvakrát týdně plavat. To je čas, který mám jenom pro sebe. A když na mě výjimečně padne chandra, jdu do cukrárny, dám si kafe a zákusek, koukám kolem sebe a relaxuji.“

Nejtěžší chvíle
V roce 1994, na dostizích v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu utrpěl Josef Váňa svá nejvážnější zranění: těžký otřes mozku, mnohačetné zlomeniny žeber a pánve, zhmožděniny hrudníku, levou plíci měl zčásti utrženou. Ocitl se i v klinické smrti.

„V té době jsme rozjížděli firmu na Bohuslavi – v cizím prostředí, s cizími lidmi. Nebyly mobily, do nemocnice jsem chodila volat od sousedů a doma jsem měla malé děti. Bylo to hrozně těžké období, ale utužilo to náš vztah a naštěstí se všechno v dobré obrátilo.“

Dva měsíce po úraze seděl Váňa zase na koni na startu závodu. „Mám o své kluky strach vždycky, ale nepropadám tomu, a navíc si říká, to nejhorší už máme za sebou. Jestli manžel pojede pardubickou příští rok? Tomu necháváme volný průběh.“

Pavla Váňová ...

- „Před Velkou pardubickou, když startér zavelí do sedel, dám klukům velkou pusu a každý ode mě dostane na krk jeden ze dvou řetízků, které nosím.“
- „Jsem babička! Můj muž má syna Jiřího (35) z prvního manželství a dvouletého vnoučka Kubíka. Jiří s námi žil od svých 15 let, teď má rodinu v Plzni.“
- „Za 22 let, co jsme s manželem spolu, jsme nebyli společně na dovolené. Vždy zůstal doma a staral se o koně… A vidíte, já jezdím sama s kamarádkou a on na mě ani nežárlí!“
- „Závodně jsem běhala 1500 metrů, běhání miluju dosud.“

Pavla (41)
„Koně mi dali naplnění, obživu, dali mi mého muže. Když musíme po závodě koně utratit, manžel nepláče – já vždycky. Ale druhý den jsem dobrá, život jde dál. Josef dělal u horské služby a viděl umírat lidi. To je pořád nesrovnatelné.“

„Co mi koně vzali? Častější kontakt s rodiči. Mám je moc ráda, ale bohužel bydlí na Moravě a je těžké vídat se tak často, jak bych chtěla.“ .

„Když manžel přebíral medaili od prezidenta, moc mu gratulovala paní jiného oceněného – kardiologa Michaela Aschermanna – a říkala: ,Víte, proč já jsem tady? Jen kvůli vám!‘ A já jsem jí odpověděla, že já jsem zase přišla jen kvůli Karlu Gottovi.“

Autor: Olga Poucheová