2°C
Je pravda, že vám manžel nedává peníze, a tak nemáte z čeho žít?
Naprostá,.je to hrozné, když k tomu po tolika letech společného soužití dojde… Ale mě jen překvapuje zdejší legislativa. Že když podáte předběžné opatření, což děláte kvůli dětem, státní zástupkyně vám řekne, že máte pracovat. To přece znehodnocuje celé ženské poslání. Vůbec ji už nezajímá, že rozhodně doma nesedíte s nohama na stole. Někdy je to velmi úmorná a nudná práce! Jenže oni to hodnotí tak, že ženská dřepí doma na zadku a užívá si to. A když pak nastane taková situace, jaká se stala mně, nejste nijak chráněná. Musím říct, že do toho asi půjdu tvrdě, ale není to ani kvůli mně. Já naštěstí mám kamarády, kteří mi půjčí, a navíc jsme něco restituovali na Slovensku, takže nějaké prostředky mám od mámy. Ale zase: osmdesátiletá paní už by měla být v klidu, a ne sponzorovat svoje vnoučata.
Takže si musíte půjčovat...
A Šteindler mi klidně řekne, že mi dal 180 tisíc. A v září dokonce 250 tisíc. Kdyby mi dal tolik peněz, tak se přece nebudu někde handrkovat! A protože udělal pár vtipných pořadů, tak mu to všichni baští… A soud se pořád odročuje. Už je to půl roku... Z čeho máte žít?
A to mu to vážně není proti srsti neplatit nic na vlastní děti?
Já nevím, asi ne...
A dá se s ním nějak na toto téma komunikovat?
Ne. Šestého ledna, kdy udal našeho syn za to, že ho napadl, pro mě jako chlap naprosto skončil. Zažila jsem spoustu věcí, ale sahat na vlastní děti?! To byla poslední kapka, kterou to dovršil. Samozřejmě, že se občas něco v manželství děje a vy to trpělivě snášíte. Nikde to není úplně ideální. Do té doby, než se tohle stalo, naše manželství docela fungovalo, to zase nechci popírat. I když Milan k rodině nemá nijak silný vztah, je opravdu zábavný. A tak jsem si říkala: "Tak dobře, chce dělat umění." Naučila jsme se být samostatná, protože když vám někdo stokrát zopakuje, že nemá čas něco udělat, tak si to raději uděláte sama. Protože já zase nemám čas donekonečna čekat…Je mi líto, že to takhle dopadlo, ale stalo se. Špatná volba. A nebo si říkám, že jsem byla nejhloupější Slovena, která kdy přišla do Prahy.
To se prostě stává…
Opravdu mě to mrzí. Myslím, že si to děti fakt nezaslouží. Jsem z rodiny, která držela pohromadě. Vychovávali mě v tom, že zdraví a rodina jsou základ. Takže jsem tím asi poznamenaná a hodně na to dbám. Ale zase si říkám: "Všechno ti vezme, ale rozum ti přece vzít nemůže." Myslela jsem, že všechno děláme pro děti.
Tak asi smýšlí většina rodičů...
K čemu mu ty peníze budou? To si pak půjde koupit zlatou rakev? Vždyť on už má odžito, je mu jednapadesát. A jestli si myslí, že s nějakou mladou ranařkou bude šťastnější? Tak je mi ho líto, že je tak hloupý. A co mu zůstane? Jednoho dne to skončí a přijde rozčarování a deziluze. S dětmi pak ale už vztah nikdy nenaváže.
Myslíte si, že je to vážné?
On je zradil. A pochybuji, že je to ze strany té slečny láska. Na dovolenou musela jet do Dominikánské republiky. Pod stan by s ním asi nejela, tak jako já, když jsme spolu začínali. Mě to netěší, já k němu mám pořád vztah, pořád ho mám ráda, je mi to hrozně líto. A pro děti je to obrovské zklamání. Já si neumím představit, že by mi to udělal můj rodič. Vždyť on o děti nejeví vůbec zájem. A osočuje nás, že nám jde jen o peníze.
A jaký měl k dětem vztah dříve, to bylo v pohodě?
Děti věděly, že ho nemůžou obtěžovat, ale braly ho, protože potom zase přišel domů a udělal nějakou legraci. Jako společník je Milan opravdu fajn. Sice není žádný krasavec, ale je charizmatický. A je opravdu vtipálek. Je to bavič. A potřebuje bavit, potřebuje být neustále obdivován. Někdy mi ho bylo až líto, protože jsem si říkala, že by si měl taky oddychnout. On ale odpočívat moc neumí. Pocit, že ho lidé obdivují, je pro něj důležitý. Proto se neustále vymlouval na práci. Okolí a kamarádi byli pro něj důležitější než my. Potřeboval uznání více než rodinu. A protože jsem věděla, že ho nepředělám, tolerovala jsem to. A i před dětmi jsem ho omlouvala, že má práci, aby neměly pocit, že jsou odstrčené. Dělala jsem mezi nimi diplomata. Jemu to moc nešlo, protože je z sám z rozvedeného manželství.
Neměl pozitivní příklad…
A proto je mi celá situace tolik líto a doufám, že moje děti jednou nedopadnou stejně. Ale protože tu rodinu tolik držím, doufám, že si tyto hodnoty uvědomí. Myslím si, že je to jediné, co mám v dnešní době nějakou cenu.
A návrh na rozvod podal manžel?
My nejsme v rozvodovém řízení. Na rozvod je dost času. Nejdříve budeme řešit ekonomickou stránku a předběžné opatření, protože nám Milan přestal dávat peníze. Tento problém vlastně nastal tehdy, když jsem se od jeho "kamarádů" dozvěděla, že byl s tou slečnou v Dominikánské republice. Takový dárek jsem dostala k padesátým narozeninám.
Opravdu hezký…
V rozvodovém řízení ale zatím nejsme. Ale je fakt, že mě štve, kolik času vkládám do těchto blbostí, protože ho můžu investovat do školy (Janka založila v Praze soukromou střední školu Gatteo, která funguje od září – pozn. red.), nebo do Johany. Ale i při všech těch průšvizích se mi nakonec podařilo školu akreditovat a vypiplat ji. Tak doufám, že se nám bude dařit!
A myslíte, že kdyby nastala situace, že by jednoho dne přišel manžel s prosíkem, abyste ho vzala na milost, udělala byste to?
Zastávám pravidlo: Nikdy neříkej nikdy! Je pravda, že jsem hodně věcí v životě odsuzovala. Třeba sebevraždu. A pak stačil jen ťuk, a kdyby to bylo nesprávně načasované, mohlo dnes být všechno jinak, protože rány osudu jsou všelijaké a nikdy nevíte, co se v dané chvíli může stát. Nejsem jasnozřivá, ale jsem člověk, který umí odpouštět a umím být velkorysá. Takže nemůžu říct, že by to bylo naprosto nereálné. Dvacet let života neodpářete, mám ho stále ráda. To není jako vyměnit si kalhotky nebo přepnout program. Jsem hodně emotivní, a co mě nejvíc trápí, je, že kdybych ho neměla ráda, tak by to pro mě bylo jednodušší. Ničí mě ta marnost a bezmoc. Když to ale on neustál, musím to ustát já.
Vystudovala jste DAMU, věnovala jste se vůbec někdy hraní?
Po škole jsem odešla na Slovensko. Nikdy jsem si nemyslela, že zůstanu v Praze. Na Slovensku jsem se divadlu věnovala šest let. Manžel byl vlastně můj spolužák, studoval FAMU a byl o rok výše než já. A ten Milánek mi jednoho dne napsal, že na mě čeká s Rolls Roycem. A tak jsme se spíš z legrace v Praze setkali... Pak mě tak dlouho oblboval, až oblbnul. Divadlu jsem se ale věnovala. Vím, co to obnáší, není to tak, že jsem dokončila školu a šla hned na mateřskou.
A po mateřské se vám už do divadla nechtělo?
Když už jsem měla děti, tak nebylo možné rozběhnout kariéru, protože jsem tu neměla rodiče ani nikoho, kdo by mi pomohl. A když se dítě narodí, mají ho pak vychovávat nějaké chůvy? To bychom si je ani nemuseli dělat. A aby někdo vštěpoval svoje názory do tak křehkého materiálu, jako jsou děti, který je tak snadno ovlivnitelný, to jsem fakt nechtěla.
Nescházelo vám někdy herectví?
Tak první dva roky. A možná i proto jsem zpočátku ve vztahu nebyla zrovna moc příjemná. Občas jsem měla hysterické výlevy. Přece jen divadlo člověku chybí. Potlesk je droga. Ale po těch dvou letech jsem pochopila, že se chci dětem věnovat. V kulturním dění jsem ale byla pořád, protože s Milanem jsme řešili každou jeho práci, takže jsem z toho nevyšla. A vídala jsem i své spolužáky, takže jediné, co mi scházelo, bylo to, že mi nikdo netleskal na pódiu. Ale zase můžu říct, že jsem vděčná za to, že děti mám. A teď i za tu školu…
Dělají vám děti radost?
Obě studují na velice prestižních státních školách, vždy se snažili vzdělávat. U Olivera neexistovalo, že by někdy nešel do školy. Jsou svědomití, a myslím, že jim to bylo vštípeno i díky mojí zodpovědnosti. Dobře věděli, že když zameškají, budou muset dohánět, a to jim nestálo za to. Oliver se dostal na Hellichovku na francouzské gymnázium, což není tak snadné. A to, že je Šteindler, mu rozhodně nepomohlo, spíš naopak. Výsledek mu ale nemůže nikdo upřít. Buď to uhraje, nebo ne!
3 NEJ
|
