Jak je těžké připravit se na talk show?
Ne tolik, jak by se možná zdálo. Na hosty se připravuji v den, kdy točíme, protože jinak bych zjištěné informace neudržel v hlavě. Plán není, sám nevím, na co se budu ptát. Často mám hosta, o kterém se nic moc neví – třeba syn akademika Wichterleho. Porozhlídnu se na internetu, v hlavě to těch pár hodin udržím, to je jediná příprava... Před osmi deseti lety jsem byl velký trémista. A ačkoli jsem s tím aktivně nic nedělal, strach před vystoupením sám zmizel. Zrovna nedávno se mě ptal jeden host těsně před vstupem na pódium, jestli nejsem nervózní. Nejsem, i proto, že točíme na záznam.

Věřit si ale musíte. Nemáte strach, že vás najednou nenapadne otázka?
To se vám nemůže stát, pokud hosta posloucháte. Když jsem začínal s talk show, dělal jsem chybu, která mi teď u některých mých kolegů vadí: a to, že přestanete hosta poslouchat a už si hledáte v papíru, jakou další otázku položit. Pokud soustředěně poslouchám, hned mi v hlavě nějaký imaginární trpaslík skládá tři čtyři otázky a já podvědomě myslím na to, že by měly vést ke všeobecné veselosti a k tomu, aby se divák něco dozvěděl. Otázka bývá laická až přihlouplá, což lidi vždycky pobaví – když se prosťáček ptá.

Dá se odhadnout, zda host bude vtipný, nebo suchar?
Jestli je vtipný, nebo ne, nad tím rozhodně nepřemýšlím. Od toho, aby byla legrace, jsem tam já. Někteří hosté mi říkají: Helejte, já nevím, co od toho čekáte, nejsem žádný šoumen. Ale já nechci, aby mi vyprávěli veselé příhody z natáčení. Obvykle mají za úkol něco mi vysvětlit, a to je vždycky uklidní, jde o věci, kterým oni rozumí, je to jejich obor. Tím pádem vědí, že je nemůžu zaskočit.

Vzpomínáte na někoho, kdo vás překvapil?
Nestává se, že by mě host zásadně překvapil. Jedině tím, že by byl nekomunikativní a uzavřený. Jenže člověk, který nechce mluvit, ten pořad vůbec nenavštíví. Párkrát se nám za těch pět let stalo, že lidi odmítli.

Dá se dělat sranda, aniž vy si ji nejdřív děláte sám ze sebe?
Sranda se dá dělat jakkoli, hlavně nad tím nesmíte moc přemýšlet. Nemůžu jít na jeviště a plánovat. Třeba jeden z předprázdninových dílů – lidi se váleli smíchy, když mi náš překážkář Petr Svoboda vysvětloval, proč černoši běhají rychleji než bílí… Když mi řekne: „Já chci být nejlepší bílej překážkář,“ hned mě napadne otázka: „A to vám nevadí, že před vámi bude sedm lepších černochů?“ Byl z toho gejzír srandy. Tohle nenaplánujete, a když k tomu dojde, mám velkou radost.

Vypadá to jako lehká práce. Mrknete na internet, večer natočíte a máte zase týden volno.
Mrknu na internet, vykoupu se, umeju si hlavu, oholím se a jdu. Krásná práce, ano.

Existuje třeba věkový limit, kdy by měl člověk přestat dělat srandu?
Tohle naštěstí vůbec nezávisí na nás. Diváci vám sami dají najevo, jestli je bavíte a zda mají zájem o to, co jim dáváte, nebo je to zajímat přestalo. Pak je na každém, aby se rozhodl, jestli chce pokračovat. Ale nejčastěji to za vás rozhodne někdo jiný, čili nadřízený.

Nebudíte se v noci hrůzou, že najednou přestanete být vtipný?
Z toho strach nemám. Mám tři hosty. A oni jsou pro mě velkou inspirací. I když sedíme s kamarády, umím udělat u stolu veselo.

V posledních rozhovorech se vás novináři často ptali na Jana Krause. Nevadí vám, že se k němu jako ke svému konkurentovi musíte stále vyjadřovat?
Vadí, už na tyhle otázky nechci odpovídat. Já ho nechci kritizovat... Navíc pozoruji, že z jeho strany, ačkoli se ho na mě asi také ptají, nepadne ani slovo.

Jak se vám dělá legrace, když vám samotnému není do smíchu?
V takové situaci jsem se ocitl jednou. Natáčeli jsme silvestrovský speciál Všechnopárty a jako hosté byli Josef Náhlovský, Halina Pawlowská a František Ringo Čech. Natočili jsme to a pak jsme si s režisérem Polesným šli sednout, protože to byl poslední pořad v roce. A on mi něco vytkl. Teprve v tu chvíli jsem řekl: „Viktore, já jsem rád, že jsem ten pořad vůbec natočil, protože mi předevčírem umřela maminka.“ Člověk se musí chovat jako profesionál, oprostit se a v tu chvíli na to nemyslet... Další těžká chvilka by mohla být, kdybych měl zdravotní problémy. Kdybych byl zkroušený bolestmi, to bych asi nemohl dělat. Ale tohle bylo těžký, umřela mi maminka a dva dny nato jsem točil.

Nejste typ, který si moc stěžuje.
Ne, já jsem introvert. Že bych přišel na natáčení a všem jim to oznámil, to nejde. S tím se musím srovnat sám, neporcuju svůj smutek mezi ostatní lidi. Radosti nebo starosti řeším v nejužším kruhu rodiny.

Máte dva syny – dospělého Karla a šestiletého Jana. Vnímáte generační rozdíl ve výchově? Dřív prý byli rodiče přísnější.
Generační rozdíl ne, ale ne ve všem jsem s manželkou úplně zajedno. Iva je typická kvočna a Honzíčkovi nedává moc volnosti k rozhodování. Hodně věcí dělá za něj. Já si myslím, že by se měl víc rozhodovat sám, a když mu něco nejde, nevolat hned mámu. V tomhle mě čeká ještě trpělivá výchovná práce směrem k ní.

Otěže výchovy má ale, předpokládám, manželka…
Jistě, já jsem jen takový hlavní poradce.

Co hlavního poradce překvapí na šestiletém klukovi? Záplava Spidermanů? Dinosauři?
Spidermani a dinosauři nejsou pro rodiče nic ke zvládnutí. Jen se pozastavuji nad tím, jestli se moc úzce nespecializuje. Probudím se, pod postelí mám osm dinosaurů, Honzíček zná jejich latinská jména, všechny ty oftilosaury – jako že mě přišli vzbudit. A já do toho šlápnu. Drží ho dlouho, uvítal bych zájem o něco jiného, třeba o psy nebo kočky – dinosaurů mám upřímně plné zuby.

Jak se bavíte, když jste se synkem sami?
Když jsme bez maminky, to jsou hody. Maminka je přísnější. Hlídá povinnosti: půl hodiny na kytaru, logopedii, úkoly ze školky. Já ho nechávám na pokoji, koukat na DVD, hrát hry na počítači a tak.

Čtete mu pohádky?
Čtu, ale mě to nebaví číst, jak je to napsaný. Najednou do toho přečtu jméno jeho kamaráda ze školky a on zpozorní: Kde se tam Ivan vzal, v tom hlubokém lese? On pak už ví, že maminka mu čte, jak je to zapsaný, ale mě se už napřed ptá: A budou tam zase blbosti?

Má nějaké nevýhody mít o tolik mladší ženu?
Z mého pohledu vnímám jen výhody. Na nevýhody se ptejte mladší polovinu páru, ta by vám asi řekla něco jiného.

Neříkal jste si, že je risk zakládat rodinu na prahu šedesátky?
Když jsem se rozhodl pro vztah s o třicet let mladší partnerkou, která je bezdětná, nemůžu jí jen proto, že jsem starší a mám rád svoje pohodlí, dítě odepřít. Ne že bych o tom nepřemýšlel ani vteřinu, ale bylo by krajně sobecké prohlásit, že jsem na dítě starej. Teď jsem moc rád, že jsme se tak rozhodli, protože Honzíček je permanentní radost.

V září bude mít premiéru muzikál Ať žije rokenrol, který jste vytvořil s Petrem Jandou. O čem bude?
Je to původní příběh českého rokenrolového zpěváka v šedesátých letech. V té době se sem muzika ze Západu dostávala dost komplikovaně a lidi, kteří milovali rokenrol, měli svízelný život. Hlavní hrdina prožije všechno možný, co ti kluci tenkrát mohli. Miluje holku, jejíž tatínek je stranický funkcionář, nechce na vojnu…

Co vás na téhle práci nejvíc bavilo?
Proces vzniku. Už teď bych chtěl dělat nový muzikál, mám další námět, ale Petr žije tím Rokenrolem, pořád něco vylepšuje, takže do dalšího se zatím pustit nechce. Nemá na to myšlenky, navíc musí psát nové písně pro Olympic, což sice chápu, ale beru to jako zbytečný prostoj.

Jak se vám spolupracovalo?
Spolupráci jsme si oba pochvalovali. Byl jsem překvapený, že Petr ten žánr tak dokáže respektovat. Umí skvěle zvládnout všechny dějové situace, melodika Olympiku tam není nikterak čitelná, snad jen v několika málo písničkách. Já si myslím, že Petr je jeden z našich největších hitmakerů, troufám si říct, že má na svém kontě možná víc prokazatelných šlágrů než všemi ceněný Karel Svoboda.

Muzikál prý vznikal opačně – nejdřív hudba, potom texty.
Normálně textař napíše text a hudebník mu to zhudební. Jenže Petr mi řekl, že to takhle neumí. Takže si přečetl v synopsi čtyři řádky o tom, že děláme například píseň číslo osm: Maminka si jede syna vyzvednout na psychiatrii, je nešťastná a tak dále. On to napsal, „svahilštinou“ nazpíval a třeba za čtrnáct dnů mi to poslal. A měl mi za zlé, že já jsem mu za tři dny poslal text. Říkal, že je to nespravedlivý – čtrnáct dní vymýšlí a chtěl by mít volníčko. Jenže já jsem to někdy měl hotové i za noc a tři dny jsem text sušil v počítači, jakože na tom dřu. Aby mu to nebylo líto.

Vypadá to, že vám jde všechno úplně lehce.
Všechno ne. Těžce mi šly pořady, kdy se musely psát scénky. Ke konci mě zmáhalo dělat na povel hranou legraci, zvláště když se blíží termín. Ale možná kdybych si trochu snížil laťku, šlo by to lépe. Takový pořad už bych ale dělat nechtěl.

Slyšela jsem, že vám Karel Gott volává o radu, když potřebuje říct něco vtipného. Je to pravda?
Karel Gott je zpěvák a není specialista na mluvené slovo. Čas od času se po něm chce, aby promluvil a on to umí, jen si není jistý v kramflecích. Nejsem jeho dvorní mluvčí, vždycky sám přijde s vlastním námětem, myšlenkou a já jim třeba dám formu. Víte, on je zvyklý, že ženským vlhnou oči, když zpívá – toho si užil dost. Ale pozoruju na něm, že má čím dál radši, když lidi pobaví –  něco řekne a oni se smějou. Je to pro nás droga – to je důvod, proč to všichni děláme.

Vizitka

- Začínal v sedmdesátýchletech v Československé televizi s pořadem Hitšaráda. Dnes je jedním z nejlepších českých moderátorů a bavičů.

- S první manželkou, zpěvačkou Marcelou Holanovou má syna Karla (*1981). Se současnou manželkou Ivou má syna Jana.

- V září bude mít premiéru jeho nový český muzikál Ať žije rokenrol!