9°C
Zůstala jsem zhrzená a opuštěná
Moje děti jsou pro mě všechno. I když nám vztah s jejich otcem nevydržel, udělala jsem pro ně všechno, co jsem kdy mohla a uměla. Teď už dlouhá léta žiju sama. A to je možná ten problém. S jejich tátou Mirkem jsme se brali velice mladí a syna i dceru jsem měla krátce po sobě v době, kdy mi bylo asi dvaadvacet let. Od té doby jsme se měli s manželem stále co ohánět: stavěli jsme dům, opatrovala jsem nemocnou maminku, chodila do práce. Na další dítě nebyla energie a ani osud nám nepřál, dvakrát jsem totiž potratila. Postupně jsme omezili sexuální kontakt, až nastalo období, kdy jsme s Mirkem spolu nespali třeba pět let. Pak jsem se dozvěděla, že má milenku a že nebyla za ty roky jediná.
Po hádce a následné dohodě jsem podala žádost o rozvod. Muž odešel k mladší ženě, s níž má ještě další dvě děti. Já zůstala zhrzená a opuštěná. Občas jsem měla nějakého přítele, ale nikdy to moc dlouho nevydrželo a stejně jsem zjistila, že samotné je mi dobře a mám aspoň svůj klid. Jenomže děti už byly pryč z domu. Co teď? Stárnu, práce už mě nenaplňuje tak jako dříve, a mám pocit, že jsem možná promarnila svůj potenciál. Jedinou obrovskou útěchou je pro mě touha po vnoučatech a pocit, že zase budu opatrovat malé děti, protože to jediné mi dává smysl. Kamarádka mi poradila, abych si našla přítele a ještě to nevzdávala, ale já to vzdala už dávno.
Děti mi daly najevo, že je moje řeči obtěžují
Obě moje děti už mají kolem třiceti a já opravdu doufám, že se už konečně dočkám vnoučat, ale když o tom začnu mluvit, hned mě oba umlčí. Syn Richard žije s přítelkyní už pět let a stále nic. Dcera Simona je vdaná a ve vnoučata jsem v jejím případě opravdu doufala. Když jsem s ní o tom několikrát mluvila, odpovídala neurčitě a vyhýbavě, jednou se dokonce naštvala, jindy rozbrečela a práskla za sebou dveřmi. Bylo mi to líto a omluvila jsem se jí, jenomže ona se mi svěřit nedokázala. Pochopila jsem, že na ni asi nějak tlačím. Není to moje věc, tak jsem s tím přestala. Jenomže pak mi to znovu nedalo a občas jsem před dcerou utrousila nějakou narážku, dokonce i to, že by se pak mohli nastěhovat do mého velkého domu, zatímco já bych si našla garsonku.
Dcera se mi za poslední dobu odcizila a moc se mnou nemluvila. Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat? Snažila jsem se tématu dětí vyhýbat, ale vnímala jsem, že mezi námi zůstalo hodně nevyřčeného. Možná proto, aby mě obě moje děti umlčely, koupily mi k narozeninám perskou kočku. Můžu říct, že od té doby se fakt nenudím. Dokonce jsem začala na sociální sítě přidávat vtipná videa, co všechno můj kocour Felix doma provádí. Seznámila jsem se taky díky tomu s jedním chovatelem koček, co učí na místním gymplu, a po večerech si spolu píšeme vtipné zprávy. Osobně jsme se zatím nesetkali, ale podle fotky vypadá opravdu dobře. Je fakt, že bych se nebránila tomu domluvit si s ním rande. Takhle jsem aspoň přestala myslet na svou dosud nenaplněnou babičkovskou roli.
Zůstala jsem jako opařená
Dcera ale za poslední dobu nějak přibrala a začala se chovat jinak. Něco se mi nezdálo a opravdu jsem měla vnitřní intuitivní pocit, že je v jiném stavu. Jenomže ona mi nic neřekla a po zbytečných předchozích konfliktech jsem raději držela pusu na zámek, a tak mě ani při osobním setkání nenapadlo se na to zeptat. Uplynul nějaký čas a nic. Snažila jsem se to pustit z hlavy. Pak přišla další návštěva dcery se zetěm. Kocour Felix se tehdy pořádně předváděl, a tak v jednu chvíli prudce skočil dceři na klín. Ta se lekla, upustila hrnek s čajem, vykřikla, postavila se a chytla se za břicho. Její manžel k ní hned přispěchal, zda se jí nic nestalo.
Zůstala jsem jako opařená. Pod volným oblečením už nešlo přehlédnout rýsující se bříško. Všechno mi došlo. „Kdy jste mi to jako chtěli říct?“ zeptala jsem se s pláčem na krajíčku. Dcera se omlouvala a přiznala, že dneska, proto prý přijeli. Jenomže už hodinu jsme si povídali v obýváku, a kdyby to kocour neudělal, nejspíše by mi neřekli vůbec nic. Navíc jsem se dozvěděla, že dcera je už v pátém měsíci. Hodinu jsem pak trucovala v ložnici a brečela. Dcera s manželem mezitím v tichosti odjeli. Vím, že jsem se asi nezachovala jako zodpovědná a milující matka, spíše jako uražené malé dítě, ale nemohla jsem si pomoct. Večer jsem se jí pokoušela volat, ale nebrala mi to.
Všechno jsem pochopila
Druhý den jsem jí zvonila u dveří, jenomže nebyli doma. Na usmíření jsem si musela týden počkat, ale to mi alespoň dalo spoustu času k přemýšlení. Vztek a zklamání mě přešly, namísto toho jsem cítila radost, že konečně budu babičkou. Zůstal však panický strach z toho, že mě dcera vyčlení ze svého života a třeba svého vnoučka či vnučku ani neuvidím. Nechala jsem Simoně zprávu a domluvily jsme se, že se sejdeme. Dcera navrhla kavárnu, kde jsme našly dostatek soukromí v zadním koutku. Zřejmě to chtěla proto, abych jí neudělala na veřejnosti scénu. Správně tušila, že v kavárně se budu více ovládat než doma.
Opravdu jsem se překonala, donesla jsem jí kytku, omluvila se a blahopřála k miminku. Dcera se dojetím rozplakala a já taky. Řekla mi, že už dvakrát přišla o miminko a v minulých letech potratila někdy kolem šestého až osmého týdne. Věděla, jak moc se těším na vnoučata, a nechtěla, abych se trápila i já, navíc se přiznala, že ty moje řeči ji neskutečně štvaly a nechtěla riskovat, že to budu pořád řešit, radit, vyptávat se anebo něco posuzovat. Uvědomila jsem si, jak jsem se chovala a že to je jenom moje vina, že dcera ke mně ztratila důvěru natolik, že se mi nedokázala svěřit ani s takovými vážnými věcmi, a já tady pro ni nemohla být. To je snad ještě horší než to, že mi zatajila své těhotenství až do pátého měsíce. „Mami, my jsme to neřekli nikomu. Jsi první, kdo to ví,“ přiznala dcera. Ale i přes zjevnou radost, že je všechno v pořádku a prognózy jsou dobré, ve mně zůstal velký pocit hořkosti a zklamání, že mi dcera nedůvěřovala natolik, aby se mi svěřila se svými předchozími potraty… A tak jsem jí i já řekla o těch svých a s pláčem jsme se objaly…
Zdeňka (54), Uničov
