Říkáte o sobě, že jste hodně tolerantní. Díky tomu se vám podařilo ustát manželskou krizi?
„Já o tom mluvím hrozně nerada. To jsou věci, které jsou už dávno za námi. Co vás nezabije, to vás posílí. A všechno zlý je pro něco dobrý.“

Co může být na nevěře dobrého?
„Máme teď s Honzou bezvadný vztah, který je úplně jiný, než dřív. Já se postavila na vlastní nohy, a vlastně i kola - začala jsem jezdit autem. Dostala jsem se na jiný „level“, jak se dneska říká. Máme za sebou pětadvacet let spokojeného života, taková jedna malá krize – co to je, proti těm mnoha šťastným rokům!? Krize může přijít, i když tam není nikdo třetí. Je to pryč a Honza za to stál.“

O vaší krizi prý nic netušili ani kolegové…
„Dělat scény a pálit mosty to není můj styl. Nemá to smysl a vůbec si nepomůžete. Ta propast se tím akorát prohloubí.“

A co láska?
„Ve dvaceti letech máte na očích růžové brýle, lechtá vás v břiše…Teď je to úplně jiná láska.“

V seriálu Cesty domů jste tou rozvracečkou rodiny vy. Jak se vám to hraje?
„Já nejsem ani v tom seriálu žádná rozvracečka.
Fakt, že to v rodině Rudolfa (Aloise Švehlídka, pozn. red.) bouchne, vůbec není vinou milenky. Ale víc prozradit nemůžu.

V seriálu hrajete ráznou majorku. Jste stejně akční i ve skutečnosti?
„To jsem. Tedy obvykle – teď mám za sebou náročné natáčení, takže ve mně už moc energie nezbylo. Ale umím si i lehnout si na gauč a pustit si televizi. Takovou osobou jsem někdy ráda.“

Jak často se vám to povede?
„Záleží na tom, kolik je práce. Teď třeba zkoušíme v Divadle Na Jezerce Večer tříkrálový, pak přijedu do ateliérů, natočím pár obrazů a jedu domů. Nejsem unavená a nenaříkám si.“

Někteří herci tvrdí, že seriál je pod jejich úroveň…
„To je hloupost! Herec má hrát! Když mě oslovil režisér Adamec, hodně mě to překvapilo a potěšilo. Naposledy jsem točila třetí řadu Nemocnice, ale v podobném projektu jsem nikdy nebyla, tak se cítím jako nováček. Je to zkušenost k nezaplacení. Mám šanci seznámit se s jiným stylem práce, potkám nové lidi. Rozhlížím se kolem a baví mě to.“

Co jste říkala na scénář?
„Ten se u podobného seriálu píše průběžně. Ale když jsem si přečetla charakteristiku mojí postavy a zjistila další herecké obsazení, vůbec jsem neváhala. Lojza Švehlík se mnou hraje v divadle, stejně tak Honza Dolanský. Mirek Etzler a Jitka Smutná jsou moji bývalí kolegové z Národního Divadla. Potkávat se s nimi jinak, než na jevišti mě lákalo.“

Spousta herců tvrdí, že před kamerou se hraje jinak, než v divadle. V čem je ten rozdíl?
„Kamera je citlivější. Každé mrknutí oka, zlozvyk, kdy se třeba koušete do rtů, je třikrát nápadnější. To je opravdu úplně jiné herectví. I mně se stalo, že mi režisér párkrát řekl: „Nehraj pro pátou řadu a nemluv až na galerii!“  Herectví musí být trochu stažené, ale přitom tu postavu musíte mít uvnitř, aby vám to divák věřil.“

Dost lidí přirovnává seriály k práci ve fabrice…
„To bych zatím neřekla. Jsme na úplném začátku. Točím hezký seriál a snažím se to neodfláknout. Zatím se učím texty doma, až příjde čas kdy se budu muset učit těsně před natáčením zeptejte se znova.

Hrajete bezdětnou ženu, ve skutečném životě máte tři děti. Bylo těžké skloubit práci s rodinou?
„Já to nikdy jako problém neviděla. Honzova maminka mi hodně pomáhala. Vždycky, když jsem otěhotněla, tak jsem se jí ptala, jestli se můžu vrátit do práce. Celý život prožila vedle herce, takže věděla, zač je toho loket.“

Jaké to vlastně bylo, přijít do domu Hrušínských?
„Měla jsem hroznou trému.“

Jako před premiérou?
„Divadelní tréma je úplně jiná. Byla jsem rozvedená a přišla jsem tam s dvouletým dítětem. Navíc mě tam čekal pan herec, kterého jsem si hrozně vážila.“

A bylo čeho se bát?
„Vlastně vůbec ne, přijali mě hned. Honza říkal, že když doma oznámil, že jsme se dali dohromady, a že mám dítě, tak první maminčina otázka byla, jestli je to holčička. Trochu ji tehdy zklamalo, že je to kluk, protože dokud nepřišly na svět naše holky, rodili se jenom kluci.“

Jaký byl Rudolf Hrušínský dědeček?
„Měl rád svůj klid, ale děti miloval. Kristýnka na něj má moc hezké vzpomínky, protože s ním hodně chodila na ryby. Vůbec nejradši měl, když se celá rodina sešla u jednoho stolu, a on zaujal místo v čele. Byly to pro nás všechny šťastné chvíle."