4°C
Olga se narodila v roce 11. července 1933 v Praze na Žižkově v dělnické rodině jako Šplíchalová. Její dětství bylo tvrdé a drsné, musela doma hodně pomáhat, zvláště když v jejích šesti letech otec opustil rodinu. Její matka měla ráda divadlo a film, takže často chodila s dětmi na odpolední představení. Zřejmě právě tady se Olga zamilovala do divadla.
Byla samorost, nedělala si o životě žádné iluze, měla střízlivé názory, byla praktická a někdy dost hubatá. Její prostořekost a otevřenost jí zůstaly až do smrti. Později právě tohle její manžel Václav Havel vyzdvihl. „Potřeboval jsem korektora mých potrhlých nápadů a oporu mých veřejných dobrodružství.“
Když se její starší sestře narodilo brzo po sobě pět dětí a její muž ji opustil, nastoupila Olga. Pomáhala sestře, jak se dalo, a právě v téhle době si zřejmě vypěstovala smysl pro odpovědnost. Měla velmi silný vztah k rodině a právě ona byla považována všemi za osobu, která se o všechny postará.
Komunistům od začátku nevěřila
Žižkov byl čtvrtí dělníků a řemeslníků, takže není divu, že řada z nich naletěla po válce komunistům. I Olžina matka vstoupila do strany, ale Olga nepodlehla. Byla svým způsobem zvláštní, od svých vrstevníků se lišila naprosto vším. Nevstoupila ani do Pionýra, Svazu mládeže, natož do komunistické strany.
V roce 1948 jí bylo patnáct a ona místo toho, aby šla studovat, začala se učit opravářkou punčoch v Baťových závodech. Tam jí nešťastnou náhodou lis usekl čtyři prsty na levé ruce. Jen málokdo si později tohoto handicapu vůbec všiml, dokázala ho nenásilně maskovat rukavicí nebo kapesníkem.
Ani tahle tragédie ji nezlomila, naopak se projevila její tvrdá povaha. I nadále pracovala a chovala se jako dřív. Měla mimořádně silnou vůli. V padesátých letech pracovala ve správkárně punčoch, účtárně i v bazaru. Ve volném čase pak chodila tam, kde to milovala nejvíc – do divadla. Chtěla se nejen dívat, ale i hrát.
S Havlem ji spojovalo nejen divadlo
Ve dvaceti začala chodit na herecké hodiny, účinkovala v hraných scénkách a oblíbila si ochotnickou scénu v Divadle Na Slupi. Nevyhýbala se ale ani Národnímu divadlu, Městským divadlům pražským a snila o umělecké budoucnosti. Zamilovala si i film, a když přijel představitel Fanfána Tulipána v roce 1955 do Prahy, odvážně stála před hotelem jen kvůli tomu, aby získala jeho podpis.
To, že nakonec vlastně nehrála, možná nebylo podstatné. Podstatné bylo, že se mohla pohybovat mezi vzdělanými lidmi, kteří jí otevírali svět literatury a poskytovali jí informace. Díky tomu se utvářela její povaha, kultivovala se. No a díky divadlu se taky setkala se svým budoucím mužem Václavem.
Potkali se v roce 1953 v pražské Slavii, jejíž prvorepubliková sláva už dávno uvadla, ovšem i nadále se zde scházeli umělci, spisovatelé a intelektuálové. K nim patřil i sedmnáctiletý mladík Václav. Tak trochu rozpačitý intelektuál z buržoazní rodiny, opečovávaný a rozmazlovaný. I on místo studia zamířil do práce, podobně jako Olga, ovšem jako dítě z rodiny třídního nepřítele neměl na výběr.
Na začátku se jen oťukávali
Olga byla o tři roky starší, on byl tehdy ještě tak trochu dítě. Ona tenkrát chodila s hercem Ladislavem Trojanem a Václav ji zatím moc nebral. Zalíbily se jí ale jeho pohled na svět, jeho znalosti, kontakty se zakázanými spisovateli i elán a nadšení. Nějakou dobu se jen oťukávali, postupně začali chodit na procházky a do divadla.
To on ji přivedl do skupiny lidí, kteří představovali opozici k režimu, dosud však tolerovanou. Olga mu zase dávala pocit bezpečí a určitou žižkovskou zkušenost. Byla vždy rázná a přímá, nesnažila se nikomu vlichotit. Někdy byla až strohá, ale to i sama k sobě. Na přelomu padesátých a šedesátých let už byla Havlovou partnerkou. Jeho rodiče se na jejich vztah dívali spíše kriticky, přece jen byla to holka bez vzdělání, a navíc byla drzá a energická.
Václav však Olgu miloval. Pravdou ale je, že moc romantiky v jejich vztahu nebylo. Olga si na velká slova a gesta nepotrpěla. V životě i v práci se řídila heslem: "Nemluvit, ale jednat a nesedět na penězích." Když nastoupil Havel do Divadla Na zábradlí, nastoupila tam jako biletářka. Už tehdy sladila svůj život s tím jeho.
Havlovy nevěry tolerovala
Čekala už jen na to, zda dlouholetý vztah s Václavem skončí sňatkem. V té době už začínal být známým spisovatelem a dramatikem, který měl velké osobní charisma. A to i pro ženy. Občas musela Olga překousnout nějakou tu avantýru, ale ani ona neměla o muže nouzi, protože byla pohledná.
Ke svatbě nakonec došlo v červenci 1964 a obřad byl velmi skromný, jen se dvěma svědky. Hned z úřadu jeli na oběd a večer šli do divadla pracovat. Olga se přestěhovala do Havlovy rodiny na Rašínově nábřeží, ale společný život nebyl ideální. Koupili si tedy chalupu v podkrkonošském Hrádečku, kde si od roku 1967 budovali své osobní sídlo. V době normalizace tam potom bydleli.
Hrádeček se stal azylem pro disidenty a členy undergroundu a také místem, kam oba jezdili velmi rádi. Konec šedesátých let byl dobou, kdy se Havlovy hry hrály v mnoha zemích. Okupace přetrhala všechno, na co se těšili. Během normalizace se Havlovo jméno ocitlo na černé listině, první polovinu sedmdesátých let tak prožili manželé na Hrádečku téměř o samotě.
S kandidaturou na prezidenta nesouhlasila
Olga v té době stála po jeho boku, byla jeho jistotou v dobrém i ve zlém, včetně jeho několikaletého vězení. V kritických situacích – při zatýkání či u soudu – za něj bojovala, a jak říkali jejich přátelé, "zabila by pro něj". Možná byl její vztah o to silnější, protože nemohli mít děti, takže se upnula jen na něj.
Každopádně se stala jeho pevným bodem, byla tím, kdo se dokázal v případě potřeby postarat. Přesto byla „jen“ člověk, potřebovala se taky někdy odreagovat. Pracovala na zahradě, uklízela, četla. Protože neměla děti, velmi často zvala na Hrádeček děti disidentských přátel a vychovávala je v poněkud neformálním duchu.
Když přišel rok 1989 a kandidatura Václava Havla na post prezidenta, měnila se i role Olgy. Byla chytrá, takže věděla, že tahle změna silně ovlivní jejich nezávislost. Jeho zvolení nesla s rozporuplnými pocity, s jeho kandidaturou nejprve nesouhlasila, pak ji podpořila.
První dáma v džínách a s cigaretou
Její klidný a svým způsobem svobodný život najednou skončil. Svého muže podporovala, udržovala si ale určitý odstup, aby ji politika nepohltila. I nadále se snažila, aby byl její soukromý život oddělen od toho pracovního. Zasloužila se o rekonstrukci Pražského hradu, sály vybavila znova historickým nábytkem a obrazy, vznikal i nový hradní protokol. Olga se stala aktivní poradkyní a projevila se jako výborná organizátorka. Založila také Výbor dobré vůle.
Hodně kouřila a neskrývala to. Nefotila se moc ráda, ne moc ráda se strojila. Když bylo potřeba, oblékla si nějaký jednoduchý model od návrhářky Inny Arnatové, což byla žákyně Hany Podolské. Šaty rozhodně nebyly jejím hobby, ale věděla, že musí reprezentovat. To si navlékla i šperky či klobouky, které hned po návratu odložila. Nejraději měla džíny a svetry a toužila po tom, že jednou bude moct nosit zase jen to.
Vše o osudech prvních dam Česka se dočtete ZDE >>>
S Václavem to Olga neměla snadné, zejména poté, co se stal prezidentem. Měl slabost pro ženy a bylo pro něj těžké odolat. Ještě když Olga žila, zakoukal se do Dagmar Veškrnové. Olga o tom věděla a nijak mu v tom nebránila. Dokonce už v době, kdy byla nemocná, mu říkala, že nesmí zůstat sám. Když se pak v roce 1994 dozvěděla, že má rakovinu, nemoc snášela statečně a nadále pracovala.
Na veřejnosti se objevila naposledy na podzim 1995, a to na vernisáži přítele fotografa Bohdana Holomíčka. Nadále pracovala pro Výbor dobré vůle, a když jí byl udělen v listopadu 1995 titul Žena roku, měla radost. Zemřela 27. ledna 1996 doma v přítomnosti manžela, zdravotní sestry a jejich kníračky Ďuly. To, že ji lidi měli tak moc rádi, se ukázalo při pohřbu, kdy se jí poklonily tisíce lidí.
V jakých autech jezdili čeští prezidenti? Prohlédněte si je ve fotogalerii ZDE >>>
Takhle se vzpomínalo na Olgu Havlovou v lednu 2017, kdy uplynulo 21 let od její smrti:
