3°C
Když v roce 2002 Irka Mary Elizabeth Elmesová (94) zemřela, údajně ani její děti nevěděly, že jejich matka byla hrdinkou druhé světové války a že se díky její nebojácnosti podařilo zachránit stovky dětí židovského původu ze spárů nacistické smrtící mašinerie.
Příběh Mary Elizabeth Elmesové vyšel na světlo až po její smrti a do širšího povědomí veřejnosti se na rozdíl od jiných příběhů stále nedostal. Lze ji nazvat „irským Nicholasem Wintonem v sukních", protože i ona organizovala záchranu nejmenších obětí nacistické zvůle.
Mary Elizabeth Elmesová se narodila v roce 1908 do lékařské rodiny. S ní žila v irském Dublinu, kde se také stala studentkou Trinity College. Na univerzitě vynikala svým citem pro jazyky, jimž se také intenzivně učila. Jejím zaměřením se staly francouzština a španělština.
Elmesová pravidelně vyhrávala jazykové soutěže a univerzitní olympiády. V jejím okolí měli o kariéře mladé Mary jasno – bude akademičkou, zůstane na univerzitě a stane se uznávanou odbornicí ve svém odvětví.
Jenže Mary Elizabeth měla chuť dělat práci, která by byla přímo prospěšná potřebným. Proto v roce 1936 odjela do Španělska a stala se součástí menšího týmu, jenž se staral o uprchlíky a vnitřně vysídlené obyvatele válkou rozvráceného Španělska.
Při této činnosti jí pochopitelně dělala výtečnou službu perfektní znalost jazyka, díky níž byla schopna se rychle zorientovat a navázat kontakt s místními. Pomáhala také do těžko dostupných oblastí převážet základní potraviny, léky a další potřeby.
Po okupaci Francie nacistickým Německem v roce 1940 se Elmesová přesunula do neokupované části Francie. Později se dostala k dalšímu týmu dobrovolníků, který pracoval v internačním táboře na jihu Francie v Rivesaltes (kde dnes stojí velký památník obětem holocaustu). Právě to bylo místo, kam z Francie sváželi Židy, jejichž další zastávkou pak byl osvětimský koncentrační tábor.
Do roku 1942 se podařilo zajistit alespoň výjimku pro děti, jež z odvozu do táborů smrti byly vyňaty. V září roku 1942 však vichistická vláda tuto výjimku zrušila, a tak se na třetinu obyvatel tohoto sběrného tábora začala povinnost transportu vztahovat také. Do vagonů, které končily až na rampě v Osvětimi, tak začaly být posílány i děti. V roce 1942 se v táboře nacházelo zhruba čtyři tisíce Židů.
Proto se Elmesová rozhodla jednat – na vlastní pěst a pod hrozbou zatčení začala v táboře organizovat síť pomocníků, kteří se snažili část dětí rozvážet do bezpečí. K rozvozu užívala svůj vlastní náklaďák, který také řídila. Podařilo se jich zachránit přes dvě stovky – většinu dětí odvezla k rodinám žijícím hluboko v horách, kde je nacisté nenašli.
V roce 1943 ale přišla rána – M. Elizabeth zatklo gestapo a začalo ji vyšetřovat. Díky irskému „neutrálnímu“ občanství a konexím v USA však kvůli její záchraně začala obrovská intervence, která v podstatě zázrakem vyústila v její propuštění. Naše hrdinka se tedy poté vrátila ke své původní činnosti a pomáhala dětem dál.
V roce 1947 byla navržena na nejvyšší francouzské státní vyznamenání, ale odmítla ho. Vdala se za Francouze, porodila dvě děti a usadila se s nimi ve Francii. Říká se, že ani její vlastní děti neznaly její životní příběh, dokud se o něm jeden z jejích spolupracovníků nerozhodl promluvit. M. E. Elmesová, „Winton v sukních“, zemřela ve věku úctyhodných 94 let.
