Cena ANNO a zakřivené zrcadlo TýTý - takové, cenami zpečetěné vyznání lásky veřejnosti, se sakra počítá. Rudolf Hrušínský je dostatečně moudrý a starý, aby zpychnul. Stále je z něj cítit pokora k rolím i divákovi. Podpořená láskou k přírodě. Jeho bolavým místem je, nebo přinejmenším dlouho byl, neuspořádaný vztah s bratrem Janem (54), který se, jak sám tvrdí, normalizoval... (Hlavním důvodem bratrské nelásky byly rozdílné představy o tom, jak naložit s rodinnou vilou, kterou bratři zdědili po svém slavném otci - poznámka redakce).

Pocházíte ze slavného hereckého rodu. Vnímáte to jako plus nebo spíš handicap?
„Já o tom takhle černobíle neuvažoval. Už jako malý kluk jsem chodil za tátou do divadla. Díval se na představení, byl v jeho šatně. Tenkrát hrál v Městských divadlech pražských. Konkrétně v Komorním, které je už spoustu let zavřené. Chátrá a zeje prázdnotou… Být v divadle bylo naprosto přirozené.“

Takže je to plus?
„Jak říkám, herectví považuji za jednu z mnoha normálních profesí. Já měl tu výhodu, že jsem mohl už jako malej kluk poznat, o čem v dobrém i špatném smyslu slova je. Věděl jsem - nebo aspoň tušil - do čeho jdu.“

Na jevišti nebo před kamerou stojíte vy i mladší bratr Jan, principál Divadla na Jezerce. A pokračuje i další generace. Nicméně dva z vašich tří synů k prknům, jež znamenají svět, netíhnou...
„To je pravda. Nikdy ani v nejmenším netíhli. A já je k ničemu nenutil. Na nich bylo, jaké povolání si vyberou.“

Kterou profesi si tedy zvolili?
„Prostřední syn prodává v módním řetězci Kenvelo. Nejmladší žije pátým, šestým rokem v Římě. Dělá tu všechno možné. Především provází zahraniční turisty po celé Itálii. Mimochodem mluví perfektně anglicky, francouzsky, což Italům není až tak vlastní. On vlastně v oboru vyplňuje díru na trhu.“

Jak často jezdí domů?
„Jednou, dvakrát do roka.“

Zůstaňme ještě chvilku v rodině. Paní Božena se na chatu ptá, jaké nyní máte vztahy s bratrem Janem. Ideální rozhodně nebyly…
„Moje vztahy s bratrem jsou víceméně normalizovány.“

Není tedy pravda, že spolu nemluvíte?
„Když potřebuji, tak mluvím. A on zrovna tak.“

Jste v jednom kole. Hrajete, natáčíte - i teď děsně spěcháte. Máte čas se zastavit, splnit si sny?

„Jistě, že ano. Jeden sen jsem si splnil nedávnou cestou do Nepálu. Další touhy musí chvilku počkat. “

Vaše partnerka v Ulici, Hana Maciuchová, která hraje klíčovou postavu profesorky Miriam Hejlové, ze seriálu odchází. Vrátí se vůbec někdy?
„Pokud vím, tak odejde někdy před prázdninami a vrátí se asi za rok či rok a půl.“

Přemlouval jste paní Hanu, aby zůstala?
„Ne, ale doufám, že se vrátí. Už teď se těším…“

Nechejme profesorku Hejlovou. Vy zosobňujete svérázného, maximálně lidského domácího Peška. Jak moc jste se s ním sžil?
„Je mi pochopitelně čím dál bližší. Za těch pět let, kdy Peška hraju, jsem se naučil vypadat a také svým způsobem myslet jako on.“

Mám tomu rozumět tak, že se tenhle part promítl do vašeho života?
„Ne, to zas ne. Je role a pak realita. Když jsem hrál patologa Slavíčka, taky jsem neměl touhu pitvat…“

Jenže pan Pešek miluje rybaření jako vy a to rozhodně není jediné, v čem se můžete shodovat. Mám dojem, pan Rudolf Hrušínský a pan Vlastimil Pešek mají společného víc. Míním podobný názor na život...
„Asi ano. Ale to je těmi lety. Vývojem děje. Hrušínský se prolíná do scénáře a Pešek ovlivňuje Hrušínského… Jistě rozumíte, co chci říct.“

Pane Hrušínský, vás těch pět let v seriálu neuondalo jako kolegyni Maciuchovou?
„V Ulici budu hrát tak dlouho, jak mi zdraví, scénáristi a diváci dovolí.“

Také nesnáším hraniční otázky. Nicméně hrajete víc než čtyřicet let. Tahle doba si zaslouží rekapitulaci… Nelitujete?
„Ne. Nebo jinak – mě stále děsně baví hrát v televizi, filmu, na divadle. A to je po takových letech určitě dobrý zjištění. A pokud po mně chcete vědět, co mi tahle profese vzala, jak se často ptají některé novinářky, tak řeknu, že nevím. Žádnou jinou jsem totiž nezkusil.“