3°C
Příchod královny české atletiky předznamenává typický zvuk chrastícího zlatého náramku.
V červenci vám bylo šedesát? Jak jste to oslavila?
Nechtěla jsem vůbec žádné oslavy. V tomhle věku už opravdu není příliš co slavit, leda že bych měla černé šaty a zlomenou bílou kalu. Kdysi jsem vyhlásila, že padesátinami moje narozeniny skončily. Už jsem zažila příliš oslav a mezi nimi mnoho trapných a neosobních. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Neměla jsem pocit, že bych z toho dne měla něco jiného než obrovský stres. Od rána mi chodily SMS zprávy od tolika lidí, že jsem je nezvládala číst, natož na ně odpovídat či za ně děkovat.
Nezklamala jste tím svoje příznivce?
Snad ne. Ovšem nutno říct, že to pro mě bylo strašné. Nechala jsem se předem slyšet, že hlavně nechci žádné dárky, že od lidí, kteří ke mně mají vztah, čekám jen přízeň a lásku a přijmu od nich jen kytice. Oni to většinou respektovali, a o to krásnější a bohatší pugety mi přinášeli, takže to kolem mě nakonec vypadalo jako v krematoriu.
Copak vy nedostáváte ráda dárky?
Když ono je třeba umět dárek přijmout, a to já dokážu jen v případě, že je od člověka, o kterém vím, že mě má rád. Ale ve chvíli, kdy vám přijde pogratulovat víc než padesát lidí, nemáte šanci jim málem ani poděkovat. A v mém případě by se slušelo jich pozvat asi na tři sta. Velké dary mě i svazují, protože si myslím, že člověk by je měl oplatit. Nejsem sice chudá a ani se tak nechovám, ale měla bych asi trochu problém, protože někdy by to nespravila nějaká tisícovka.
A jak to vyřešil manžel?
Dostala jsem od něj sibiřského kocourka. Věděl, že mě nezklame, protože to bylo mé přání. Mám moc ráda zvířata a jsem jim ochotná hodně obětovat. Měla jsem čtrnáct let psa Rona, když jednoho dne náhle ochrnul na nohy, starala jsem se o něj do posledních dní, jako kdyby to byl člověk. Na zahradě má hrob i s náhrobní deskou. Dalšího už nechci, protože se neubráním myšlenkám, co by s ním bylo, kdyby se něco stalo se mnou.
A co vaše nápadné šperky, ty si kupujete sama?
Vás zajímá hlavně ten můj náramek. S přibývajícím věkem zjistíte, že jsou vám věci na přítěž. Alespoň já to tak cítím, a protože se pohybuji v okruhu lidí, kteří to o mně vědí, a přesto mě chtěli něčím potěšit, dostávala jsem zlaté přívěšky. A z toho se zrodil tento náramek.
Baví mě, když se mě přátelé ptají: „Máš ještě ten můj přívěsek?“, začnou se mi v nich přehrabovat a pak mají radost, když objeví ten svůj.
Vy si opravdu pamatujete, od koho který máte?
Velmi přesně, jsou většinou od význačných lidí. Nepřijala bych přívěsek od nikoho, s kým mě neváže přátelský vztah. Škoda jen, že tenhle náramek už je druhý, protože ten první mi ukradli.
Spíte s ním?
To ne. Na noc ho samozřejmě odkládám.
Snažíte se dobře vypadat, baví vás to, nebo to cítíte jako nutnost?
Vzhledem ke svému postavení, myslím tím funkce, které zastávám a prostředí, v němž se pohybuji, je třeba, abych vypadala dobře. Do auta si klidně obléknu tepláky, ale mezi lidi si vezmu kostým, v autě jich vozím hned několik najednou. A snažím se být upravená, v tom jsem důsledná, ostatně jako ve všem, co dělám.
Kde na to berete čas?
Musím si to umět zorganizovat. K holiči chodím zhruba jednou týdně, většinou v úterý před cestou do Prahy, se stejnou pravidelností i na kosmetiku. Mám permanentní make up, což mi ušetří hodně času, který bych jinak věnovala líčení.
Sluší vám to víc, než když jste se věnovala vrcholově sportu...
Ale vždyť se podívejte na moji fotku. Tvář člověka se přece nemění. Uráží mě, když o mě říkají, že jsem vypadala jako chlap. Navíc to tvrdí lidi, kteří mě nikdy neviděli. Samozřejmě jsem vypadala úměrně tomu, že jsem se věnovala právě vrhu koulí. Byla jsme namakaná, ale vždycky jsem měla prsa.
Mrzelo vás, když jste se sportovní kariérou skončila?
Já jsem věděla, že to tak jednou bude. Bylo mi čtyřicet, rozumově jsem na to byla připravená a svým způsobem jsem se na to i těšila. Nakoupila jsem si nové šaty a čekala jsem, až do nich zhubnu. Také mě už kdeco bolelo, protože jsem měla za sebou léta nesmírné dřiny, kdy jsem každý den deset hodin trénovala.
Bylo to tedy i trochu vysvobození?
Vzpomínám si, že v první chvíli jsem cítila obrovskou úlevu. Ale sportovci prožívají podobné pocity jako herci na jevišti. Dodnes se mi vybavuje ta hutná atmosféra, když se halou ozýval hukot ze zaplněných tribun. Když jsem pak už jako nastrojená manažerka procházela halou a ucítila vůni emulze, kterou jsem léta používala na masáž svalů, všechno se ve mně na okamžik úplně sevřelo.
Takže se vám přece jen stýská?
Ke kapitole mé sportovní kariéry se už vracím nerada. Bylo to krásné, ale je to pryč. Ovšem úplně odříznout to nejde. Zrovna dneska ráno jsem v rádiu zaslechla, že přesně před dvaceti sedmi lety Helena Fibingerová vyhrála Mistrovství světa v Helsinkách. Sama jsem si na to vůbec nevzpomněla.
Jste prototypem úspěšné ženy. Setkáváte se se závistí?
Ano, znám ji, a přitom nic nemám zadarmo. Jsem strašně přísná sama k sobě. Všechno to byla hrozná dřina a spousta systematické práce. Ve sportu vždycky po vynaloženém úsilí následovala odměna v podobě výkonu, ale v životě a v práci to tak bohužel není.
Proč jste se nestala trenérkou?
Svého trenéra jsem si vzala za muže, takže už by toho bylo příliš. Mohla jsem učit, protože mám pedagogické vzdělání, ale já jsem se dala cestou marketingu a podnikání. Všechno jsem se musela naučit. I to, jak se dostat k lidem v určitém postavení. Dnes zvládám řídit pekárnu, zasedat v radě České televize a shánět peníze pro českou atletiku. A jestli mi někdo závidí, že se mi daří, neměl by zapomínat, že mám za sebou dvacet let tvrdé práce. A neměla jsem všechno hned, jezdila jsem vlakem, tahala jsem bedny v pekárně, ale k tomu už nemá smysl se vracet.
Nechtěla byste přibrzdit nebo odjet na dovolenou?
Nepotřebuji odpočívat. Jen se snažím žít střídmě, abych zůstala ve formě. Ty moje tři aktivity se krásně prolínají. Můj život není nezajímavý, i když si někdo může myslet, že jen hlídám kvalitu rohlíků. A viděla jsem už takový kus světa, že nemám potřebu nikam cestovat. Snad jen do Izraele, tam se mi líbilo a mám k té zemi vztah i jako věřící.
- 3
FOTOGRAFIE
Ani neničí vás dojíždění do Prahy?
Jezdím z Uherského Ostroha, je to 300 kilometrů. Ale nikterak to nedramatizuji. Vstávám třeba už ve dvě nebo ve tři hodiny ráno. Do auta naložím kostýmky, stavím se v pekárně a pak vyrážím směrem do Prahy.
Nevadí to manželovi?
Můj muž byl vynikající trenér. Vychoval mě i řadu dalších talentů. Skončil s kariérou a je spokojený na Moravě. Mě to vždycky táhlo do Prahy. Má dnes jiný životní rytmus než já. Naštěstí pochopil, že jsou věci, kterým se potřebuji naplno věnovat, a respektuje to. Má všechno, co potřebuje. Sám se nechal slyšet, že mu je jasné, že bych byla nešťastná, kdybych zůstala jen doma v Ostrohu.
Stihnete se starat o domácnost?
Na to mám báječnou a spolehlivou hospodyni. Je to učiněný poklad. Vím, že se postará o všechno, když jsem v Praze.
Zajdete si někdy jen tak na kafe?
Víte, já nepřetržitě komunikuji s lidmi z atletiky, z televize. Žiji v uzavřeném specifickém světě a na jiná setkání mi nezbývá čas. Nechci, aby to vyznělo nabubřele, ale moje aktivity mě naprosto pohltily a natolik mi naplňují život, že už mě vlastně nic jiného moc nezajímá. Snad si to nikdo nebude vykládat špatně, ale prázdné tlachání je pro mě mrháním časem. Tím nemyslím moje blízké, se kterými samozřejmě řeším rodinné záležitosti.
3 NEJ Heleny Fibingerové:Nejoblíbenější barva: modrá Nejoblíbenější parfém: Opium  Nejoblíbenějším parfémem Heleny Fibingerové je Opium.
Autor: archiv firmy
|
