Daniela Kolářová (63): Postihl mne syndrom prázdného hnízda | Pro ženy | Blesk.cz

Daniela Kolářová (63): Postihl mne syndrom prázdného hnízda

2. března 2010 | 12:14

O soukromí mluvit nechce, přesto má hodně co říct. Křehkou, štíhlou a vitální herečku můžete vidět třeba na její domácí scéně v Divadle na Vinohradech nebo aktuálně v kině ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže.

O Kawasakiho růži se mluví jako o výjimečném filmu. Čím byl výjimečný pro vás?
Docela jsem zvažovala, zda roli přijmu. Nakonec mě přesvědčila skutečnost, že tvůrci poprvé po dvaceti letech otevřeli téma spolupráce s tehdejší Státní bezpečností v hraném filmu. Tato část naší minulosti je nevyléčený vřed, o kterém se nemluví, ale tím nezmizel.

Hrajete ženu, která svému muži odpustila spolupráci s StB. Přemýšlela jste, jak byste se s takovým faktem srovnávala ve skutečném životě?

Samozřejmě. Protrápíte se tím, když přemýšlíte o postavě, kladete otázky paralelně i sobě. A je to trýznivé. Estébácká mašinerie fungovala na nejslabších článcích vaší existence: opilství, nevěra, rodina... Když byl ohrožený někdo z vašich blízkých, děti, nebo nemocní rodiče potřebovali léky ze zahraničí, dostávali se lidé do obludných situací. A nejenže ji museli vyřešit, ale dál žít i se svým selháním.

Hodně jste točila v době normalizace i v osmdesátých letech. Jak na ně vzpomínáte?

Když jsem šla na DAMU, nepředstavovala jsem si, že budu točit filmy. Práce v divadle pro mě byla vždycky nejdůležitější. K filmování se člověk dostane spíš náhodou a já jsem měla štěstí, že jsem obvykle pracovala s kvalitními lidmi. Nezanedbatelná nebyla ani finanční otázka, platy v divadle nejsou vysoké.


Měla jste problémy s režimem?

Nemohla jsem se s ním ztotožňovat, třikrát jsem odmítla vstup do strany, bylo to takové věčné kličkování. Jednoho krásného dne nás přestali společně obsazovat s mým filmovým, televizním i divadelním partnerem Jaromírem Hanzlíkem. Pak jsem přestala být dva roky obsazovaná v divadle i jinde, žádná práce. Že je to trest kvůli odmítnutí vstupu do strany, jsem zjistila až v roce 1989.

.
.
Autor: Michal Protivanský, abl

Co jste si tenkrát říkala?
Byla jsem chvílemi dost zoufalá, kladla jsem si to za vinu sobě. Doma jsem ale měla dva malé kluky a nakonec jsem si říkala: Chtěla jsi děti, máš je, buď tady pro ně, smysl to v každém případě má.

Točila jste a hrála před revolucí i po ní. Co se zlepšilo a co je horší?

Představovala jsem si to jinak. Netušila jsem, že bude vládnout taková bída ducha, nečekala jsem komerční záplavu, která se začne drát i do divadel. Pokud magistrát přiděluje peníze podle návštěvnosti, musí k tomu divadlo přihlížet a naplnit hlediště. To si nepomůžete vyšší laťkou ani experimentální dramatikou nebo režií. Nedocenitelné je, že jsme bez cenzury! Nejsme nucení dělat představení k politickým výročím, ale v repertoáru musí být převaha komedií.

Vy ale v komediích moc nehrajete, naopak. Dokonce ztvárňujete jednu náročnou figuru v hře U cíle v Divadle Komedie. Jedna herečka se kvůli té roli zhroutila. Jak je vám, když jdete po takovém vypětí domů z divadla?
Při tak náročném představení investujete tolik energie, že vás to rozpumpuje na sto padesát procent a vy se musíte pak zase dát dohromady. Trvá mi tak hodinu a půl, než se zklidním. I proto, že jsem z podstaty velmi neklidný člověk.

Máte dva dospělé syny, jak se vám žilo s třemi chlapy v chalupě?

Sice jsem si představovala, že budu mít ještě holčičku, ale nakonec jsme se kvůli mnoha okolnostem rozhodli o třetí dítě se nepokoušet. Maminkou jsem byla moc ráda. Když jsou chlapečci malí, jsou roztomilí, problém nastane v pubertě, kdy získáte pocit, že jste všechno udělala špatně – že byla marná snaha vštípit jim nějaký systém, smysl pro pořádek, hodnoty. Vlezete do jejich pokojíčku, a je to na sebevraždu. To jsou ale nicotnosti. Mnohem větší byl strach, aby třeba nevlítli do drogové závislosti, naštěstí jsme to zvládli. Nevím, jaké by to bylo s holčičkou, ale pamatuju se, že svou pubertou jsem se protrápila, byly to zmatky strašný.


Postihl i vás syndrom prázdného hnízda?

Teoreticky jsem byla připravená, ve skutečnosti mě to ale dost zkrouhlo. Když skoro dvacet let programujete všechno kvůli nim a pro ně, těžko se rychle „přeprogramujete“. Dodneška neumím odhadnout rýži nebo těstoviny a stále si říkám: Míň, míň!
I proto jsem se s vervou vrhla na „náhradní program“ do marného boje s přírodou, když jsme si koupili takový polorozpadlý dům s divokým pozemkem. Mám sen tu „zahradu“ propojit přirozeně s okolním lesem. Ten zápas mi bere hodně energie a také mi hodně dává. Z přírody čerpám velkou sílu.

Váš starší syn pracuje v Jedličkově ústavu, překvapila vás jeho volba?
Ano, dokonce jsem si myslela, že u takové práce nevydrží. Nakonec spoluzaložil Tap Tap – kapelu studentů se zdravotním postižením. Navštívila jsem několik jejich vystoupení a byl to ohromný zážitek. Všichni známe vznešené řeči o integraci postižených do společnosti, on to opravdu dělá, fandím mu.


Máte už vnoučata?

Čekáme první.

Těšíte se?

Narození miminka považuji za zázrak. Vždycky říkám, že každé člověčí miminko je malý Ježíšek.

Budete hlídací babička?
Budu. Jsem ráda, že se na mimiko těší oba rodiče, že je to společné rozhodnutí. Dneska si maminky určují, kdy se cítí být připravené na mateřství, i když je to o dost později než v minulosti.

Souhlasíte s tím?

Tento přístup je určitě daleko zodpovědnější. Příroda vymezila věk, kdy je žena psychicky i tělesně připravena mít děti. Jenom nepromarnit ten správný okamžik. Když překalkuluje, nemusí se to povést.

Překalkulovala jste sama něco?
Snad ani ne, ale někdy mě mrzí, že jsem neposlechla instinkt, který říkal: Nedělej to, nechoď tam, neříkej to! Když přebijete instinkt rozumem, je to vždycky pro zlost.


Bez ohledu na instinkt ale nemáte problém říkat, co si myslíte. Litovala jste toho někdy?
Někdy člověk zpětně lituje a je dobré, myslím, umět se omluvit. Jenomže je také důležité být sám sebou. Když zkoušíte v divadle, hledáte, prosíváte přes sebe figuru, nepomůže vám, když vám někdo maže med kolem huby. Potřebuji slyšet, co dělám špatně. Jsem maximalista, chci využít nejlepší formu sdělení, zvolit nejlepší prostředky, potřebuji slyšet pravdu, abych mohla dobře pracovat. Pravda je servis, který potřebuji pro sebe, ale sama ho také poskytuji, jsem-li o to požádaná. Není to vždy jednoduché, je to stupeň lidské i profesní pokory. A tento „servis“ je nesmírně důležitý i v přátelství.

Daniela při rozhovoru - příjemné povídání s noblesní dámou.
Daniela při rozhovoru - příjemné povídání s noblesní dámou.
Autor: Michal Protivanský, abl

Několikrát jste říkala, že v dalším životě byste nechtěla být herečkou, ale zahradní architektkou. Nezměnila jste názor?
Hodně na to myslím a jsem stále přesvědčená, že by mě to úžasně bavilo. Dělat zahradní architekturu je nesmírně tvůrčí záležitost, vždycky pracujete v jiném prostoru, jiném klima... V osmnácti jsem si myslela, že divadlo pro mě bude všechno na světě. Časem jsem pochopila, že bych to tak nechtěla. I já budu muset umět odejít z jeviště, a kdybych se spoléhala jen na divadlo, ztratila bych smysl existence. Osobní život musí být důležitý, protože z něj doslova kradete spoustu věcí pro svou profesi. Měl by být bohatý, ne-li bohatší než divadlo.
Je nutné existovat s nějakým přesahem, zájmem, perspektivou, třeba studovat univerzitu třetího věku. Nejhorší je „pustit se“ a litovat se.


Viděla jsem vás v hlavní roli představení Věc Makropulos. Co říkáte nesmrtelnosti?
Makropulka je sci-fi. Spoustu lidí dělá leccos, aby v padesáti vypadalo na dvacet. Rozumím tomu, přijmout stárnutí není příjemné, ale umět zestárnout je kumšt a člověk by to měl dokázat. Je to v řádu přírody a lidského osudu – prostě: TAK TO JE. Náš čas je vyměřený a jsme jediný druh, který o svém konci ví. Vnější pokusy změnit běh věcí můžou i dobře vypadat, ale organismus neobelstíte. Vnějškové záležitosti přece nejsou tak významné jako „obsah“, stav ducha, hodnoty. Myslím, že člověk by měl žít tak, aby za sebou nechal dobrou stopu. Když fyzicky odejdete, zůstane po vás nějaká energie, pozitivní nebo negativní – něco předáte. A já tu chci zanechat dobrou stopu.


 

3x o Daniele Kolářové
- Je vdaná za herce a režiséra Jiřího Ornesta, má dva dospělé syny: Šimona a Matěje.

- Po listopadu 1989 byla dva roky poslankyní v České národní radě.

- Má nevlastní sestru, která v roce 1968 emigrovala do Nizozemska.

Autor: Olga Poucheová