3°C
Na jaře roku 1951 se pokusila asi dvacetičlenná skupina katolických kněží, řeholníků a studentů teologie o nelegální přechod do Rakouska přes řeku Moravu. Kvůli vysoké hladině řeky se ale přechod nezdařil, a celá akce se proto musela odložit. V pohraničí na ně však čekaly hlídky. Za pár dní všechny zúčastněné uvěznili. Sen o svobodě se náhle rozplynul.
O necelý rok později se pak v Bratislavě konalo neveřejné jednání. Z vlastizrady a špionáže bylo obviněno dvacet katolických kněží a řeholníků. Na lavici obžalovaných seděla také jedna žena, která se útěku nezúčastnila. Paní Margita Luptáková ve svém bytě poskytla jednomu z katolických vězňů úkryt. Tehdejší soud ovládaný komunistickou stranou ji za to odsoudil na dvanáct let. Měsíc poté byla StB zadržena také její jednadvacetiletá dcera Mária. Komunistický teror postihl celou rodinu. Otec paní Márie a její sestra byli nedobrovolně vystěhováni z vlastního bytu v Bratislavě do Banské Štiavnice.
Úkryt
Zlikvidováním svých politických protivníků postupně ovládla komunistická strana všechny složky společenského života v Československu. Jedinou organizovanou silou, která mohla po únorovém převratu její sílu ohrozit, byly církve. Nejvyšší z nich, tedy katolická církev, měla na Slovensku tradiční dominantní postavení. Proto byl postup proti ní mimořádně tvrdý a od roku 1950 začala komunistická strana zbrojit.
Řeckokatolická církev byla včleněna do pravoslavné a v dubnu téhož roku byly policejními jednotkami nečekaně a brutálním způsobem obsazeny mužské a ženské kláštery. Jejich majetky byly zabaveny a tisíce řeholníků a řeholnic byly vykázány na určité místo. Koncem roku 1950 se o svém osudu dozvěděl také katolický kněz Štefan Koštiaľ. Emigrace pro něj byla jediným možným řešením. V lednu roku 1951 se proto objevil před dveřmi bytu rodiny Luptákových a žádal o úkryt. Paní Margita Luptáková ochotně souhlasila, protože pan Koštiaľ pomáhal při léčení její dcery. Navíc pomoct mu pokládala za morální povinnost.
U rodiny se skrýval do dubna a po jeho odchodu byla paní Margita zadržena StB. Ve vyšetřovací vazbě ji drželi skoro rok. Rodina o ní neměla žádné informace, a tak se paní Mária rozhodla zajít za jedním známým – bratislavským advokátem. Doufala, že jí může pomoci. Ten jí však řekl, že za poskytnutí úkrytu byla její matka už odsouzena.
Paní Mária Luptáková tehdy pracovala na úřadě. Na starost měla plnění plánu a informace označované jako tajné ihned posílala na ministerstvo do Prahy. V těžkých chvílích po zadržení její matky se rozhodla dobrovolně přihlásit k právě probíhající výzvě s názvem 70 000 administrativních sil do výroby. Ačkoli se tam v první vlně této akce nedostala, do konce roku 1951 pracovala v bratislavských elektromontážních závodech. Přeřazení do výroby ale nestačilo.
Proces a vězení
V únoru roku 1952 se konal takzvaný proces s Titem Zemanem a spol., ve kterém byla obžalována také matka paní Márie. Na samotné jednání nebyla připuštěna, ale přítomni mohli být alespoň její otec a sestra. Lavice obžalovaných byla zaplněna dvaceti osobami, ale Štefan Koštiaľ na ní neseděl. Následkem mimořádně krutých výslechů byl totiž odvezen do státní nemocnice. Soud proto rozhodl o jeho vyjmutí z probíhajícího procesu a vyloučil ho pro samostatné řízení.
Shodou okolností se pan Koštiaľ v nemocnici dostal do péče zdravotních sester-řeholnic. Když se dozvěděly o vyšetřovacích metodách, které musel podstoupit, narychlo zorganizovaly jeho útěk, do kterého byl také zapojen jeden z pacientů: pan Tomeček. V noci, za dramatických okolností, Koštiaľ utekl ze státní nemocnice a měl se setkat s příbuznými pana Tomečka. Nikdo na něj však nečekal, a proto se vydal na jediné bezpečné místo, které znal, a to bydliště rodiny paní Luptákové. "Nepamatuji si přesně, jaký den to bylo, ale bylo to někdy v únoru. Otevřela jsem dveře a před nimi stál pan Koštiaľ. Měl u nás ještě nějaké věci, které si vzal, a poprosil mě, abych ho odvedla do Křížné ulice, kde bydleli Tomečkovi. Tak jsem se oblíkla a doprovodila jsem ho tam," vzpomíná paní Mária.
O tom, co se s panem Koštiaľem stalo, se neměla paní Mária jak dozvědět, protože měsíc po jeho útěku za ní přišli příslušníci StB. "Oba byli oblečení v kožených kabátech a řekli mi, že se mnou potřebují mluvit. Když mě odváželi, řekla jsem svému otci, že budu pryč pět let. Oba nás z této představy zamrazilo, ale bohužel to byla pravda," vypráví paní Mária. Odvezli ji na policejní ředitelství a následující týdny strávila v malé úzké cele. Hned po příchodu se musela svléknout donaha a dostala špinavé, zapáchající a obnošené šaty. Okna byla zamřížovaná a v místnosti byly pouze palanda, na které spala, stolička a toaleta.
Druhý den ráno následoval výslech. Paní Mária zatím netušila, z čeho může být obviněna, protože otázky vyšetřovatele nedávaly žádný smysl. Ptal se jí na lidi, které neznala, a na místa, kde nikdy nebyla. Až po několika minutách došlo na Koštiaľův útěk, o kterém ona ale nic nevěděla. Vyšetřovatelé s její výpovědí nebyli spokojeni, a tak ji šest týdnů nechali na samotce.
Následně byla k ní na celu přidělena jen o něco starší žena. Učitelka trnavského gymnázia. Vězeňská stráž ji odváděla k výslechům mnohem častěji. Spoluvězeňkyně se z nich vracela vždy celá uplakaná. Paní Márii se ale její chování zdálo podezřelé, obzvlášť když se s ní bavila o její mamince – znala okolnosti, za kterých byla její matka zadržena. Obávala se, že ženu poslali vyšetřovatelé na její celu schválně s úmyslem uškodit jí nebo její matce. Dodnes však paní Mária neví, jestli tomu tak doopravdy bylo.
Ženu po pár týdnech propustili a paní Márii přemístili do vyšetřovací vazby na krajském soudu, kde měla čekat na svůj proces. Místnost, do které ji zahnali, vypadala ještě hůř než ta předtím. Silně zapáchala a byla postříkána krví. Pod ní se nacházela další místnost, ze které bylo občas slyšet sténání a výkřiky vyslýchaných osob. Tentokrát ji vyslýchal mohutný muž, který dal hned najevo, že ne pro něj není odpověď. Paní Mária byla psychicky i fyzicky vyčerpaná. Vůbec netušila, kdy začne soud ani z čeho je vlastně obviněná. K ní do cely navíc byla přidělena vysokoškolačka, která byla zřejmě v důsledku výslechů ve velmi špatném psychickém stavu. Často měla na tváři nepřítomný výraz a paní Márii se zdálo, že celé noci vůbec nespí a pozoruje ji. Požádala velitele stráže o přeložení, ale marně. Ten jí oznámil, že obě patří do stejné skupiny obviněných.
Pět let
Soudní proces začal v září roku 1952. Obviněných bylo dohromady třináct a byli mezi nimi řeholníci i řeholnice, paní Mária a sourozenci Tomečkovi, u kterých se pan Štefan ukrýval po útěku z nemocnice. Všichni byli obviněni z vlastizrady a špionáže. Paní Mária byla odsouzena k pěti letům vězení, bratr a sestra Tomečkovi ve vězení strávili osm let. Po vynesení rozsudku se paní Mária na rozdíl od ostatních neodvolala. "Pět roků? To vydržím. Co je to oproti celému životu," říká paní Mária.
Následně nastoupila do věznice v Rimavské Sobotě, kde se setkala s matkou a pracovala v pletařské dílně. Na jaře roku 1953 ji převezli do Bánské Bystřice, kde vězni čekali na vyhlášení amnestie po zvolení nového prezidenta Antonína Zápotockého. Amnestie se ale paní Márie netýkala, a tak ji převezli do Zlína. Poslední vězeňský tábor, který navštívila, byl v Želiezovcích, kam nastoupila v roce 1954.
Její otec mezitím sepsal žádost o podmíněné propuštění na svobodu, o kterém paní Mária nevěděla. Na jaře roku 1954 paní Márii vypršela polovina trestu. O to větší překvapení pro ni bylo, když jí jednoho zářijového dne velitel věznice oznámil, že bude podmíněně propuštěna. Sama tomu nedokázala uvěřit. "Sestra na mě čekala ve Zvolenu a spolu jsme jely do Banské Štiavnice, kde měl můj otec byt. Sestra ani nerozsvítila světlo, pouze otevřela dveře a pustila mě dovnitř. Já jsem zavolala: Tati, ahoj, jsem doma! A otec jen něco rozzlobeně pronesl. Myslel si, že si z něj sestra dělá legraci, protože jsme měly podobné hlasy a ani naše máma nás nedokázala rozeznat. Potom jsem rozsvítila světlo a oznámila jsem: Tati, jsem to já," vypráví pamětnice.
Život po propuštění z vězení
Po propuštění si paní Mária nemohla několik měsíců najít práci. Nakonec se uvolnilo místo v tabákové továrně a později v čedičových závodech, tam se v roce 1961 seznámila se svým budoucím manželem Alexandrem Matejčíkem. Stejně jako paní Mária byl politickým vězněm. Byl zadržen v prosinci roku 1949 a jako bývalý generální tajemník mládežnické organizace Demokratické strany byl odsouzen na osmnáct let.
S manželem a dětmi se v roce 1968 odstěhovala do Bánské Bystřice, kde se spolu pokoušeli založit Klub angažovaných nestraníků, což se jim ale nakonec nepodařilo. Po pádu komunistického režimu se paní Mária ještě angažovala v rehabilitacích politických vězňů a nespravedlivě stíhaných osob. Dnes je paní Márii šestaosmdesát let.
Političtí vězni 50. let František Suchý, Mária Matejčíková a František Lízna a vězeň koncentračního tábora a partyzán Otto Šimko. Čtyři lidé, kteří se dokázali vzepřít totalitní moci, převezmou 17. listopadu Ceny Paměti národa. Předává je společnost Post Bellum působící v České i Slovenské republice. Slavnostní předání proběhne v Národním divadle od 20 h.
