Teprve před několika týdny Česká televize odvysílala pořad o vaší rodinné tragédii (Marii Tomsové zemřel v roce 1980 v pěti měsících prvorozený syn na syndrom náhlého úmrtí kojence, pozn. red.). Jak vůbec člověk dokáže žít po takové události?
Je to zlé. Proto jsem o tom, co se nám stalo, celý život nechtěla mluvit. Dostrkala mě k tomu po letech až Marie Retková, která se mnou tenkrát neštěstí prožívala. Naše děti totiž byly stejně staré. Zažívaly jsme spolu těhotenství i pracovní směny, kdy jsem byla na dně. Říkala mi, ať natáčení 13. komnaty vezmu třeba jako terapii, protože já se s tím dodneška nemůžu vyrovnat. Tragédii jsem svým způsobem vytěsnila, když jsem konečně měla další děti. Ale teď, jak stárnu, tak se s tím najednou zase nemůžu srovnat. Pořád se mi vrací pocit, jestli jsem to nezavinila, jestli se tomu nedalo nějak zabránit.

Nepřemýšlela jste tenkrát o sebevraždě?
Když jsme se vraceli autem od mých rodičů, kde se to stalo, zpátky do Prahy, říkala jsem manželovi: „Pojď, napereme to někam do stromu nebo do zdi.“ On mě ale přesvědčil, že kvůli rodičům nemůžeme.

Za jak dlouho jste byla schopná trochu fungovat?
Za půl roku. Moc mi tenkrát pomohla akupunktura, na kterou jsem chodila denně. Doma jsme se s manželem před sebou snažili chovat, jakože se nic nestalo, což nebylo dobře. Nedokázali jsme ale o tom mluvit. Nastoupila jsem aspoň do televize, do uváděcího oddělení. Naše šéfová mě tam zaměstnala, protože jinak bych se doma zbláznila. Ale na obrazovku jsem nebyla schopná vyjít. To až o několik měsíců později. Byla jsem uzlíček nervů. Stejně to bylo strašné. Tenkrát jsem ani nešla k žádnému psychiatrovi, což jsem měla udělat. Noci jsem totiž probrečela.
Někdy partnery taková událost rozdělí.

Jak to bylo u vás?
Nás to stmelilo. Ale uvědomili jsme si, že jediná možnost, jak se s tím vyrovnat, je mít další dítě.

Druhý syn se vám narodil až o několik let později, přesně v době sametové revoluce. Měla jste vůbec čas vnímat, co se děje?
Samozřejmě. Přímo sedmnáctého listopadu jsem jela do porodnice, ale poslali mě zpátky domů. Bydleli jsme tenkrát v Mikulandské, to je kousek do Národní třídy. Za chvíli volali z divadla Ypsilon, které jsme měli za rohem, a říkali, ať za žádnou cenu nechodím na ulici, že se dějí strašné věci... Můj muž seděl za rohem v Ostrovní a nic netušil. O dva dny později jsem odjela znovu do porodnice a v půl šesté se syn narodil. Bylo to přesně v okamžiku, kdy Kubišová zpívala hymnu na Václaváku. A nikoho jeho narození nezajímalo, kromě mě. Ani manžel nebyl doma, netušil, že se syn narodí tak brzy.

Za šestnáct měsíců se vám pak narodil třetí syn. Určitě jste musela mít u obou hrozný strach, aby se zase něco nepřihodilo.
Ano. S mou zkušeností samozřejmě o to víc. V noci jsem je chodila kontrolovat, jestli spí. Mladší syn mě navíc vyděsil hned po narození. Přišel na svět o měsíc dřív. Porod byl ale úžasný a hodně rychlý. Jenže druhý den ráno u mojí postele stála doktorka a říkala: „Nelekněte se. On nám pár minut poté, co jsme vám ho ukázali, přestal dýchat. Ale rozdýchali jsme ho a teď je v inkubátoru. Můžete ho vidět.“ Já jsem dostala v tu chvíli hysterický záchvat a myslela jsem, že se složím. Naštěstí se ale pak už nic nestalo a za pár dnů všechno dohnal.

Vrátím se ještě k vašemu muži. Jste spolu už spoustu let…
Třicet čtyři.

Jaké je manželství po tolika letech?
V poslední době nás život na malém prostoru s velkými kluky trošku zmáhá. Ale samozřejmě že musíme být přátelé. A hlavně tolerantní. Protože člověk se tím, jak stárne, mění. Nezůstane stejný. A takové ty vlastnosti, které vám dříve připadaly roztomilé, najednou nabývají rozměrů téměř nesnesitelných. A to nemluvím jen o svém vztahu k manželovi, ale i o jeho vztahu ke mně. Jsem si toho vědomá. Člověk začíná dělat chyby, o kterých si myslel, že je nikdy dělat nebude. Občas tak může být na zabití. Ale holt se to musí vydržet.

Bojujete i se stereotypem?
Před lety jsem přišla na takovou úžasnou myšlenku, na kterou jsem velmi pyšná. Že manželství je permanentní údiv nad tím, jak je to druhé pohlaví jiné. To jsem vymyslela na společné dovolené někde u moře. Partner mě totiž neustále překvapuje naprosto nečekanými reakcemi. Občas se zachová úplně jinak, než předpokládám. Nemám ho přečteného. O to je ovšem vztah zajímavější. On je ale jinak úžasný. Je to člověk do nepohody, který všechno umí a obstará. Dokonce i uvaří a uklidí, když je to třeba.

V době, kdy jste byla na obrazovce, jste musela být dost obletovaná…
Zamlada ano.

Bylo pro vás někdy těžké odolávat?
Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo jednoduché. Sem tam byly nástrahy velké, ale odolala jsem. Ustála jsem to. Musíte si uvědomit, co máte doma. A nebo si to uvědomujete a pak není co řešit. Navíc můj manžel je velký fešák. Vypadá čím dál tím lépe. A ještě k tomu právník.To je strašné.

Žárlíte na něj?
Dřív jsem žárlila moc. I když jsem neměla důvod. Na dovolené se třeba začal bavit s nějakou dívkou a už jsem šílela, hroutila se a sledovala ho. Přitom ale nebylo proč. Prostě si povídal s nějakou ženou. Teď už mě žárlivost naštěstí přešla. Vím, že nemám důvod, ačkoliv on by mohl mít každou. Je opravdu chytrý, krásný a je osobnost. Navíc je ještě velkorysý a džentlmen.

Přiznáváte, že ani vy jste neměla o ctitele nouze. Připadá mi, že hlasatelky byly ve své době hvězdy…
Byly jsme celkem slavné, protože nás bylo málo. Existovala jediná televize a nejvytíženějších hlasatelů bylo sedm. Šlo svým způsobem o výlučnou profesi, navíc nebyla žádná konkurence. Moderátoři ještě neexistovali. Hlasatelky a hlasatelé uváděli téměř všechno. Takže jsme byli na očích. Byly jsme docela opečovávané, šili nám šaty, měly jsme maskérky a kostymérky a dá se říct, že jsme svým způsobem i udávaly tón v módě. Mně třeba přišel jednou dopis: „Včera jste měla takový krásný svetr, vy už ho podruhé vzít nemůžete, mohla byste mi ho poslat?“ Nebo po nás chtěly divačky třeba jen střihy.

Byla vám popularita příjemná?
Jak kdy.Většinou mi byla nepříjemná, protože nejsem exhibicionistka. Ale zase to bylo výhodné v dobách, kdy nebylo nic k dostání. Přece jen nám známé prodavačky schovaly tu banány, tu pomeranče či toaleťák. Podpultové zboží měly pro všechny své známé. A protože nás a naše kolegy vídaly na obrazovce, braly nás jako členy rodiny. Vstupovali jsme k nim do obýváků a kuchyní, byli jsme takový jejich inventář. Osamělé babičky si s námi povídaly. Dostávali jsme krásné dopisy a opravdu jsme byli často takovým jediným pojítkem se světem pro staré, osamělé a opuštěné lidi.

Kamarádíte se ještě s ostatními hlasateli?
Ano, vždycky se rádi vidíme a pokaždé si máme co říct. Navíc jsme se Saskií Burešovou a Milenou Vostřákovou vytvořily společný pořad Hlasatelky v akci, se kterým objíždíme divadla po celé České republice i po Praze. Většinou na nás chodí starší generace pamětníků. Máme jednotlivé rubriky, které jsou pojmenované po televizních pořadech, a na to téma pak mluvíme o všem možném. Vesele i vážně, také o svém soukromí. Opravdu řešíme všechno, co život dal i vzal. A lidem se to líbí. Nám ale taky, baví nás to. Vzájemně se stýkáme i soukromě. S Milenou Vostřákovou dokonce velmi často. Jsme důvěrné kamarádky a opravdu jsme si sedly. Ale vídáme se rády i s ostatními lidmi s televize. Nejenom s hlasatelkami. Byl to úplně jiný svět. Tak trochu sám pro sebe. Věděli jsme o sobě vzájemně všechno a byli jsme opravdu taková malá rodina.