Neděle 21. dubna 2024
Svátek slaví Alexandra, zítra Evženie
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Skutečné příběhy: Naše mámy nás úplně odepsaly

Vztahy matky a dcery bývají komplikované!
27. května 2022 | 06:00

Jsou našimi nejbližšími osobami, ale přesto si od nich někdy držíme odstup. Z pudu sebezáchovy nebo prostě kvůli tomu, že ony se k nám neznají. 

Helena (42): Nikdy jsem ji nepoznala

Svojí mámě jsem se narodila, když jí bylo dvaadvacet let. Tehdy otěhotněla s klukem, s nímž víc pila, než chodila. Dlouho váhala, jestli si mě nechá, až nakonec prošvihla čas, kdy mohla jít oficiálně na interrupci. Celá rodina, včetně mé babičky trnula, jestli mě vůbec donosí. A když se tak úspěšně stalo, následné týdny po mém narození se blízcí strachovali, jestli se na mně mámino pití neblaze nepodepsalo.

Video se připravuje ...
Jak se rodí královská modrá krev • VIDEO: Videohub

Babičce jsem říkala "mami"

Máma prý ode mě poprvé utekla druhý den po porodu, prostě se vypařila z porodnice. Domů si mě tak nesla babička, která hned rozjela akci, abych jí mohla být svěřena do péče. Máma se za mnou zastavila po měsíci, prý aby si mě pochovala, poděkovala babičce za péči, a zase se vypařila. Tentokrát na dlouhé roky. Já měla to štěstí, že jsem nic z toho nevnímala. Babička byla naprosto skvělá, moje první vzpomínka na dětství je, jak spolu pečeme koláče a babička u toho zpívá. Bylo nám spolu opravdu fajn. Babička byla už pár let vdovou, takže se upnula na mě. Prý si vnitřně nastavila, že mě musí jednou dovést k oltáři, a to bylo jejím hnacím motorem. Přestože postupně začala trpět docela zásadními zdravotními potížemi. Ale já ji prý vždy držela nad vodou. Babičce jsem říkala "mami", takže jsem tu svoji vlastně nepostrádala. Když mi bylo asi sedm let, babička mi celou situaci citlivě odvyprávěla. Vzpomínám si, že jsem to brala jako jednu z pohádek s dobrým koncem. O mámě mluvila jako o ženě, která má sama se sebou hodně problémů a prostě by se o mě nezvládla správně postarat. A že mám ji, ať se mi bude dít cokoliv.

Jak se mě mohla vzdát? 

Vlastně mě bavilo se o mámě dozvídat postupně stále víc věcí – jaká byla, co měla ráda, ač ona sama nám o sobě nedávala roky vědět. Neměly jsme na ni telefon ani jiné spojení, prostě jako by se rozplynula. Často jsem ji hledala v davu kolemjdoucích a představovala si, jestli je jako já blonďatá, jestli ji taky trápí dolíčky na stehnech… No, idealizovala jsem si ji. A pořád jsem tak nějak věřila, že se jednou zjeví, obejme mě a vysvětlí mi, kde po celou dobu byla.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Autor: Kateřina Pokorná