2°C
"Kdo nežárlí, ten nemiluje," obhajovala třicetiletá Kristýna svého přítele Martina, když jí udělal žárlivou scénu v nákupním centru. Zdržela se na nákupech s kamarádkou a na setkání s ním přišla o čtvrt hodiny později, než se dohodli. "Kdes byla? S kým jsi byla?!" Následoval výslech jako na policejní stanici. Týden předtím se Martin skoro popral s číšníkem v baru, který se na Kristýnu usmíval. Přestože její kamarádky nad Martinem kroutily hlavou a radily jí, aby toho žárlivce opustila, zamilované Kristýně to nepřekáželo. Líbilo se jí, že si ji přítel tak hlídá a cítila se žádaná a vzácná. "Kdyby bylo mému partnerovi jedno, kde jsem a s kým se stýkám, měla bych pocit, že mu na mně nezáleží." To, co Kristýně zpočátku lichotilo, se ale po svatbě stalo noční můrou
Už to není hra!
Martinova žárlivost začala nabývat stále obludnějších rozměrů. Kontroloval ji přes den v práci, musel mít podrobný přehled o tom, kde je a co dělá, s kým se stýká. Zakazoval jí kontaktovat bývalé spolužáky a na všechny firemní večírky jí dělal doprovod.
Kristýna se postupně přestala stýkat se svými kamarády, protože pokaždé, když šla ven bez Martina, jí to pěkně osladil. Sprška výčitek ji čekala vždy po příchodu domů a kontrola e-mailů a SMS byla na denním pořádku. Naposledy si vzal do hlavy, že ho Kristýna podvádí se sousedem, ten jí totiž jednou pomohl vynést k bytu těžké tašky s nákupem. Martin při každé příležitosti souseda pozoroval, a když ho náhodou Kristýna pozdravila, obviňoval ji z koketování a nadával jí do šlapek. Ta se ho ještě dlouho snažila sama před sebou obhajovat a říkala si, že si za to může sama, protože rozdává úsměvy na všechny strany. "Žárlivost je přece důkazem důkaz jeho lásky, nechce mě ztratit, a tak se o mne bojí," přesvědčovala sama sebe. Psycholožka Miroslava Muráriková však tvrdí, že žárlivost nemá s láskou nic společného. "Žárlivost je hluboký stav nejistoty. Podstata žárlivosti nespočívá ani tak v tom, že nedůvěřujeme partnerovi, jako v tom, že nevěříme v sebe. Do jisté míry může být žárlivost normální, asi jako každá nejistota, kterou život přináší." Ve vztahu nejsou žádné stoprocentní záruky, proto je samozřejmé, že se o něj obáváme tak, jako se bojíme ztráty všeho, co je nám vzácné.
Proč žárlíme?
Někdy se smažíme především my, ženy, svého partnera vyprovokovat, aby žárlil, protože si chceme dokázat, že o nás ještě stále stojí a nejsme mu lhostejné. "To je jedna z psychologických her, ze které mají užitek oba dva partneři. Je součástí jejich vztahu, dodává mu dynamiku. Někdy vyhovuje oběma, a pokud se v takovém vztahu nevyskytují děti, tak je relativně v normě," říká psycholožka. Zároveň ale dodává, že nevyprovokovaná žárlivost nesouvisí s reálnou situací ve vztahu, ale vychází z patologie osobnosti. Člověk, který žárlí, má velmi nízkou sebedůvěru a sebeúctu. Muráriková tvrdí, že žárlivost může mít kořeny i v dětství a souvisí se vztahem k rodičům a s obavami z jejich strany, ať už jde o děti, které rodiče zahrnovali přehnanou péčí, nebo naopak ty, kterým rodiče nedávali dostatečně najevo náklonnost. Dítě si potom do dospělosti přinese potlačovaný strach, nejistotu a zoufalství, které se můžou přeměnit v žárlivost.
Odhalte chorobného žárlivce!- Vymýšlí si tragické scénáře typu – chceš mi zahnout s mým bratrem – a nenechá si je za žádnou cenu vymluvit. - Vyvolává ve vás pocity viny, přestože jste nic špatného neudělala. - Zakazuje vám komunikovat s osobami opačného pohlaví. - Vyžaduje od vás, abyste z práce chodila rovnou domů a přesně ve stanoveném čase. - Neustále vás kontroluje. Prohlíží vám e-maily, telefon, dvacetkrát vám volá do práce… Když náhodou nevezmete telefon, následuje hysterická scéna. |
Peklo pro oba
Žárlivec netrápí jen svého partnera, ale hlavně sám sebe. Neustále ho sžírá podezření a vymýšlí si ty nejnepravděpodobnější scénáře. "Patologická žárlivost je žárlivost takového rozsahu, že způsobuje problémy oběma partnerům. Pro žárlivce je to skutečné vnitřní peklo černých myšlenek, které ho neustále zaměstnávají, a pro partnera peklo, které mu žárlivec způsobuje." Žárlivost se může stát i chorobným stavem mysli a někdy jsou její důsledky tragické. "Extrémní žárlivci nemají daleko k tyranii. V první řadě jsou to lidé, kteří jsou na velmi nízké emocionální úrovni. Jsou to po citové stránce malé děti v těle dospělých lidí. Mají vysokou dráždivost centrální nervové soustavy a reagují impulzivně. Neustále prožívají úzkost," vysvětluje lékařka.
Vyléčí se?
Podle psycholožky Murárikové se dá žárlivost vyléčit, je ale potřeba vyhledat odbornou pomoc. Nedá se jí zbavit hned, jde o dlouhodobý proces, který vyžaduje silnou vůli. "Protože jde o vážný problém, psychoterapie trvá různě dlouho podle toho, jak je pacient otevřený a upřímný sám k sobě. Je to ale cesta ke svobodě."
Jak se bránit- Neustupujte mu. Nepodvolujte se jeho podmínkám, např. – kdybys nechodila tak často ven s kamarádkami, nežárlil bych. Jeho požadavky by jen narůstaly. - Nehrajte s ním jeho hru. Pokud vás začne obviňovat z něčeho, co jste neudělala, po několika minutách hovor rázně ukončete. - Jestliže nemůžete normálně pracovat a věnovat se svým blízkým a zálibám, aniž byste riskovala žárlivou scénu, začněte uvažovat o rozchodu. |
