Pavlína Wolfová (38): 'Učím se disciplíně' | Pro ženy | Blesk.cz

Pavlína Wolfová (38): 'Učím se disciplíně'

2. ledna 2009 | 09:22

Poté, co její první manželství skončilo rozvodem, pochopila, že na vztahu se musí tvrdě dřít. Dříve se ale nechtěla nechat omezovat nikým a ničím.

Učit se disciplíně se odhodlala až ve svazku s Janem Bubeníkem, se kterým má dceru Matyldu (5) a syna Matouše (3).

Máme tu opět Vánoce. Kde je budete letos trávit?
V tomto smyslu jsem trochu jako američtí mladíci, kteří žijí s rodiči a parazitují na nich. A tak já i celá naše rodina parazitujeme na mojí mamince a jejím muži. Je to už taková rodinná tradice, protože až na jedny Vánoce, a zpětně to hodnotím jako špatné rozhodnutí, jsem všechny trávila s rodiči v jejich domě. Jsme na nich naprosto a jednoznačně závislí. Oni vaří, hlavně mámin muž. Vánoce jsou vůbec u nás hodně spojené se stolováním. A jsou tradiční se vším všudy. S kaprem, stromečkem, koledami… A mimo jiné s obrovským množstvím jídla. Ať mi teď všichni dietologové prominou.

Pavlína Wolfová (38)
Pavlína Wolfová (38)
Autor: Michal Protivanský

A co vaše děti? Určitě už svátky prožívají…
Je to krásný. Matoušovi byly tři, tak si letos asi poprvé uvědomí vše, co je se svátky spjato. Nejen to množství zabalených dárků. Ale Matylda už to chápe. Chodíme spolu na jesličky… Jsme opravdu taková ta klasická česká rodina, která se snaží bojovat s oním příslovečným konzumem. Opravdu dodržujeme vše, co k Vánocům patří. I jídla jsou klasicky česká. Mám muže ze Šumavy, tak nám tam přibyl ještě šumavský kuba. A moje rodina z dědečkovi strany zase přidala mušle, což má takový středomořský nádech. Jíme hrozně dlouho a opravdu moc. A třeba 25. máme vždycky krůtu a vždycky s bramborovým salátem a knedlíkem, což málokdo chápe. My to ale hrozně milujeme. Je to každý rok stejné, a já se na to každý rok hrozně těším.

Děláte i takové ty staročeské zvyky, jako je třeba rozkrajování jablíček?
V poslední době už je zase děláme. Dříve jsme je zkoušeli jako děti s babičkou a dědou.A tak s dětmi pokračuji v tradici. Slavení a zdobení miluji, a tak cítím akutní potřebu všech těchto věcí. Mně Vánoce voní. Jinak než tradičně si je nedovedu představit. A stejně tak bez toho, že se potkám se svými třemi kamarádkami na Václaváku nebo Staromáku a dáme si svařák. Já zbožňuji i ten mráz. Tu vůni. A je opravdu krásné, že my, od té doby, co jsme s Honzou, tak 25. večer, nebo nejpozději 26. ráno odjíždíme na hory do nějaké chaloupky.

Tak to je fakt romantické…
Romantické? Ono to právě není vůbec romantické. Celá upocená se ale snažím tomu zoufale romantiku dodávat. Ale mám to opravdu ráda.

Takže žádným předvánočním stresům nepodléháte?
Já se tomu vždycky směji tak do dvou hodin odpoledne na Štědrý den, kdy všichni tradičně, a to skutečně od té doby, co jsem na světě, chodíme celá rodina na šneky. Všichni, i můj táta s Miluškou, se scházíme na šnecích. Jen se změnilo místo. Kdysi dávno jsme ještě s dědečkem chodili na Vikárku. Teď jezdíme do Říčan do hospody. Scházíme se okolo desáté. A kolem druhé odpoledne mojí mámu zachvátí panický strach, že to nestihne. A tak mám vánoční stres od dvou odpoledne na Štědrý den. Ten den máme hodně náročný, ale tak je to prostě zavedené. Třeba můj muž to naprosto nechápe, ale nechává to být.

A pohádáte se někdy?
No jasně. Ale jelikož se to děje vždycky, tak už se tomu člověk musí smát, protože už ví, co přijde. Už se ví, co se spálí a zvrhne, a že se děti budou tlačit a tahat o ovladač a Matouš si bude chtít pustit pohádky s fotbalisty a Matylda Zlatovlásku. To už k tomu patří. Žádné starosti z toho ale nemám.

Když už se bavíme o dětech, slyšela jsem, že jste vodila syna na vodítku. Je to pravda?
Matouš je opravdu úžasný syn, ale je hrozně divoký. A kdybych ho na nutnou dobu pro navléknutí vodítka dokázala znehybnit, tak by ho měl pořád. Jenže to už se mi asi nepovede. Ale vodila jsem ho na něm. V rámci zachování jeho života a mého stavu, aby mě nezavřeli do Ruzyně, protože mi někde vběhl pod auto… On vůbec neměl pud sebezáchovy. A pro mě s malou Matyldou, které bylo tehdy o dva a půl roku více, a taky potřebovala mojí asistenci, to byla nutnost. Tak jsem ho vodila na vodítku pro děti. To normálně existuje.

Opravdu?
Není to ale obojek kolem krku. Jsou to takové kšíry, které jsme i my nosili v kočárku. A taky se tomu nikdo nedivil, že nás poutali do kočárů. Tohle je jen kapitalisticky vylepšené vodítko, které lze zkracovat a prodlužovat. Musím ale přiznat, že když jsem to někde řekla poprvé, pochopitelně se zvedla obrovská vlna kritiky na mou hlavu ve smyslu, co jsem to za matku a za člověka vůbec. Měli pochybnosti, jestli třeba nejsem skrytá domina. Zároveň mi ale chodí také dodnes dopisy, ve kterých se mě lidé ptají, kde se dá vodítko koupit. Já myslím, že každá matka, která má více než jedno dítě a má ten strašný strach, který já o své děti mám, moje důvody pochopí. A proto to pořád opakuji.

A kde se tedy dá vodítko koupit?
V té době, kdy se Matouš narodil, mi ho poslala kamarádka z Ameriky jako vtip. Netušila, že to nebude legrace a že se stane vodítko mou dennodenní pomůckou. Ale v dětských parcích jsem to už viděla i u jiných dětí.

S Pavlínou jsme zašly na první ranní kávu.
S Pavlínou jsme zašly na první ranní kávu.
Autor: Michal Protivanský

A co Matylda. Ta je hodnější?
Byla hodnější. Ale není to o tom, že by Matouš nebyl hodný. On je sladký. Nikdo mi tolikrát neřekl, že jsem hezká, jako můj syn. Jen je divoký. Je to kluk každým coulem. Sháním pro něj teď fotbalový klub. Nikdo mi ho zatím nechce vzít, ale už jsou mu tři, tak ho někam prostrkám. On fotbal strašně miluje. Pořád kope, a když ho to popadne, klidně se ráno v převlékne do dresu a pak zase usne. Je to prostě fotbalista.

A na to přišel sám, nebo ho k tomu vedl táta?
Ne, můj manžel rozhodně není fotbalista a vůbec neznám nikoho ve svém okolí, kdo by byl. Ale on tomu naprosto propadl. Musím říct, že mě to až trochu děsí. Každá maminka chce mít ze syna třeba právníka, lékaře, nebo prezidenta… Ale já mám strach, že můj syn bude fotbalista.

Tak to ukáže čas…
Když skončí v Manchesteru United nebo v Cheelse, tak to může být pěkná vyhlídka, ale to je ještě hodně daleko.

A co vaše manželství. Jste ve vztahu spokojená?
Absolutně. Můj muž je hrozně fajn. Potkali jsme se, když jemu bylo 33 a mně 30. Už jsme každý měli něco na triku, já dokonce jedno manželství, což on ne. Pamatuji si, že jsem stála a ptala jsem se: "No a vy to se mnou myslíte jak? To teď se mnou chcete šest let chodit a pak se rozejdeme? Na to už nemám čas!" A on mi odpověděl: "A vy mi chcete říct, že jsem ve 33 letech potkal tu pravou a že to mám risknout?" A já jsem mu řekla: "Podívejte se, je středa, myslím, že do pátku by se to mělo nějak vyjasnit. Je mi třicet a asi bych měla mít děti. Nemám moc čas otálet." Smáli jsme se tomu a byli jsme opilí. V pátek jsme se pak usnesli, že to zkusíme. A dva roky nato jsme čekali Matyldu. A tak dlouho to podle mne trvalo jen proto, že jsem z toho byla nějaký čas v Americe.

Někdy nás k osudovým mužům dovedou fakt náhody…
Já svého muže nesmírně miluji. A miluji ho takovou tou klidnou láskou. On je taky strašně klidný a nemá žádné emocionální výkyvy. I když já bych to někdy strašně chtěla. Někdy bych chtěla, aby se víc radoval, aby víc létal nad zemí, byl větší romantik. Jenže jemu to prostě nejde. Ale zase mu jdou jiné věci, které jsou mnohem podstatnější. Je moje opora, skvělý táta. V podstatě je moje všechno. Stává se, že občas člověk v životě trefí jackpot, ale ten jackpot pak musíte taky zdanit. Manželství a vlastně každý vztah je práce. Ale cítím, že jsme spolu přece jen něčím prošli.

Musíte být k něčemu tolerantní?
Samozřejmě. Ale hlavně manžel. Můj muž je tolerance sama. Já tolik ne, teprve se to od něj učím. Máme před sebou nějakých padesát let, tak já vám dám pak vědět, jak to dopadlo. Lidi se prostě od sebe učí věci, které by někdy ani nechtěli nikdy umět. Ale najednou zjistíte, že se bez nich nedá obejít. A děti… Včera odpoledne přišla Matylda s tím, že v sobě objevila schopnost číst lidem z očí. A čte tam třeba, co jí mají koupit… A přišla ke mně a říkala mi: "Maminko, já tam čtu, že se máte s tatínkem strašně rádi. Že se nebesky milujete." A dneska ráno, když se mi to rozleželo, jsem si říkala: "Vidíš, to je prostě hezké, že to vidí." Opravdu nám to čte z očí, kromě toho, že jí máme koupit dlouhosrstou kočku na baterky.

Pavlína Wolfová
Pavlína Wolfová
Autor: abl

Vaši rodiče se ale rozešli. Jak jste to prožívala?
Já jsem to ještě nepřekousla. Za prvé jsem na to ještě hodně mladá, ještě mi není čtyřicet, ale hlavně je mám oba hrozně ráda. Strašně mi na obou záleží. Vím, že každý z nich má něco. Oni jsou naprosto rozdílní. Dnes jako dospělá žena vím naprosto jasně, že by to bylo pro oba peklo, kdyby spolu zůstali. A že to byla asi jediná možná cesta. Na druhou stranu to ale pro mě bylo hrozně těžké a ještě na svojí první svatbě jsem si říkala, že i kdyby to k ničemu nebylo, tak se tam moji rodiče po letech sešli a chovali se k sobě přátelsky. A dokonce jsem měla pocit, že se mají, přes to všechno, co si udělali, rádi. Jiná věc zase je, že doba přinesla jejich současné partnery. Milušku a Luboše, které mám dneska strašně ráda. Pro moje děti jsou to dědečkové a babičky. Jenom, jak jich mají více, tak si je museli technicky pojmenovat. Dneska si myslím, že tak, jak jsou, to asi mělo být. Ale rozchod rodičů je pro mě trauma na celý život.

Rozvod tenkrát neprobíhal dobře?
Nevím, co by tehdy museli dělat, aby se mi tenkrát jako sedmileté zdálo, že to probíhá dobře. Nebylo to dobré a bezprostředně jsem tím trpěla. I tím, jak si rodiče půjčují děti. Nevím… Je to špatně. Zároveň už dnes ale vím, že to někdy jinak nejde. Ale mimo jiné to ve mně potvrzuje tu domněnku, že když procházíte ve vztahu nějakou krizí, je to velmi často věc disciplíny. Pokud krizi překonáte, je to jen díky tomu, že ze sebe člověk vydlabe až odněkud z paty právě tu disciplínu. I když to zní hrozně nudně, je to tak. Jenže někdy ani disciplína nefunguje. A to byl asi případ mých rodičů.

Naučit se spolu fungovat není vždycky snadné…
Fungovat spolu můžou všichni. Ono je to chvilku vždycky dobré. Ale pak je to nástup tvrdé práce, všednodenních starostí a disciplíny. A já jsem prudce nedisciplinovaný člověk, takže pro mě je to taky těžké. Moje první manželství se rozpadlo proto, že mě nenapadlo, proč bych, proboha, měla dělat věci, který dělat nechci. Proč bych, nedej bože, neměla dělat věci, které chci! Jenže takhle to v životě prostě nechodí.

Z prvního manželství nemáte děti. To jste je tenkrát ještě nechtěla?
Byli jsme hrozně mladí. Děti mě nezajímaly a možná až do okamžiku, kdy jsem zjistila, že jsem nemocná a nevypadá to dobře. Že bych ty děti vůbec nemusela mít. Byla jsem z toho hrozně překvapená. A najednou jsem si uvědomila, že je chci a neumím si představit, že bych je neměla. Dolehla na mě taková hrůza! A když jsem byla v nemocnici, tak mi to šrotovalo v hlavě a říkala jsem si: "Tak nevadí, tak děti adoptujeme." Já jsem věděla, že Honza děti chce. A hrozně. A tak mě napadalo také: "Co když mě opustí? A co se se mnou vlastně stane, když nebudu moct mít děti?" Na těch pár hodin na mě dolehla tíha, kterou někteří pociťují celoživotně. A já je za to strašně obdivuji - že se dokážou k tomu nějak postavit, rozhodnout se. Já jsem byla v naprosté panice. Jako když se člověk probudí a je slepý. Vůbec nic nevíte a máte ze všeho strach. A naštěstí můj manžel optimista tehdy řekl: "Tak to ne, to je špatná zpráva, musíme se k tomu nějak postavit." A šest neděl nato jsme počali Matyldu. Myslím, že to byla nějaká jeho síla, která potlačila to, z čeho já bych se normálně zhroutila.

Autor: Alena Dušková
Klíčová slova: bpž, rozhovor, pavlína wolfová
Diskuse ke článku
.
Související články