Miluše Šplechtová (51): Nevěru jsem manželovi odpustila | Pro ženy | Blesk.cz

Miluše Šplechtová (51): Nevěru jsem manželovi odpustila

13. března 2009 | 14:58

Několikrát v životě dokázala herečka Miluše Šplechtová, že se i pod těžkým náporem osudu dokáže oklepat a jít dál. A dokonce s úsměvem na tváři. Proto ji nezlomila ani nevěra jejího manžela Jana Hrušínského.

Líbilo se mi, s jakou grácií jste zvládla „klopýtnutí“ svého muže. Neměla jste potřebu „házet“ na něj špínu, naopak jste se zachovala velmi diplomaticky…
A víte, kolik jsem měla nabídek? Ale opravdu jsem toho nikdy nechtěla zneužít. Říkala jsem si, že plivat na někoho, s kým žiji, by byla velká hloupost. Tak bych tak trochu plivla také sama na sebe. Navíc nejsem ani první, ani poslední, které se to stalo.

V Divadle Na Jezerce, které Jan Hrušínský vlastní, můžete oba vidět v novém představení Ženitba.
V Divadle Na Jezerce, které Jan Hrušínský vlastní, můžete oba vidět v novém představení Ženitba.
Autor: archiv Blesku

Bohužel, je to už taková choroba…
Epidemie, která se šíří… Když si vezmu, že byl ještě před pár lety celý svět v šoku, když pan prezident Clinton udělal se slečnou Lewinskou to, co udělal... A teď? Stačí se rozhlédnout a vidíte, že ten má milenku, a jiný zase vymění manželku. Prý je to konečně ten pravý nebo pravá. Za měsíc ale najednou nastává konec velkého snu. A v tomhle blázinci vyrůstají naše děti… A taky je teď moderní mladší partner.

Jaký na to máte názor?
Já jsem konzervativní. A navíc: když si představím tu dřinu, aby se člověk udržel! Samozřejmě to děláme i pro sebe. Mládí je dar. Když je vám dvacet, bereto ho jako samozřejmost. Dnes ale vím, že od určitého věku záleží jen na nás na ženách, jestli nelítostný boj s věkem vzdáme. Sice nemůžeme vyhrát, ale nesmíme se nechat tak jednoduše odsunout na vedlejší kolej. Proto neodsuzuji ani plastiky. Pokud to ženě svědčí, zvedne jí to sebevědomí a ona se pak cítí dobře, tak proč ne? Kdyby mi ale bylo dvacet a mluvila jste přede mnou o plastice, určitě bych řekla: „Nikdy!“

Člověk to vnímá jiným úhlem pohledu…
Když léta přijdou, pak je to opravdu dřina. Jenže s mladším partnerem je to trochu jiná dřina. I jeho myšlení je jiné než vaše. Proto obdivuji ženy, které našly odvahu a šly do vztahu s mladším mužem.

Určitě ale starší ženě lichotí, když se líbí mladším mužům…
Samozřejmě je vám příjemné. Ale to je tak všechno. Představa, že bych se zapletla s takovým uchem? Já už chci mít svůj klid! Neodsuzuji to, ale v mém případě říkám opravdu ne.

A proč myslíte, že chlapi „loví“ mladé holky?
V naší společnosti se pořád zabýváme ženským klimakteriem. Tím, jaké jsou ženy v přechodu. A chlapi si z toho dělají srandu. Ale vůbec se nemluví o mužích. A podle mne to právě oni mají daleko horší. Zamává to snad s každým.

Co je „mužským“ problémem?
Ve středním věku žijí s partnerkou přibližně dvacet let. A vy mu přirozeně celých dvacet let neustále neopakujete, že je úžasný a krásný. Neříkáte dokola: „Jé, ty jsi tak chytrý! Ty jsi řekl tak moudrou větu, to by mě v životě nenapadlo!“ Tak už to prostě není. Spíš ho vnímáte opravdu jako partnera, kterému můžete některé věci také vytknout. Jste sobě rovní. Jenže ten mužský v krizových letech, asi opravdu potřebuje slyšet, že je dokonalý. Ale to je asi normální a lidské. Patří to k životu.

Působíte vyrovnaně. Ale přesto: bála jste se, že vás manžel kvůli milence opustí?
Toho se bojí každá žena. Děláte ale to, co pokládáte za nejlepší. A pak už je jenom na partnerovi, jestli s vámi zůstane.

Miluše Šplechtová (51)
Miluše Šplechtová (51)
Autor: Michal Protivanský

Máte nějakou konkrétní radu, jak se zachovat? Třeba nekřičet a nevyčítat?
Podle mne v první chvíli křičí každá. Z ženy se stane papiňák. Jenže ta pára se jednou vypustí a víko se otevře. A pak musíte ten vývar buď dobře ochutit, nebo vylít do záchodu. Musíte se z toho pokusit udělat dobrou polívčičku, aby manželovi chutnala. Samozřejmě se může stát i to, že si řeknete, že vztah nemá smysl, a ukončíte ho. Nebo muž odejde a založí si novou rodinu. Ale člověk musí být opravdu trochu sobec a myslet také na sebe. Postavit se na vlastní nohy. Když se vám to podaří, zjistíte najednou, jak je to krásné!

Dokázala jste manželovi odpustit?
Myslím si, že odpustit se dá úplně všechno. Důležité je nevyčítat. Byla to jen určitá etapa života. Samozřejmě se to nedá zapomenout. Patří to k mému životu a to, co jsem prožila, nikdy nezapomenu. Zároveň ale vím, že nikdo nejsme neomylný. A stává se to i naopak. Někdy zase ujede žena.

Zdá se mi, že jste opravdu partnerka do nepohody.
Všichni to říkají, ale někdy je to fuška. Když se pak ohlédnu, málem se z toho hroutím…

Jak si dokážete udržet nadhled a optimismus?
Co mám jiného dělat? To bychom pak všichni skončili v blázinci… Já ale myslím, že vy to taky dokážete. Život se musí brát s humorem a nic není tak horké, jak se jí…A umíte si představit, že by bylo všechno v pořádku? To by byla hrozná nuda!

Všechno časem přebolí…
Přesně tak! Život musí jít dál a na mně je, abych si řekla, že to, co se stalo, tak mělo asi být.

Vás ale život moc nešetří. V nejcitlivějším období dospívání jste přišla o maminku…
Bylo mi tenkrát čtrnáct a mojí mamince jen třicet čtyři let. A dnes, když je mi jednapadesát, si říkám, že maminka byla ještě mladá holčina… Je jasné, že jsme to tenkrát neměli jednoduché. Tatínek se musel v pětatřiceti postarat o tři děti. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že takových lidí, kteří mají podobný osud, je spousta. Museli jsme se s tím nějak vyrovnat. Život opravdu musí jít dál. A pak už záleží na vás, jestli budete trpět, nebo se přes to přenesete. Samozřejmě na maminku myslím pořád. To jinak nejde. Ale i na tátu. Ten odešel po devíti letech za ní. Zemřel steskem. Já jsem hrozně chtěla, aby si někoho našel a byl šťastný. Ale nešlo to, všechny porovnával s maminkou. Když zemřel, nebylo mu ještě ani 45 let… A pak jsem se soudila o bráchu.

Aby vám byl svěřený do péče?
Nejmladší Pavlík totiž nebyl ještě plnoletý a chtěli ho dát do dětského domova. A mně tehdy bylo 24 let a byla jsem vdaná. Nakonec mi ho svěřili… A když odmaturoval, tak okamžitě emigroval. Proto jsem vždycky říkala, že jsem ho dobře vychovala.

Ve čtyřiadvaceti jste se také rozhodla opustit prvního manžela, protože jste se zamilovala do Jana Hrušínského. To byl tenkrát docela odvážný krok…
To je pravda. Rozvádět se? To se nedělalo! Ostatní vůbec nedokázali pochopit, proč jsem se tak rozhodla. To, že jsem se zamilovala? Mysleli si, že jsem blázen.Vím, že se tety tajně vyptávaly, jestli mě první manžel třeba nebije… Ale jak léta šla, všichni zjistili, že to tak asi mělo být. Jsme spolu už 25 let. A první muž Nikola si také hned našel partnerku. I oni spolu žijí už čtvrtstoletí a mají stejně staré děti jako my s Honzou. A dodneška se vlastně stýkáme.

To je skvělé, když jste si zachovali přátelské vztahy…
Máme spolu dítě! Přece mu nezpůsobíme trauma tím, že na sebe budeme donekonečna štěkat. To je prostě hloupost.

Někdy to tak ale bývá, když partner zradí…
Někdy to tak bývá. Ten odchod druhého je zpočátku krutý. Jak pro muže, tak pro ženu. Ale čas rány hojí a pak musí nastoupit rozum… Člověk v životě musí být spokojený hlavně sám se sebou. Já osobně musím mít takový pocit, že když se ráno podívám na sebe do zrcadla, tak si o sobě nepomyslím: „No ty jsi ale pěkná mrcha!“
Člověk pro to ale musí něco udělat… I když! Být trochu potvora je dobré. Ale milá potvora a jen do určité míry.

3 NEJ Miluše Šplechtové

Nejoblíbenější květina: „Mám ráda všechny.“

Nejkrásnější chvíle: „Po porodu svých dětí.“

Nejlepší odpočinek: „Divadelní prázdniny, slunce, voda, vzduch.“

Autor: Alena Dušková