Prý jste se před Jáchymovým narozením bála, že vám nebude sympatický.
Novinářka, se kterou jsem dělala před třemi lety na Slovensku rozhovor, se na mě tenkrát dívala jako na blázna, když jsem jí to svěřila. A pak jsme se viděly podruhé v době, kdy už sama měla dítě. Prý si na mě právě v této souvislosti mnohokrát vzpomněla. Taky měla pocit, že by to mohl být problém, kdyby se jí narodil někdo nesympatický. Ale jak teď říkám, Jáchym předčil všechna očekávání.

Líbil se vám už na první pohled?
Neměla jsem to jako jiné maminky, které říkají: „Uviděla jsem ho a hned jsem to cítila…“ To tedy opravdu ne. Ukázali mi pro mě indiferentní mimino, které jsem viděla poprvé v životě. Chvíli jsme na sebe koukali a ani Jáchym se netvářil tak, že bych hned splňovala všechna jeho očekávání. Do toho měl ještě zlomenou ruku, takže byl celý zafačovaný… Ale nakonec všechno během prvních dnů nabralo takový vítr, že jsem ani nevěděla, kde mi hlava stojí.

Jaká jste máma?
Myslím si, že mírná i milující, přísná i důsledná. Všechno dohromady. Zkrátka co je potřeba v rámci dané situace. Ale to by byla spíš otázka pro Jáchyma než pro mě.

Komu se Jáchym povahově podobá?
Myslím si, že je kombinací nás obou. Když ženy občas říkají, že nechtějí chlapa, jenom dítě, nechápu to. V dítěti jste skutečně půl na půl. Takže je to velké riziko. Obzvlášť když si ho pořídíte s někým, koho vůbec neznáte. Dneska k tomu některé ženy přistupují divně, když říkají: „Je to idiot, ale hlavně že mám dítě.“ Jenže toho idiota v tom potomkovi máte, což je hrozné. U mě by to byl obrovský problém. Ale ony touží po potomkovi a nechtějí lásku. Já dávám lásce přednost.

Syn se vám narodil v pětatřiceti. Čekala jste na toho „pravého“, s kým byste měla dítě?
Takhle jsem nad tím neuvažovala. Brala jsem to tak, že když najdu nějakou spřízněnou duši a budeme spolu spokojení, tak bude dítě naší odměnou.

Biologické hodiny vám netikaly?
Ne. Informace o věku vnímám podobně jako kancelářský údaj. Každý člověk je individuální, stárne odlišně psychicky i fyzicky. Je to dané geny i spoustou jiných věcí. Zrovna nedávno jsem si říkala, proč se každý ptá na věk. V podstatě je to nezajímavé. Sice vám tuto informaci dávají už odmala, ale je nedůležitá. Vědomí věku vás zbytečně dostává do umělé pozice, kdy společensky patříte někam, kde se ale třeba vůbec psychicky necítíte být. U miminek to ještě chápu, tam věk svou roli hraje, ale od dvaceti let výše jsme všichni stejně staří.

Hodně žen mi říkalo, že pro ně byla zlomovým obdobím čtyřicítka. Ani to se vás nedotklo?
Vůbec jsem nevnímala, že teď přichází nějaký zlom a že mě to ničí. Ale na druhou stranu, když se podívám zpátky, vím, že bych se třeba ani na vteřinu nechtěla vrátit do doby, kdy mi bylo sedmnáct. Vlastně bych se vůbec moc nechtěla vracet pod třicítku. Nad třicítku a výš je to fakt dobrý.

Vaším životním partnerem je Jan Kraus. Je doma stejně vtipný jako v televizi?
Ještě vtipnější.

A nežárlíte někdy na něj?
Abych vám řekla pravdu, moc ne. Myslím si totiž, že nic lepšího ho v životě potkat nemohlo. A když mu některá z žen projevuje přízeň, dělá mi to radost. Jsem ráda, že se líbí. Ale stejně jsem to cítila i v předešlých vztazích. I tehdy jsem měla pocit, že nemůže být nikdo lepší než já.
A to jste měla vždycky charizmatické muže.

Ale Honza je z té nabídky, kterou jsem prošla, opravdu ten nejlepší.
Sledovala jste pravidelně Uvolněte se, prosím?
Když jsem mohla, tak ano. Jinak jsem si pořad dodatečně pustila na internetu.

A sleduje i on vás?
Honzík chodí na moje představení výjimečně. My se doma věnujeme hlavně jemu, ale mně to vůbec nevadí. Já jsem na ty denní „nedůležitý“ věci, jako nákupy, lékaři apod. A on je na řízení státu, zeměkoule a vesmíru. On má ty vyšší myšlenky… Ale já to tak mám ráda.

Váš muž působí, že ho nic nerozhodí. Jak je to doopravdy?
Mám pro vás naprostou bombu. Je úplně obyčejný člověk. Taky se někdy rozhodí a rozčílí. Funguje jako normálně lidsky nastavený tvor.

Vaším bývalým partnerem je Karel Roden, který žije s Honzovou exmanželkou Janou. Pořád se všichni čtyři vzájemně stýkáte?
Teď se vídáme méně. Od té doby, co si pořídili zámeček, mají moc práce. Nám se ale moc pracovat nechce. My se raději bavíme. Oni dřou, plejí a podobně, my spíš žijeme.

Přece jen mi to nedá – neobjevila se mezi vámi a Janou někdy taková ta ženská rivalita?
Už je to skoro dvacet let, takže bavit se o tom mi připadá úplně bezpředmětné. A když vám řeknu, že ona byla zamilovaná do mého partnera a já do jejího, tak těžko mezi námi mohla být nějaká rivalita. Navíc když to nakonec dopadlo tak, že jsme spolu. Nebo snad máte pocit, že bych měla mít dva partnery?

To ne. Jen mi to připadá takové hrozně idylické.
Ona žila s Honzou nějakou dobu, já s Karlem nějakou dobu. Že bychom pěstovali nějaké nenávisti, je pro mě skoro nepochopitelné. To je, jako byste poplivala kus svého života. Když se milenecký vztah změní v přátelství, pořád můžete zůstat lidmi, kteří jsou pro sebe v životě strašně důležití. Koho jiného si pustíte tak blízko než někoho, ke komu máte takovou důvěru? A že bych ji rázem po takové době ztratila, si fakt nedokážu představit. Nevím, co by takový člověk musel udělat, abych s ním už nikdy nepromluvila a vyjadřovala se o něm jen hnusně.

Párů, které na sebe po rozchodu už nepromluví, ale není zrovna málo.
To je tím, že celá doba je nastavená tak, že lidé jsou spolu, protože by spolu měli být. Mají dítě, protože už by ho měli mít. Jsou tlačení společenskými konvencemi. Dřív, když někdo řekl, že je z rozvrácené rodiny, bylo vám ho až líto. Dneska je to přesně naopak. Když je někdo z úplné rodiny, je to pomalu výjimka. Lidi nemají vůbec tendenci vztahy udržovat. Oni na to ani nehrajou. A šíleně to ještě podporuje doba vyspělých elektronických komunikací. Lidi se seznamují na Facebooku a kluci dělají castingy na holky a obráceně.

Nefandíte tomu?
Celé je to nenormální. Lidi se přece vybírají zcela přirozeným způsobem ve společnosti. Někdo se vám zalíbí, tak se na něj zaměříte. Ale třeba po třech větách vás přestane úplně bavit. Zkrátka vidíte, jak mezi lidmi funguje. A o to jde. Jenže tohle všechno na Facebooku odpadá. Je to výběr bez další zodpovědnosti. Já k tomu mám odpor. Vždyť spousta lidí na Facebooku jen šmíruje, což mi připadá přímo úchylný.

Bojíte se, že to pohltí i Jáchyma?
On je tam taky, ale já s ním o všem pořád mluvím. Nemůžu ho od počítače úplně odříznout. Když někdo říká, že nemá doma televizi a kupuje jen dřevěné hračky, tak mi taky připadá vadný. Člověk musí být konfrontovaný s tlakem, který jde zvenku, i s názory nejbližších, k nimž má naprostou důvěru. A pak si vybere sám. Já jeho život žít nebudu. To on si musí vytvořit nějaké mantinely. Můžu mu ukázat různé cesty, ale výběr už bude jen na něm. Nevím, jaké to bude mít výsledky, ale moje snaha je jednoznačná.

Za pár dnů vás čeká premiéra muzikálu Hello, Dolly! Jak vám hodně náročná role sedla?
Než jsem nabídku dostala, nikdy jsem v divadle muzikál neviděla. Z dětství jsem si pamatovala pouze film. Když všichni kolem mě pořád opakovali, jak je to krásná role, říkala jsem si: „Co je na ní krásné?“ Pamatovala jsem si totiž, že pořád skloňovala slovo peníze. Po přečtení scénáře jsem ale pochopila, že to sice může působit tak, že je Dolly na prachy, ale i přesto může být velmi okouzlující a zábavná. A kdyby se mi to podařilo, mohla by být i neodolatelná.

Mám pocit, že jste pořád hodně obsazovaná. Zažila jste vůbec někdy období, kdy se vám moc nedařilo?
Ten pocit máte asi proto, že se pořád opakují moje věci z dřívějška. Taky jsem měla období, kdy jsem netočila a nezkoušela. Tak to prostě je. Vždycky to jde nahoru a dolů. A jenom blázen by si myslel, že zůstane pořád nahoře.
Není to trochu skličující, než se člověk srovná s tím, že to tak chodí?
Když víte od začátku, že ideální stav, který se vám líbí, není trvalý – já říkám, že je půjčený –, není to žádná katastrofa. Samozřejmě je příjemné, když víte, že teď sice neděláte, ale zanedlouho už nastane doba, kdy pracovat budete.

A čím se zabavíte, když přijde takové plonkové období?
Mám dítě, které vyplní program poměrně hodně.