Vypadáte odpočatě. Jste po dovolené?
Bezprostředně ne. Ale byla jsem s dcerou v Paříži a bylo mi tam moc dobře. Mám pocit, jako bych tam patřila odjakživa. Hodně mě to nabilo.

V posledních letech toho na vás bylo hodně, „dobíjet baterky“ určitě potřebujete.
To teda ano. Jestli máte na mysli mužovu rakovinu (Zdeněk Hrášek, hudebník – pozn. red.), tak to mě opravdu tehdy vzalo a dozvuky na psychice cítím dodnes. I když je už zdravý a tu mrchu jsme zvládli.

Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že manžel má v oku rakovinový nádor?
Podlomily se mi nohy. Obrazně, ale i doslova. Poprvé v životě jsem zažila, když na člověka přijdou mdloby. Vzápětí jsem ale začala cítit i naději. Řekla jsem si, že ta potvora sice opravdu existuje, ano, ale je něčím nehmatatelným, co prostě musíme se Zdeňkem zdolat. Šlo o melanom, tedy velmi nebezpečný druh nádoru, ale můj muž se s nemocí skutečně úspěšně popral. Dnes už je pro nás vše minulost. Zaplaťpánbůh.

Nenarušila vážná nemoc váš vzájemný vztah?
Naopak. Když onemocněl, ještě víc jsem cítila, jak moc je mi blízký, jak moc je to můj muž, jak ho potřebuji. Řekla bych spíš, že náš vztah, který jsem měli i předtím velmi pevný a harmonický, to ještě více posílilo.

Prý nerada používáte slovo manžel?
Opravdu nerada mluvím o Zdeňkovi jako o „manželovi“. On je především můj muž. V tom cítím rozdíl. Slovo manžel mi zní tak nějak moc oficiálně, úředně. Člověk, kterého miluji a mám jej vedle sebe, je prostě Zdeněk, můj MUŽ.

Říkáte, že jste depresivní, bylo to ve vás vždycky?
Ano. Řekla bych, že je to taková dědičná vlastnost nebo temperament, dalo by se říct. Není to vyloženě nemoc, nic špatného mi to zatím neudělalo, nic fatálního se nestalo, ale je pravda, že proti tomu bojuji. Snažím se vždy každou situaci, která na mne nepříjemně zapůsobila, dopodrobna analyzovat. Přeberu si to od začátku do konce a snažím se uvědomit si, jestli to nevidím třeba černější, než to je. Mám takovou páku, která naštěstí zabírá.

Své přecitlivělé stavy tedy zvládáte…
Ano. A na druhou stranu bych se ani nechtěla úplně měnit, nebyla bych to potom já. Není zas tak na škodu, když beru věci hodně citlivě. Určitě je to pro mne lepší, než kdybych byla nějaká lehkovážná. Navíc je tato výborná vlastnost pro herectví.

V jakém smyslu?
Když máte v sobě skryté třinácté komnaty, můžete pak o své roli přemýšlet víc do hloubky. Konkrétní postavu se pak dá zajímavě naplnit a ztvárnit. Díky přecitlivělosti vnímáte každý záchvěv v jednání, a to je výborné.

Máte spolu dvě děti – mladšího syna Damiána a dceru Janu Magdalenu. Jsou v něčem po vás?
V mnoha věcech určitě, ale nevím… Každé z nich je osobnost. Jsou to velmi něžné a inteligentní bytosti a oba z nich máme obrovskou radost. Dokonce i teď v pubertě pomáhají doma s úklidem a vůbec je na ně spolehnutí. Janince je 17 a Damiánkovi 15. let. Do ničeho je nikdy nenutíme. Ani do domácích prací, ani do jiných věcí. Povídáme si společně o různých věcech a necháváme je o tom přemýšlet. Nejsou vůbec ničím svazovaní, a to je dobře. Naopak si myslím, že si potom všeho o to více váží.

Vážně pomáhají s úklidem? Jak na ně jdete?
Už odmalička jsou zvyklí, že pomáhají, mají rádi kolem sebe čisto. Pochopitelně, stává se poměrně dost často, že přijdu domů a je tam, jak to říct slušně, prostě nepořádek. Tak na ně začnu: „Zlatíčka, je tady nějaký b....l, co kdybyste to uklidila? Nemusíte hned, to nene, a zvlášť, jestli máte nějaké náročné učení, když tak to počká. Víte přece, že já musím za chvíli na zkoušku do divadla...“ A tak podobně. A většinou je za čtvrt hodiny uklizeno a já se nemusím rozčilovat a v klidu to spolu probereme. U nás doma se vůbec hodně a moc s dětmi diskutuje, žádné křiky ani pohlavky, to vážně ne. Děti jsme se Zdeňkem chtěli, jde nám všem o to, vzájemně se neprudit, a o to, aby nám spolu bylo dobře.

Teď už jste „za vodou“, oba jsou už samostatní. Jak jste to ale zvládali, když byli malí?
Protože jsme neměli babičky na hlídání, každý den byl vždycky dobrodružství, každý byl úplně jiný. Vždycky večer jsme si připravili harmonogram, často klapl přesně na minutu. Když mohl děti vyzvednout Zdeněk, udělal to, jindy zase já, totéž s kroužky a vším. Dobře se to kupodivu dařilo skloubit s naší prací, zase hodně díky Zdeňkovi. Bez něj bych to sama nezvládla.

Jste tváří české kosmetické značky. Představujete typ pěstěné ženy po čtyřicítce. Jaká jste doopravdy?
Tak je fakt, že se třeba každý den maluju. Doma o víkendu tedy ne, to bych lhala. S líčením to ale nijak nepřeháním. Také nejsem pro různé plastiky a tak, mám ráda přirozenost a nemyslím si, že změním názor. Make-up si nanáším lehce, jen tak poklepem, zato si maluju oční linky, líbí se mi retro líčení a všichni mi říkají, že mi takový styl i sluší.

Připomínáte mi něčím Audrey Hepburn. Ji jste také dabovala?
Ano, ve Snídani u Tiffanyho. Dabovala jsem hodně hvězd ve starších i nových filmech. Od Grety Garbo, přes Brigite Bardott, Sophii Loren a další a další superhvězdy. A s tou Audrey nejste první, kdo mi to řekl. Je to příjemné, byla to přece krásná ženská!

Dabujete některou herečku raději než ostatní?
Ani ne. Každá postava mi něco dá, nějak mně nabije. Neumím to pojmenovat, ale například když jsem unavená, není mi dobře psychicky a jdu dabovat, cítím se pak lépe. Dabing mám opravdu ráda a favoritku vážně nemám.