Ve filmu hraje hlavní roli láska. Myslíte, že se člověk může ve vyšším věku opravdu takhle bezstarostně zamilovat?
To si pište! Láska je potřeba celý život. A když se jí někdo nedočká, je to strašné a je to na něm hrozně znát. Ale vy máte ještě všechno před sebou, nebojte se, to přijde!

Kamila Magálová se svými hereckými kolegy a režisérkou filmu Líbáš jako Bůh.

Autor: Blesk

Máte i vy sama takový krásný vztah?
Já žiji ve čtyřicetiletém manželství. Čtyři roky jsme spolu chodili a 36 let jsme opravdu manželé. Samozřejmě, že vztah stojí na vzájemných kompromisech a podobných věcech. Ale nikdy jsem se v manželství necítila tak, že bych si řekla, že to už nevydržím a musím se rozvést. Máme společné zájmy, a to je opravdu důležité.

Zní to jako pohádka, jaký je váš recept na čtyřicetileté šťastné manželství?
Muži se musí chválit a hladit. Když mu dáte pocítit, že je stále ještě chlap, že je přitažlivý a že si ho vážíte, pak už nepotřebuje ani jíst. Potom už nepotřebuje skoro nic.

Je vztah po čtyřiceti letech intenzivnější než třeba po deseti?
Už to není o vášni, která byla na začátku, ale o vzájemném soužití a přátelství. Víte, já si neumím představit, že bych přišla domů a muž by mě doma večer nečekal. A protože ho celý den nevidím, těším se na to, že mu povím vše, co jsem za ten den zažila. Sedneme si, dáme si sklenku vína a povídáme si. Je to taková pohoda. Po tolika letech by to už měla být pohoda. A pokud není, tak je třeba jít od sebe.

Nikdy jste nezažívali žádné krize?
I když vztah chvíli nefunguje, není dobré být příliš zvědavý. Nepotřebuji pátrat, jestli náhodou někde můj muž neklopýtne. Proč taky? Může se to sice dít, ale já nechci o ničem vědět. Nedala bych ruku do ohně za žádného muže. Jsou takoví přelétaví, ale pak se velmi rádi vrátí, protože nic lepšího nenajdou. Myslím si, že můj muž, když má mě… No, byl by opravdu blbý, kdyby mě opustil!

To je krásné sebevědomí...
Při vší skromnosti. Ani v našem věku mě můj muž nezapomene poplácat po zadku nebo projevit nějakou láskyplnost. To je opravdu fajn. Chlap musí pořád dobývat. Nikdy nedopusťte, aby to bylo obráceně. Jakmile ho začnete dobývat vy, přestane mít zájem. Muž potřebuje mít pocit, že ženu získal on sám. I sebekrásnější baba, když jde po chlapovi, neuspěje. Muži to nemají rádi. Není to pak jejich zásluha. Takže já se nechám muži dobývat.

Říkala jsem si, že bych ve vašem věku toužila také takhle vypadat. A navíc máte ve filmu Líbáš jako Bůh úplně odzbrojující úsměv…
Nejste první, kdo mi to říká, a je to opravdu příjemné. Na internetu máme ukázky z filmu, které jsem rozeslala několika známým, a jeden z nich mi napsal: „Stále si pouštím tu, jak máváš z okna. Ten tvůj okouzlující úsměv…“ Něco pravdy na tom asi bude. Já se ráda usmívám. Navodím si tak pozitivní náladu.

Oldřich Kaiser a Kamila Magálová ve filmu propadnou vášnivé lásce, které nedokážou poručit.

Autor: Falcon

Z vás optimismus přímo srší.
Mám za sebou těžký život, ale jsem optimistka a myslím pozitivně. Když mě čeká něco nepříjemného a těžkého, tak mi to samozřejmě není příjemné, ale pak to stejně musím řešit. A jsou různé možnosti. Budu se bít do prsou? Budu zuřit? Budu na někoho nadávat? Proč? Radši si řeknu: „Takhle to má být a teď to musím nějak vyřešit!“ Je hrozně důležité, abych se na věci dívala optimisticky, i když je život někdy těžký. Jinak bych už byla zlá, ošklivá baba. Věřte tomu! Vnitřní pocity se promítají na vaší tváři. A být nešťastný navíc umí každý blbec. Sednout si do hospody a opít se… A co? Ale to, že musíte něco řešit, že se musíte potýkat s nějakým problémem, přináší radost. Pokud s problémem dokážete aspoň o kousíček pohnout.

Nenastane přece jen někdy chvilka, kdy vám optimismus dojde?
Když jsem smutná, tak pláču. A uleví se mi. Nebyla bych sice ráda, kdyby mě u toho někdo viděl, ale pláč je něco, co z vás vyplaví negativní energii. A zbavit se jí je velmi důležité.

Máte ráda život?
Mám. Ať je jakýkoliv. I když je krutý. To k životu patří. Věřím i v osud. Že mi mnoho věcí dá, ale musím pro to něco udělat. Také věřím na další život, i na to, že to, jak se chováme a žijeme, se nám vrátí.

A dokážete s takovým nadhledem přistupovat i k lidem, kteří vám ubližují?
S nimi se raději nestýkám. Jsem Štír, a to je pro druhé velmi nebezpečné znamení. Máme pověstný ocásek, ve kterém je jed, ale i když mi někdo velmi ublíží, nesnažím se bojovat. Ale v mé hlavě to zůstává a vím, že jemu se to vrátí. A já si tím nemusím vůbec špinit ruce. Je však pravda, že boží mlýny melou pomalu. Někdy je to strašně pomalu, ale melou!
Těžší je, když mi ubližuje někdo blízký, někdo z rodiny, koho odstřihnout ani nechci. Z toho jsem opravdu smutná, ale přesto doufám, že jednoho dne vyjde slunko a já si řeknu: „Vidíš? Stálo to za to!“ Ale konkrétně o tom opravdu nechci mluvit.

Vím, že milujete zvířata, jak zapadají do vaší životní filozofie?
Jsem aktivistkou svobody zvířat a prezidentkou nadace na záchranu koní. Máme chov koní Furioso. Zachránili jsme posledních šest kusů, a teď už je z nich obrovské a krásné stádo.Také mám dva psy a dvě kočičky. Když jsem unavená a mám vybité baterky, tak si doma lehnu a z jedné strany si ke mně lehne pudl a z druhé druhý pes. Kočka mi sedí na hlavě a kocour na prsou. Je to fantazie. Není nic hezčího! Zvířata vám nikdy neublíží a dá se od nich hodně naučit.

Co se učíte od svých koní vy?
Trpělivosti. Já jsem velmi zbrklý člověk. Mám spoustu energie. Kůň se klidně podívá těma velkýma očima a jako by říkal: „Podívej se, jak já jsem velký. Mám sílu. A řeším to nějak?“ Z koní sálá moudrost a elegance.
Moudrost a elegance je určitě i vaší doménou, a to mohl být důvod, proč si vás Marie Poledňáková vybrala do hlavní role českého filmu. Nevadilo to vašim kolegyním? Přiznávám se, že jsem měla přece jen trochu strach. Přijedete ze Slovenska a máte hrát hlavní roli. Možná bych taky byla smutná, kdyby česká herečka získala takovou roli ve slovenském filmu. Je to pochopitelné. Takže jsem se bála, jak mě přijmou. Ale nakonec to bylo opravdu úžasné.

Kamila Magálová a Oldřich Kaiser se svou čepicí

Autor: Archiv filmu Líbáš jako bůh

Ve filmu máte charizmatické partnery. Jak se vám hrálo s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Bartoškou?
S Jirkou Bartoškou jsem hrála poprvé, když mi bylo dvacet. Tehdy byl hvězda. A tak jsem na něj jako studentka koukala s neskrývaným obdivem. Ale myslím si, že už tenkrát byl stejný jako teď. Kamarádský, nepovyšoval se, bylo s ním dobře, pokecali jsme si. A s Oldou jsem hrála poprvé. Osobně jsem ho neznala. Je to velký introvert. Vůbec mi to ale nevadilo. Mezi natáčením jsme třeba měli tři hodiny volna a seděli jsme spolu v karavanu. V každém rohu seděl jeden z nás, četli jsme si a nepromluvili spolu ani slovo. Ale bylo nám tam velmi příjemně. A pak přišla Eva Holubová a spustila absolutní uragán… Víte, někdy i to ticho je strašně důležité. A my jsme si vlastně rozuměli v tom tichu. A pak jsme šli na plac a nemuseli si nic říkat. A fungovalo to!

Komu z nich byste dala vy ve svém osobním životě přednost?
Já bych je zkombinovala. Vyformovala bych z nich duševního i fyzického elegána…

A co pak s tím zbytkem?
Vyhodit! Ale vážně, ideál neexistuje. A mužský už vůbec ne. To je třeba mít na paměti. Ideál nikdy nenajdete!