9°C
„Domnívali jsme se oba, že je možné něco jako volné manželství. To je samozřejmě také jeden z mýtů,“ přiznala v rozhovoru, který má Blesk exkluzivně k dispozici.
Petro, říká se, že nejlepším vkladem do života je šťastné dětství…
„V tomto směru jsem měla celkem štěstí. Táta právník, máma úřednice a o pět let starší inteligentní bráška. Takže slušná středostavovská rodina, kde se všichni měli rádi. Všechno by šlo jako na drátkách, kdyby maminka neměla vrozenou srdeční vadu, která se zhoršovala. Pobývala střídavě doma a v Nemocnici Na Bulovce, takže jsem jako malá občas musela chodit i do celotýdenní školky a později jako školačka jsem byla dítko s klíčem na krku, od kterého se očekávalo dost samostatnosti. Když byla maminka v nemocnici, tak jsme po škole s bráškou šli domů, napsali úkoly, potom šli někam ven a pak už dorazil z práce tatínek a mohl se nám trochu věnovat. Byla to docela »škola«. Nakonec, to mi bylo devět, se už maminka z Bulovky nevrátila.“
Jak moc se potom změnil tvůj život?
„Nastalo období, kdy náš zbytek rodiny fungoval jaksi mechanicky. Já zpočátku nemohla uvěřit, že už máma není, protože se ani nenašel nikdo, kdo by se mnou tenhle fakt nějak citlivě probral. Táta na to zřejmě neměl sílu, brácha byl nešťastný a co se v něm dělo, si nechával pro sebe, takže nakonec, jak šel čas, jsme si na novou situaci prostě museli zvyknout. Naštěstí pro mě a naneštěstí pro bratra Pavla se tatínek brzo znovu oženil.“
Jak to myslíš?
„Když přišla Hanička, tak se naší nové mamince říkalo, bylo mi deset a v tomhle věku si dítě ještě dobře zvyká na novou situaci. Docela jsem se skamarádila i s novým bráškou Vaškem, kterého měla Hanička z prvního manželství a bylo mu asi tak třináct. Brácha Pavel byl ale už v pubertě, která je pro kluka problematické období samo o sobě, a do toho mu tatínek přivedl domů macechu. Nikdy se s tím nesmířil a nový brácha byl pro něj jen vetřelec navíc. Pavel byl v tomto věku pochopitelně naprosto nekompromisní a Haničku chápal jako ženskou, která si chtěla novým sňatkem polepšit.“
Polepšit čím? Tím, že se bude starat o dvě cizí děti?
„Je pravda, že Hanička v době, kdy se seznámila s mým otcem, byla v dost příšerné situaci, což jsem později, když jsem dospívala, teprve začala chápat. Byla sama s malým klukem a jezdila na směny jako průvodčí v tramvaji. Navíc se o ni živě zajímala StB.“
Proč?
„Kdysi totiž bývala se svým manželem majitelkou vinárny v Rumburku, a když se dostali k moci komunisté, přišla o všechno a doslova s miminem v náručí utíkala přes kopečky. Jednou mi to vyprávěla, jak je nějaký muž převedl v noci lesem přes hranici na Šumavě. Člověk si to ani nedovede představit. Skončila v německém lágru a později se dostala do Brazílie. Tam se jí sice vedlo dobře, pracovala v cukrárně, majitelka si ji velice oblíbila, a dokonce jí chtěla svůj podnik přenechat… Ale! Manžel totálně propadl alkoholu, rodinu týral, a tak ji nenapadlo nic horšího, než že před ním uteče zpět do Čech. Na české ambasádě ji ujistili, že když umí jazyky, najde v Praze určitě dobrou práci.“
Jak ses tenkrát cítila ty, v nové rodině? A podporovala tě Hanička ve zpívání?
„Pro mě to tehdy byl opravdu obrat k lepšímu. Nová maminka si mě okamžitě zamilovala. Myslím, že velmi toužila po holčičce, protože v německém lágru přišla po porodu o dítě a byla to právě holčička. Sama navíc dobře zpívala, takže ji můj talent moc těšil.“
Ty sama jsi později taky přišla po porodu o dítě, že?
„To je sice pravda, ale těch shod bylo neuvěřitelně. Třeba jsme obě slavily ve stejný den narozeniny. Obě jsme se narodily ve Střelci, ona 23. listopadu a já 24. listopadu. Taky fyzicky jsme si byly velmi podobné, takže nikoho ani nenapadlo, že nejsem její dcera. I ona kdysi přišla jako holka o maminku a macecha jí přivedla domů staršího bratra. Celý život jsme nacházely další osudové podobnosti, a snad i proto jsme se měly opravdu rády.“
S tvým vlastním bratrem Pavlem si k sobě cestu nenašli?
„Je to tak, a paradoxně přišla chudák i o dobrý vztah se svým vlastním synem Vaškem. Ten byl zvyklý na výhradní lásku své maminky a najednou se o ni musel dělit s dvěma cizími dětmi. Kluci na sebe otevřeně žárlili, oba se domnívali, že Hanička nadržuje právě tomu druhému. Kontrolovali si velikost porcí na talíři, no někdy to bylo až k smíchu, kdyby to ve skutečnosti nebylo tak smutné.“
Jak jste na tom teď?
„Špatně, protože můj jediný žijící přímý příbuzný Pavel se se mnou nakonec přece jen odmítl stýkat. Před pár lety, když už nežil tatínek ani Hanička, jsme se pokusili si to vyříkat, ale dopadlo to špatně. Hanička, která kdysi přišla k nám do rodiny, nás, aniž to tušila, doživotně rozdělila. Na tom, jaká vlastně byla, jsme se nikdy neshodli, hodnocení mého bratra se prostě léty nezměnilo a zůstalo stejně odsuzující, jako když odešel z domova. A to je mi moc líto.“
Díky roli Saxany ve filmu Dívka na koštěti ses stala nejpopulárnější herečkou roku 1972 a s filmem jezdila i po světě. Jak sis tu slávu užívala?
„Byla jsem ve filmové delegaci třeba v Tunisu nebo Mexiku. No to bylo pro mě v té době přímo omračující. V Mexiku jsem byla v únoru a na pokoj mi třeba přinesli čerstvé jahody! Připadala jsem si jako opravdová hvězda. Do ciziny mě pustili díky filmu, jinak mně vycestovat úřady nikdy nepovolily. Byla to neuvěřitelná doba, dnes se to jeví těžko pochopitelné. A ještě divnější je, že jsme se tomu tehdy nedivili a byla to pro nás vlastně normální realita.“
Bylo ti dvacet pryč, slavila jsi úspěchy s prvními písničkami, natočila hlavní roli v populárním filmu, otěhotněla jsi a vdala se... Zkrátka se ti dařilo, na co jsi sáhla, a pak přišla hrozná rána. Myslíš, že to byla daň za ten úspěch?
„Já to tak nevidím. Nikde není dáno, že za úspěch se musí jednou zaplatit. Když ti ale úspěch zatemní mozek, začneš si myslet, že je to jen a jen tvá zásluha, tak se určitě stane něco, co by tě mělo vrátit nohama na zem. To mi přijde celkem fér.“
Co ti v první chvíli proběhlo hlavou, když ses dozvěděla, že syn Petr, který se ti narodil, zemřel?
„To, co by si pomyslel každý. Tedy známá otázka: Proč právě já, jak to, že se to stalo právě mně? Zavinila jsem to snad něčím? Do té doby jsem si život řídila sama, všechno, co se stalo, se stalo na základě mého rozhodnutí. Šla jsem od úspěchu k úspěchu, což jsem pokládala za svou zásluhu, a najednou se stalo něco, co jsem nemohla nijak ovlivnit. No a to je asi právě to, co jsem se měla dozvědět, že nejsem ta nejchytřejší a nejlepší. Musela jsem se seznámit s novou skutečností, totiž, že existuje něco, čemu se říká pokora. Do té doby jsem to považovala za hloupé a nepotřebné slovo.“
Původně jsi měla rodit na pražské Štvanici, jenže v době tvého porodu tam právě malovali, a proto ses musela se spoustou dalších nastávajících maminek přesunout na Prahu 6 do Rooseveltovy ulice, kde vás bylo moc a lékaři nestíhali. Tvůj syn zemřel kvůli špatné technologii porodu. Co nebo kdo ti nejvíc pomohl?
„Jsou chvíle, kdy ti nemůže pomoct nikdo. Můžeš si pomoct jen ty sám. Všichni to známe. Samozřejmě že cítíme soucit s každým, koho potká nějaké neštěstí, ale nikdy to s ním nemůžeme prožívat se stejnou intenzitou jako on sám. Navíc teď žijeme době, kdy se snadno a rádi dojímáme nad smutnými osudy cizích lidí. Jde ale většinou spíš o sentiment, ne o opravdový soucit. Jsou lidé, kteří pošlou třeba finanční částku postižené holčičce, nebo se přihlásí o pejska, kterého postihl mediálně zajímavý, krutý osud, ale pak se doma klidně utrhují na starou maminku nebo babičku. Staří lidé totiž nejsou tak roztomilí jako děti nebo pejsci.“
Když sis brala za muže svého manažera Jana Vaculíka, tak ses musela vdávat?
„Ano, vdávala jsem se asi ve čtvrtém měsíci těhotenství. Šaty jsem si nechala šít v drahém salonu na míru, a když jsem šla na poslední zkoušku, tak se švadlena vyděsila, že si mě minule špatně změřila, protože mi v pase byly malé. Přiznala jsem se jí, že to opravdu není její vina, že mi klidně může pogratulovat.“
Jak Petrova smrt ovlivnila vaše manželství?
„Tak na toto téma bych mohla leda spekulovat. Na manželství jsou prostě dva, a já se mohu jen dohadovat, jak to tehdy můj manžel prožíval. Důležité je, že jsme pak zůstali spolu skoro třináct let.“
Ty sama ses uprostřed toho manželství zamilovala do kapelníka své kapely Kardinálové Zdeňka Merty... Čím tě tak okouzlil?
„To nebylo moc těžké. Zdeněk prostě okouzlující byl a stále určitě je. Kdykoli se setkáme, skoro mě zaskočí, jak pořád ještě cítím to důvěrné přátelství, které mezi námi bylo a být tak důvěrné nemělo. Kdybych tehdy dítě měla, tak by to možná dopadlo jinak. Obávám se, že jsem tenkrát měla pocit, že když mě život nespravedlivě připravil o potomka, tak snad mám i právo si od života taky něco vzít. Co já vím, jestli jsem tím nechtěla zalepit čerstvou díru v srdci? To bylo samozřejmě naivní a hloupé a taky ten románek dlouho nevydržel.“
Když jsi pak po letech měla s Vaculíkem roční dceru, tak jste se rozvedli, proč?
„To je celkem jasné. Domnívali jsme se oba, že je možné něco jako volné manželství. To je samozřejmě také jeden z mýtů. Dá se tím ale lépe ospravedlnit, když mají lidé v manželství binec a do jisté míry jim to umožňuje nedělat si s nějakým tím vedlejším vztahem starosti. Nakonec to samozřejmě krachne, tak jak to krachlo u nás. Vždycky když někdo mluví o tom, jak se domluvili s partnerem na volném vztahu, musím se smát. Někdy je v tom společný majetek a samozřejmě společné děti, ale nakonec stejně emoce převálcují takzvaný zdravý rozum. Je to jen hra s časem. A navíc si tím lidé vždycky hodně ublíží.“
Mohl za to syn hudebního skladatele Vadima Petrova – Vadim, nebo zpěvačka Hana Horecká, se kterou se později Jan Vaculík oženil?
„Ani jeden z nich, to jen byli naši partneři o nějaký ten rok později. Můj bývalý muž mezitím dokonce stihnul i další manželství s jednou fajn dramaturgyní. Ukázalo se ale, že byl prostě na zpěvačky. A to byla jeho velká chyba. Dnes už to, myslím ví a žije spokojeně s jednou slušnou dámou, kterou jsem nikdy zpívat neslyšela.“
Jak dlouho jsi s Vadimem žila? A to bylo před jeho veselkou se Zlatou Adamovskou nebo po ní?
„Nevím přesně, ale asi pět let jsme spolu byli. Po mně nikdo nesmí chtít nějaká přesná data a číslovky. To, že Zlata byla jeho první žena, vím přesně. Myslím, že si docela rozuměli, Vadim je chytrý a invenční hoch, jenže se objevil Radek John a Zlatka se zamilovala. Neměli děti, tak se rozešli. Myslím, že Vadim si mě vyhlídnul, protože v té době jsme si se Zlatou byly trochu podobné. Což mi lichotí, protože Zlatu pokládám za velice hezkou ženskou. Mám ji navíc ráda, protože je normální a přitom nesporná hvězda... (kráceno)“
Tvým druhým manželem je opět muzikant – kytarista Jiří Pracný, který hrál koncem 80. let ve tvé kapele. Vybíráš si záměrně za partnery muzikanty a lidi z branže?
„No tak to je vlastně více méně náhoda, protože jinak skoro všichni moji kamarádi s tímhle oborem nemají nic společného. Do jisté míry je to ale celkem běžné, že se lidé poznávají a dávají dohromady »na pracovišti«. Když se v manželství sejdou dva, kteří mají stejné zájmy a práci, tak to považuji spíše za výhodu. Rozhodně v umělecké branži to platí. Když se sejdou třeba dva úředníci, nebo inženýr s inženýrkou, tak už si tím nejsem tak jistá. Tam už by se asi oběma sešel nějaký zcela jiný společný koníček.“
