Opravdu považujete za problém, když se žena nechá od muže živit?
Už své malé dceři vysvětluji, že není dobré, když je žena zcela finančně závislá na svém muži. Myslím si totiž, že chlap pak začne situace zneužívat. V tomhle mužům prostě nevěřím. Když žena pracuje a ví, že se slušně uživí i bez partnera, nemusí si nechat všechno líbit. A on to podvědomě cítí. Musím ale říct, že bych zase nikdy nepracovala na úkor dětí. Chci na ně mít čas. Měla jsem hodně nabídek, ale odmítám je. Moje místo je u dětí.

Máte dvě děti, byla jste s nimi tři roky na mateřské?
S Kubou jsem doma vydržela půl roku, s Maruškou rok. I když jsem vlastně v jejich čtyřech měsících moderovala nějakou dobu Kotel. Divím se, že jsem to přežila. Dokonce jsem měla období, kdy jsem po dobu dceřina dvouhodinového odpoledního spánku dokázala koukat do zdi. Byla jsem vyčerpaná. Když mi pak v televizi řekli, že na čas natáčení Kotle pozastavují, udělala jsem si půlroční prázdniny. Byla to ale lež, Kotel skončil a s natáčením dalších dílů se nepočítalo. Ale alespoň jsem se nestresovala a nepoohlížela po jiné práci, odpočinula jsem si. Když Maruška oslavila rok, nastoupila jsem do novin a psala rozhovory. V redakci jsem si kolikrát říkala, že kdybych si položila hlavu na stůl, do minuty spím. Zvládala jsem to jen díky pomoci svých rodičů.

Syna je o sedm let starší než Maruška. Jak mladší sestru přijal?
S Kubou jsme na sebe byli vždycky dost fixovaní. Nechtěla jsem, aby pocítil změnu, takže když jsem si malou přinesla z porodnice, snažila jsem být s ním v pokojíčku. Tam jsem dceru kojila, přebalovala, hrála si s ní. Kuba prostě musel cítit, že jsem tam stále pro něj.

Každé dítě máte s jiným mužem. Jak si Kuba rozumí s vaším přítelem?
Od pěti let má Kubík tatínky dva. Jsem ráda, že je můj přítel pro něj stejně jako pro Marušku tím, kdo ho má rád a stará se o něj. Sžívání bylo nenásilné.

Dvě děti jsou konečný počet?
Oba porody jsem si užila, doslova mě zaplavovalo štěstí. Po tom druhém mi ale bylo jasné, že už mám vybráno, že je to naposledy. Obě děti se narodily císařským řezem, první porod byl navíc dost komplikovaný. Moje lékařka mi proto další těhotenství ze zdravotních důvodů striktně zakázala. Víc dětí bych stejně nechtěla, neměla bych na ně sílu. Vážně obdivuji matky, které porodily po čtyřicítce.

Jak potomky vychováváte? Diskutujete s nimi podobně jako s hosty ve svých pořadech?
Prošla jsem velkým přerodem. Před lety jsem se starším Kubou hodně diskutovala, učila jsem ho argumentovat, vyvracet názory, přesvědčovat druhé o své pravdě. Od dvou let, kdy začal mluvit, měl tohle profesionální školení (smích). Byla jsem zastáncem demokratické výchovy. Učil se rychle, navíc se narodil s mimořádným verbálním talentem. Jenže pak jsem zjistila, že učeň přerostl svého mistra. Vymklo se mi to z rukou.

Takže jste teď přísnější?
Dnes synovi říkám: Kubo, pozor, máš před sebou zkušeného profíka. I tak má mnohdy lepší argumenty než já. Přesto diskusi ukončím jasným: Řekla to máma a basta! Dcera nemá potřebu argumentovat, je hodně dominantní, samostatná. Jsem stále demokratická matka, ale už mám nastavené určité mantinely, volnou výchovu neuznávám. Nikdy bych nechtěla být pro děti kamarádkou, jsem matka. Chci s nimi mít otevřený vztah, chci o všem mluvit, ale za určitých podmínek. Myslím, že každé dítě potřebuje nějaký řád.
Jak třeba řešíte časté vysedávání u počítače? Zakazujete, přikazujete?
Synovi říkám, že i Bill Gates nechává svoje děti u počítače denně maximálně dvě hodiny. Ale nějak striktně mu počítač nezakazuji. Beru to tak , že je teď taková doba.

Puberta už o sobě dává vědět?
Řešíme ji. Dokonce jsem si zakoupila knížku Jak přežít pubertu. To, myslím, mluví za vše.

Svého partnera jste potkala kde?
Na pracovní schůzce.

Jak dlouho jste spolu?
Devět let.

Máte vysoké nároky na člověka po svém boku?
Mně už stačí velmi málo, ale přitom je to strašně moc a je to vzácné. Život mě naučil… Klíčové je, aby byl spolehlivý, hodný, rodinný a pracovitý. Nesmím ale zapomenout ani na určitou inteligenci a vtip. Dvojice, která spolu žije, určitě musí souznít. Je důležité vážit si vztahu i toho druhého.

O svatbě neuvažujete?
Jsem spokojená s tím, jak to je. Podívejte, kdyby došlo na rozchod, alespoň ušetříme za rozvod. Jednou jsem si svatbu vyzkoušela a po další netoužím.

Jak byste vzala nevěru svého přítele?
Nevím. Nemám s tím zkušenost, takže to nedovedu posoudit. Je ale fakt, že ve dvaceti jsem si říkala, že bych nevěru neodpustila. Dnes už dovedu pochopit lidi, že spolu i přes nevěru zůstávají. Kvůli dětem se dá překousnout ledacos.

Žárlíte na sebe?
V každém vztahu by měla určitá dávka žárlivosti být. Jinak není něco v pořádku. Taková ta zdravá je na místě.

Sleduje přítel vaše pořady? Jak se mu v nich líbíte?
Musí být pravidelným divákem! A je velmi objektivním a kritickým pozorovatelem, čehož si vážím. Takže chválí i někdy řekne, co mohlo být lepší.

Na obrazovce to vypadá, že se ničeho jen tak nezaleknete. Máte to tak i v soukromí?
V konečné fázi se nezaleknu, ale to víte, i já mám různé strachy, obavy a úzkosti. Ale strach se má překonávat, protože jinak by se člověk nikam nedostal a ostatní by jen jeho strachu zneužili.  

Říkalo se, že vás z televize několikrát vyhodili. Je to pravda?
Ano, protože jsem se znelíbila politikům. Poprvé jsem dostala vyhazov dokonce v období, kdy jsem moderovala diskusní pořad Aréna a byla jsem těhotná. Bylo mi to tenkrát moc líto. Podruhé se situace opakovala po osmi letech moderování Kotle.

Ale na obrazovku jste nezanevřela, dokázala jste se pokaždé vrátit.
Je fakt, že odchody nebyly dobrovolné, bylo to vždy období hodně náročné na psychiku. Přiznávám, že jsem si i poplakala. Mám ale tu povahu, že mi nezdary dodávají sílu jít dál a bojovat. Hned začnu vymýšlet nový pořad a snažím se ho dostat na obrazovky. Je to náročné, ale mě moje práce baví. Nevím, co bych dělala jiného.

Jste vystudovaná herečka, co takhle zkusit filmování?
Je pravda, že jsem od šesti let toužila po tom být slavnou herečkou. Šla jsem si za svým cílem, herectví jsem vystudovala, ale pak jsem v osmnácti zjistila, že mě to vlastně nebaví. Hraní mě začalo nudit.

Co se stalo?
Vadilo mi prostředí. Pokud jste obyčejný, začínající herec, jste páté kolo u vozu. Jste odkázaná na to, že se musíte zalíbit režisérovi, kameramanovi, producentovi. Stále musíte být milá, servilní, a to není moje povaha. Dlouho se nevydržím přetvařovat, vybuchnu, když mi někdo nebo něco není milé. Navíc jsem ráda svým pánem. Neumím být odkázaná na jiné, neumím čekat na to, jestli mě někdo někdy do svého filmu obsadí.

Takže jste si radši vymyslela televizní pořad, kde jste svým pánem?
Ano. Když přišel Kotel na naše obrazovky, byl to první pořad svého druhu v televizi. Byl jedinečný, neopakovatelný, nabitý emocemi. Myslela jsem si, že neexistuje nic těžšího než kočírovat dav a usměrňovat jednoho politika. Přitom pořad Máte slovo, který dělám nyní, je mnohem náročnější. Musím neustále udržovat diskusi šesti lidí mezi sebou, hlídat, aby mluvili ti, kdo mluvit mají. Pro diváka to ale možná není tak atraktivní jako Kotel. Vypadá to totiž jako jednoduchá práce. Já ji ale přirovnávám k baletu. Taky se nám zdá, že si baletka jen tak lehce vyskočí, protočí se několikrát na špičce, a přitom nikdo nevidí ty hodiny a hodiny tréninkové dřiny…

Vyvedl vás nějaký host z míry?
Zaskočil, to ano, ale z míry mě nikdo nevyvedl. Je to moje práce, počítat s tím, že mě chtějí odradit od jim nepříjemných otázek.

Míváte trému?
Už mi srdce strachy nebuší, nemám sevřený žaludek. Úplně klidná ale nejsem. Snad jen jak stárnu, odchází mi nervový systém (smích). Nedávám ale obavy navenek znát, ve studiu to mám pod kontrolou. Ono je to taky tím, že se vždy snažím precizně nachystat. Přípravě věnuji pokaždé několik dní. Kotel byl hodně jen o politice, ale v Máte slovo řešíme různá témata, anorexií počínaje a penzisty konče. Naštěstí mám kolem sebe skvělý tým spolupracovníků.

Na sobě máte vždycky originální modely. Je to váš styl?
Myslím si, že v televizi by se diváci měli mít na co dívat. Hosté většinou dorazí v černých, tmavých oblecích a šatech. Takže se alespoň odvážu já. Skvělé modely mi půjčuje kostýmní výtvarnice Alice Abraham. Její módu mám ráda, ráda ji nosím i v soukromí. Ale nijak zvlášť mě nejnovější trendy neberou. Nesnáším totiž nakupování oblečení.

Vážně? To jste asi jedna z mála.
Nepodléhám módnímu diktátu. Myslím, že každý má nosit to, co mu sluší. Úplně nesnáším, když mi někdo řekne, že k těmto botám musím mít jedině tuto kabelku, protože jinak budu stylově mimo. Tak těmihle názory vážně opovrhuji.

Takže klidně nosíte i něco, co už třeba nefrčí?
Módu opravdu ignoruji, nezajímá mě. Beru ji jako komerční záležitost. Obchody z nás chtějí jen vytáhnout peníze. Já nejsem duševní chudák, abych si musela dodávat sebevědomí nějakým tričkem podle poslední módy. Vadí mi i třeba rubrika Módní policie v časopisech, která hodnotí oblečení. Vůbec nejhorší je, když upozorní na to, že daná osoba má na sobě už podruhé stejnou věc! No a co? Kde na to mají lidé brát? Smyslem života snad není oblékat se podle posledních módních trendů. Jsem ráda, když je v módě něco, co mám ráda, ale když jsem out, je mi to jedno.

Dal vám někdo najevo, že nejste trendy?
Zrovna v případě brýlí. Už deset let nosím stejný typ – bez obrouček. Před časem letěly výrazné, masivní modely. V optikách jsem dlouho nemohla narazit na svůj oblíbený bezobroučkový typ. Kdekoli jsem se na něj zeptala, snažili se mi vnutit, že jsem out, že se přece takové už teď nenosí, že jsou nemoderní. Já si to ale nenechala vymluvit, budu si nosit jen to, v čem se cítím dobře. Nemám ráda, když do mě někdo hustí svoje pravdy. Ať si klidně někdo myslí, že jsem blázen. Já si zase můžu myslet, že je blázen ten, kdo nepřemýšlí o ničem jiném než o tom, co si oblékne na sebe. Takového člověka je mi líto.

Na své štíhlé postavě musíte hodně pracovat?
Do čtyřicítky jsem postavu nijak zvlášť neřešila. Nemusela jsem se v jídle hlídat. Teď je to obtížnější. Musím se stravovat lehčeji a zdravěji, abych si váhu udržela. Cvičit nechodím, raději jsem se stala „králíkem“. Ale je to obtížné, nevím, jak dlouho to vydržím. Nikdy dřív jsem zeleninu ani ovoce nejedla, donutily mě až okolnosti.

Ale někdy si zahřešíte, ne?
Mám ráda sladké, chléb, rohlíky s taveným sýrem, uherák… Musím se ale mírnit. Někdy si ale nějakou dobrotu dovolím. Klidně si dám pytlík brambůrků nebo kousek čokolády. Pomalu se ale smiřuji s faktem, že mě čeká další životní etapa, a to přechod. Kila půjdou nahoru sama. Psychicky se na něj připravuji radši s předstihem.

Máte z přechodu opravdu tak velké obavy?
Hormony budou určitě šílet podobně jako v těhotenství. Tenkrát jsem pokaždé přibrala sedmnáct kilo. Takže počítám s tím, že za pár let se zakulatím a nebudu s tím moct udělat nic. Můj tatínek ale říká, že žena, které je padesát a více let a je hubená, má většinou nějakou nemoc. Takže to radši budu zdravější a kulatější. Časopisy nám diktují, jak máme vypadat v padesáti, šedesáti. Jenže fotky žen v tomto věku jsou vždycky pěkně vyretušované…

Záleží vám hodně na tom, jak vypadáte?
Určitě o sebe člověk má pečovat, ale je období, kdy to třeba nejde. Do tří let věku mých dětí mi bylo úplně fuk, jak vypadám, nějaké líčení a oblékání pro mě bylo zatěžující. Ale prý to tak má hodně žen, v té době se totiž dítě psychicky od matky odstřihne. Jinak v civilu mám ráda přirozené líčení. Doma se ale nemaluji vůbec. Moje pětiletá dcera to totiž nemá ráda. Jak mě vidí i sebejemněji nalíčenou, nutí mě, ať se odlíčím, prý se jí takhle vůbec nelíbím.

Kde berete energii, když už jedete na doraz?
Dobíjejí mě děti. Ony jsou důvodem, proč jsem tady, jsou smyslem mého života. Společně chodíme za kulturou, do divadel, na výstavy, do kina. Je fakt, že jednou musí Kuba přetrpět dětské představení a podruhé zase Maruška Avatara, ale jsem ráda, že oba chodí všude dobrovolně. Pro mě je největší odměnou, když si děti samy řeknou, že by si se mnou rády někam vyšly.