Zpověď Mileny Steinmasslové: Rozvod byl férové řešení | Pro ženy | Blesk.cz

Zpověď Mileny Steinmasslové: Rozvod byl férové řešení

24. března 2010 | 14:00

Populární herečka Milena Steinmaslová (55) začíná znovu a jinak žít. Její manželství se po šestadvaceti letech definitivně rozpadlo. Zkusila všechno a pak to vzdala. Nebylo to lehké, ale ona v pětapadesáti letech věří, že se jí otevřela cesta k něčemu novému.

Na obrazovce jste vidět v mnohadílných seriálech. Nemíváte pocit, že jedete ve vlaku, ze kterého nemůžete vystoupit?
Z každého vlaku lze vystoupit, jen to někdy stojí víc sil a občas hrozí, že si víc namelete.

Stalo se vám, že jste nechtěla v některé roli pokračovat?
V divadle ne. A v televizi jen jednou. Byla jsem přesvědčená, že paní Prchalové v Rodinných poutech „došel dech“. Autorky, slečny Bártů, dospěly ke stejnému závěru. V Ordinaci v růžové zahradě se vyskytuji jen sporadicky, myslím, že pro mě i diváky je to osvěžení. Pokud scenáristé budou mít nějakou plynulou linku, myslím, že úloha Lenky Šamberkové bude přirozeně pokračovat. Ostatní projekty nebyly tak dlouhodobé.

Po sérii kladných rolí hrajete v Ordinaci potvoru, která si jde tvrdě za svým. Je to pro vás příjemná změna?
Samozřejmě. Je zábavné střídat charaktery rolí. Nakonec si herec stejně může vybírat jen z nabídek, které dostane. V tom je naše svoboda. Můžete o něčem snít, můžete po něčem toužit, ale ve výsledku ta nabídka musí přijít odjinud a vy ji můžete vzít nebo ne.

Milena Steinmasslová v seriálu hraje exmilenku Petra Štěpánka
Milena Steinmasslová v seriálu hraje exmilenku Petra Štěpánka
Autor: Foto pro Blesk - TV Nova

Máte nějaký nenaplněný herecký sen?
Samozřejmě Julii už asi hrát nebudu, leda že by ji režisér zpracoval avantgardním způsobem. I když dnes je všechno možné. Ale jsou témata, o kterých jsem snila, například Johanka z Arku, která mě opravdu lákala právě díky námětu, který zpracovává. Ale pokud se nenajde pojetí, které by odpovídalo mému věku, nejspíš mě mine. Jsem v téhle profesi třicet let, a když se ohlédnu, vidím, jak se za tu dobu střídají období lepší a horší. Někdy jsem se ptala sama sebe, jestli na to vůbec mám, zda to bylo dobré rozhodnutí, jestli jsem se nervala někam, kam nepatřím.

Kam směřují vaši synové?
Ani jeden nemíří do kumštu. Mají sice oba vztah k umění a kultura je součástí jejich života. Ale jeden se věnuje ekonomii a druhý se vydal cestou počítačové techniky.

Jak jste zvládla, když se začali stavět na vlastní nohy?
U každého to proběhlo jinak. Jeden přetrhl pupeční šňůru razantním způsobem téměř ze dne na den, ale druhý byl ke mně laskavější. Ale to, že děti odejdou z domova, mi nepřijde tak dramatické, tedy pokud vztah oboustranně funguje. Mám tím na mysli, že spolu mluvíme, že si navzájem povídáme. Vlastně nemám pocit, že by se něco zásadně změnilo. Možná jen to, že já je teď potřebuji víc než ony mě.

Čím se to projevuje?
Ono se to různě prolíná. Ale krásným příkladem byly poslední Vánoce. Klukům v jejich věku jsou Vánoce ukradené, protože nejsou věřící. Ale oni vědí, jak moc je mám ráda, připravili je jen kvůli mně, aby mi udělali radost. V každém případě naše vztahy mají vinou obou stran lepší a horší období. Někdy to měli těžké oni se mnou, a pak naopak přišla doba, kdy jsem měla problémy já s nimi. Myslím si, že ve výsledku je to fifty fifty.

V čem to měli těžké?
Kvůli mojí profesi neměli řád, který děti potřebují. Nevstávala jsem s nimi každé ráno, nechodila jsem do práce a z práce v pravidelnou dobu. Někdy jsem měla času nadbytek, jindy zoufale málo. Vlastně jsem nikdy nebyla na školní besídce, protože jsem v té době mívala představení. Nechodila jsem na třídní schůzky, což se jim někdy hodilo, ale někdy také ne. Neměli pevný režim, a proto vlastně neměli co porušovat. To pro děti nikdy není úplně ideální. Nejsem sice třeskutě známá, ale určitě se setkali s tím, že na mě měli lidé jiný metr a že o mně mohli slyšet něco, co se běžně dětem o mámách neříká. Dokonce byly doby, kdy se mnou nechtěli nikam chodit.

Vedete kurzy rétoriky. Co vás k nim přivedlo?
Moc mě to baví. Má to smysl, protože komunikační úroveň naší společnosti je hodně špatná. Nemám teď na mysli nadměrné používání vulgarismů, ale jde o vztah ke slovu jako takovému. Zdá se mi, jako by slovo nemělo žádnou hodnotu. Lidé něco řeknou a za pět minut o tom nevědí. Umění používat jazyk funguje jako otisk prstu, ukazuje, jaké máme vzdělání, výchovu, vztah k lidem i k sobě samému.

Máte zpětnou vazbu?
Ano, je pro mě důležitá ve všem, co dělám, bez ní bych ztrácela pevnou půdu pod nohama a také odvahu pokračovat.

A kdo dával největší lekce vám?
V životě mě provázelo štěstí na výborné lidi i učitele. Vzpomínám na paní učitelku Krčmářovou, vyloučili ji ze strany, ale všichni rodiče, straníci i nestraníci, podepsali petici, aby dál zůstala ve školství. Přivedla mě k divadlu i k četbě. Na Gymnáziu Jana Nerudy mě učila plejáda skvělých profesů. Na DAMU pak zejména vynikající trojice profesorů Nedbal, Spáčil a Přeučil. Ty největší lekce s sebou nese život sám.

Máte na mysli i váš nedávný rozvod?
Že by byl rozvod po dvaceti šesti letech manželství procházka růžovou zahradou, to je nesmysl. Ale naštěstí je to za mnou a já mám velkou výhodu, že dokážu vzpomínat jen na to hezké. Umím přepínat a ošklivé vzpomínky vytěsnit.

Co vás vedlo k tak radikálnímu řešení?
Nechci se k tomu příliš vyjadřovat. Ale vím, že jsem udělala dobře. Nepopírám tím instituci manželství a nerada bych někoho odrazovala od rozhodnutí vdát se nebo oženit jen proto, že to moje „dokud nás smrt nerozdělí“ nevyšlo.

Cítíte se být na novém začátku?
Nový začátek je klišé, protože jaký by pak byl starý začátek? Je to linka jednoho života. Byli jsme spolu víc než čtvrt století, a to opravdu není málo. Vychovali jsme děti a pak se to nějak uzavřelo, ale bohužel takovým způsobem, že už nešlo znovu nastartovat. Někdy se přihodí, že se lidé do sebe znovu zamilují. Ale když se tohle nestane, přijde mi rozchod jako férové řešení.

Myslíte, že jste udělala všechno pro to, abyste manželství udržela?
Vím, že do okamžiku, než jsem se rozhodla, jsem vyčerpala všechny prostředky a zkusila jsem všechno, co jsem mohla.

Teď si budujete nový domov?
Bývalý manžel zůstal v našem domě. Dům pro mě a kluky stavíme ve stejné lokalitě, protože to tam mám ráda a mám tam spoustu přátel.

Jak probíhá stavba domu?
Drama konce jednoho manželství je proti stavbě nového domu legrace. Nejsem cynická, ale opravdu jsem si myslela, že mě po rozvodu už nic nepřekvapí. Bohužel jen do chvíle, než jsem začala stavět. Paradoxně díky tomu nemám čas řešit citové karamboly.

Narazila jste na podvodníky?
Ano, na firmu, kterou jsem neměla nikdy potkat. Zavázala se postavit dům, nechala si zaplatit a pak začaly problémy. Odmítla jsem se stát pouhou kasičkou, navíc za situace, kdy stavba měla závažné vady. Smlouvu jsem ukončila a teď chci zpátky ty peníze, které mi patří. Řeknu vám jen tolik: podala jsem žalobu o zaplacení, podala jsem trestní oznámení, stížnost na Českou obchodní inspekci a na živnostenský úřad. Zákon by měl chránit slušné lidi a já chci věřit, že tomu tak je. Zlé je, že chcete-li se domoct svých práv, tedy když se bráníte, zase jenom platíte z toho „nic“, co vám zbylo. Jenže dokud se nezačnou slušní lidé bránit, nic se nezmění. A proto já jsem do toho šla, třeba díky mně už jiný neskončí tak jako já.

Kdy se budete stěhovat?
Navzdory všem problémům to snad bude brzy. Spoustu práce ale zbývá. Pokud jde o můj boj s podvodníky, vidím ho na několik let. Rozhodně se nehodlám vzdát.

V jaké stylu dům zařídíte?
Kdybych si mohla vybrat, určitě bych volila jen čistě přírodní materiály, ale právě ty jsou bohužel nejdražší, takže musím jít cestou kompromisu. Líbí se mi toskánský styl a ráda bych se držela jednotné barevnosti. Moc se těším na krbová kamna a na sprchu s tryskami, sice to bude jen ten nejlevnější model, ale bude tam. A také pohodlná vana, protože doufám, že jednou budu hlídat vnoučata, a moje představa šťastných dětí je spojena se žbrácháním ve vodě.

Komu v něm ještě uděláte místo?
Každý syn bude mít svůj pokojík. Chci, aby měli jistotu, že u mě mají zázemí a že mají kde přečkat v případě nečekaných situací. Ale věřím, že mě teď čeká období klidu. Zasloužila bych si šťastnější období. Protože věta „Nejhorší už máš za sebou“ se v mém případě stala poněkud humornou.

Přesto věříte, že nás maléry posouvají?
Jsem o tom přesvědčená, protože bez karambolů a šrámů bychom nikdy nedospěli.

Autor: Ladislava Protivanská, frč