2°C
Vztahy vám zatím moc nevycházejí. Když začínáte s někým chodit, myslíte si vůbec, že by vám to mohlo vydržet na celý život?
Pokaždé se strašně zamiluju a beru to vážně. Ale zatím mi žádný vztah bohužel nevydržel. Jenže ono není lehké se mnou být. Jednak mám hodně práce, za což jsem rád, protože mě moc baví, a pak mám spoustu koníčků kolem, včetně cestování, kterému obětuji hodně času. Jenže to partnerským vztahům moc neprospívá, když jste pořád pryč. A navíc mám na žebříčku svých priorit na nejvyšším místě svobodu. A jakmile mám pocit, že o ni začínám přicházet, tak cuknu. To je asi ten základní problém. Ale samozřejmě jsem dospělý, a už je to trošku jinak. Začínám v sobě nacházet toleranci a schopnost něco skloubit, takže se to nejspíš brzy povede.
Toužíte už po dětech?
Probouzí se to ve mně. Ještě před pár lety jsem prohlašoval, že si neumím představit, že bych dítě měl. Ale teď, když vidím své kamarády a jejich ratolesti, jsem už dospěl do stadia, že bych potomka chtěl. Jenže v mém případě zatím nemá smysl tlačit na pilu. Nejsem typ, který by si řekl: „Tak a do konce roku si udělám dítě.“ Tak to nejde. Musí to vyplynout ze života. Nechávám mému otcovství volný průběh, ale aspoň jsem už na tom tak, že chci.
A nemáte pocit, že na to začíná být ve vašem věku trochu pozdě?
Je pravda, že bych chtěl ještě zažít být pro svého syna tatínkem, a nikoliv dědečkem. Vím, že už je to na hraně. Zatím ale ještě nejsem v krizi a nemám pocit, že bych něco propásl. Není to zkrátka věc, která by se dala plánovat.
Jaká by měla být vaše budoucí žena?
Základem vztahu je pro mě důvěra. Pocit, že ženě můžu věřit a že mi nelže. Pokud u mě partnerka důvěru ztratí, už nejsem schopný navázat. Je to nabourané. A pak taky potřebuji vyrovnaný partnerský vztah. Nechci, aby byla žena uťápnutá, nebo se naopak na mě zkoušela povyšovat. Chci parťáka. Musí fungovat i chemie, bavit nás spolu milování, ale zároveň bychom měli být partneři, abychom si dokázali pomoct, když se jednomu z nás něco děje.
Zdá se mi, že všechny vaše bývalé partnerky byly poměrně temperamentní.
Vyhovuje vám to tak?
Určitě. Já jsem taky hodně temperamentní, takže ano.
Vybíráte si jen kolegyně z branže…
Nedělám to schválně, nikam jinam se ale nedostanu. Ze svého okolí znám vztahy, kdy partnerka či partner nejsou z branže, a funguje to. Ale neplatí to vždycky. Styl našeho života je jiný. Máme odlišný rytmus. Pracujeme večer, a tak se může stát, že se partneři nakonec ani doma nepotkají. Může to být překážka.
A rýsuje se u vás už nějaký nový vztah?
Tohle spadá do okruhu otázek, které jsou už za hranicí soukromí. Ale jsem teď svobodný.
Jaký máte vlastně názor na nevěru?
Pro mě nevěrou vztah končí. Z mého pohledu je nepřekonatelná. Je to extrém, nebyl bych pak už schopný dotyčné věřit. Po nevěře nastupuje strašné trápení a žárlivost. A jak už jsem říkal, vztah nemůže fungovat, když druhému nedůvěřujete.
Vy sám být věrný dokážete?
Když jsem zamilovaný a je to stejně opětované i z druhé strany, a vím, že můžu partnerce věřit, pak ano. V tu chvíli nemám potřebu.
Jenže v dlouhodobých vztazích už zamilovanost nehraje hlavní roli.
To asi ano. Jenže takovou fázi jsem ještě nikdy nezažil. S tím zatím nemám zkušenost.
A myslíte, že se někdy k delšímu vztahu propracujete?
Myslím si, že záleží na tom, jestli má člověk štěstí a podaří se mu potkat toho pravého partnera. A to těžko nějak ovlivníte. Když se tak stane, pak už není co řešit.
Samozřejmě, že když opadne bezhlavá zamilovanost, kdy to má člověk jednoduché, tak se teprve ukáže hodnota vztahu. Jestli si ti lidé opravdu důvěřují a dokážou se tolerovat a být si navzájem věrní. Je mi jasné, že šílená zamilovanost nevydrží celý vztah, ale když pak vidím některé páry, které jsou spolu celý život a pořád se mají strašně rádi, tak jim až trochu závidím. Je to krásné. Jenže člověk musí mít fakt štěstí, aby potkal toho pravého. Myslím, že každý z nás ideální protějšek na světě máme, jen je otázka, jestli se potkáme.
Před časem jste se na dva roky nečekaně stáhl ze světa showbyznysu. Co se stalo?
Jednoduše jsem to přehnal. Práci mám hrozně rád a dostával jsem úžasné nabídky, které jsem nebyl schopný odmítat. Nebylo to kvůli tomu, že bych chtěl vydělávat hromady peněz, ale proto, že šlo o role, které se neodmítají. Jenže pak se mi stalo, že jsem hrál v sedmi divadlech a devíti inscenacích současně. To už hlava neunesla. Předtím jsem ještě vystupoval v Draculovi, kterého jsem rok hrál sám v devíti představeních týdně. Zpětně už nevím, jak jsem to mohl vydržet. Nasčítalo se to a jednoho dne organismus zasignalizoval „stop“. A pauzu jsem si dát musel. Vždycky jsem si ale říkal, že ve chvíli, kdy mě práce přestane bavit, ji nechám. Protože se nedá dělat jen pro obživu. Musí vás bavit. V opačném případě to diváci poznají a je to o ničem.
Takže se vám do práce už ani nechtělo?
Když mi začaly haprovat nervy a do divadla jsem se netěšil, uvědomil jsem si, že to není dobré. Dva roky jsem se pak věnoval úplně něčemu jinému, a tak si odpočinul. Ale pak už se mi po divadle začalo stýskat, protože ho miluji. A jsem asi docela životní klikař, protože ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, že bych se vrátil, se zrovna znovu inscenoval Dracula, takže to vyšlo úplně krásně.
A teď už přetlak necítíte?
Jsem moc rád, že jsem se vrátil a moc si to užívám. Tehdy jsem to ještě ani tak nedokázal.Teď si ale dovedu udělat čas i na své zájmy. Paradoxně jsem taky zjistil, že jsem si spousty věcí nevážil. Bral jsem je jako samozřejmost, ale teď už vím, že to tak samozřejmé není. Dobře si totiž pamatuji, že když jsem práce nechal, spousta lidí mě odepsala, a najednou se všechno změnilo. Tím jsem se taky naučil mnohé o lidech. Jednu chvíli jsem měl desetitisíce kamarádů a náhle byli všichni pryč. Funguje to rychle. Teď už si ale umím vytvořit odstup a nevěřím úplně každému.
Co jste vlastně dělal, když jste se stáhnul?
Nejdřív vůbec nic. A pak jsem se věnoval prodeji pozemků. Byl to úplně jiný směr myšlení, což mi hodně pomohlo. Bylo to zajímavé, ale rozhodně bych to nechtěl dělat celý život.
Je mezi lidmi ve vaší branži rivalita?
Já jsem nic podobného nikdy nezažil, ale slyšel jsem o tom. Týká se to spíš ženských. Mně se ale žádný kolega nikdy nepokoušel ublížit nebo uškodit. A já jsem to taky nikdy neudělal. Nikdy jsem k tomu neměl důvod a hlavně si myslím, že to ani není na místě. Vím, že to zní hrozně utopisticky a idealisticky, ale na jevišti by měli být ti, kteří jsou nejlepší.
Ale určitě nastanou aspoň situace, kdy si někdy lezete na nervy.
Když se nad tím zamyslím, není nikdo, kdo by mi lezl v divadle na nervy. Nejspíš je to i proto, že přistupuji k lidem hodně pozitivně. A i když to možná bude znít směšně, jsme tam dobrá partička. Dokonce tak, že jsme po posledním představení před prázdninami byli smutní, že se dva měsíce neuvidíme. Takže jsem hned naplánoval akce na léto, abychom se pořád vídali. Opravdu nevím, kdo by mi tam vadil, což je hrozně příjemné.
Jste známým vyznavačem marihuany. Uklidňuje vás kouření?
Tak asi jo. Je to určitě uvolnění. Nekouřím už zdaleka tolik jako dřív, ale dám si s chutí jointa s lidmi, se kterými je mi dobře, když vím, že si u toho příjemně popovídáme a uvolníme se.
Jste pro legalizaci?
Na marihuaně není nic špatného. Jenže u nás je to trochu na hlavu. V době bolševismu byly tabu všechny drogy a pro spoustu lidí je dodnes tráva stejná jako heroin, což prostě není pravda. Myslím si, že legalizace by byla dobrá. Tráva není nijak strašná pro dospělého člověka. I když připouštím, že pro děti jo. Dneska kouří už od třinácti let, což je podle mě úplné peklo. Protože v době, kdy by měly být nejkreativnější a vybírat si, co budou dělat, jsou utlumené, což je špatně. Takže si myslím, že kdyby byla legalizovaná, měla by být povolená až od jednadvaceti let.
Jiné drogy vás netáhly?
Mám své hranice a chemii striktně odmítám. V Thajsku jsem zkoušel houbičky, a to byla velká legrace. Chemie ale ne, člověk si tím opravdu ničí organismus. Párkrát jsem viděl, jak to funguje, a bylo to hodně odstrašující.
