2°C
Rodiče paní Marie vlastnili hospodářství. Pro celou rodinu to znamenalo mnoho práce. Paní Marie ale nemá dětství spojené pouze s prací. S láskou vzpomíná na krásný vztah s rodiči a také na místní organizaci Sokola. Členkou se stala už v útlém věku.
Do obecné školy chodila paní Marie v Rozstání a potom až do roku 1941 do měšťanky v Drahanech. V této době již víc než dva roky Čechy a Moravu okupovalo nacistické Německo. Blízký vojenský výcvikový prostor převzala německá armáda a chtěla tento prostor rozšířit. Proto došlo k vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny.
Vysídlení rozdělili do tří etap. Při cestě do školy paní Marie kolem oblastí projížděla. "Když se střílelo, tak za Rozstáním byla jedna závora a před obcí Drahany druhá. Když byly spuštěné, tak jsme na jedné udělali kotrmelec a vrátili se domů. Byli jsme rádi, že nemusíme do školy," vzpomíná pamětnice.
Vystěhování
Úřady postupně začaly vykupovat a zabavovat majetek místních obyvatel. "Jednou jsem přišla domů z pole a všechno nářadí – každá motyka, hrábě – bylo popsáno číslem 69. Němci všechno zabavovali," vypráví paní Marie. Jejímu otci se však podařilo tajně v noci odvézt několik kusů dobytka a dva koně do pětatřicet kilometrů vzdálené obce Světlá. Vystěhování obyvatel obce Rozstání padlo na říjen roku 1943. "Přišlo nařízení, že do určité doby musí majitel odevzdat klíče. Vzpomínám si, jak tatínek šel s hlavou v dlaních a plakal," vypráví paní Marie.
Rodina si musela zajistit nové bydlení. Přes otcova kamaráda se jim podařilo pronajmout si hospodářství v obci Světlá, kde hospodařili až do konce války. Pro rodinu to nebylo lehké období. Otec musel prodat některý dobytek, aby rodinu uživil. Občas se jel podívat na své staré hospodářství v obci Rozstání. "Všechno tam bylo vytrháno. Ovocné stromy na zahradě, okna, dveře. Co bylo ze dřeva, tak s tím němečtí vojáci v zimě topili," vypráví pamětnice. Po válce se však rodina vrátila zpátky, opravili hospodářství a začali znovu hospodařit na svém.
Snažila se jen pomoct bratranci
Po válce paní Marie vystudovala obchodní školu v Brně a později nastoupila jako administrativní pracovnice do mlékárny v Rozstání. Žila hlavně sportem a o politiku se moc nezajímala. Proto ji ani nijak nevzrušoval únor 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana. Několik místních obyvatel mělo ale jiný názor ohledně budoucího vývoje v zemi. Proto založili protikomunistickou odbojovou skupinu, která šířila letáky a posílala různé výhrůžné dopisy komunistickým funkcionářům. Vznikla také odbojová organizace Světlana, ke které se připojila i paní Marie.
V květnu 1949 paní Marii navštívil bratranec s přítelem. Chtěli u ní strávit přípravu na maturitní zkoušku. "Nestarala jsem se o ně. Nic jsem o nich nevěděla. Uplynul týden a oni odjížděli. Šla jsem je doprovodit k autobusové zastávce, najednou ke mně Franta přišel a povídá: Tak sestřenko, my jsme tady tajně a jdeme za hranice a už se neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej," vzpomíná pamětnice.
Paní Marie sjednala schůzku s Janem Hudcem, který se staral o protikomunistickou odbojovou skupinu v Rozstání. Diskutovalo se o odbojové činnosti a útěku za hranice. V červenci 1949 pamětnice předala Janu Hudcovi obálku s adresami. "Nevěděla jsem, co je v tom dopise. Byl zalepený. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle. O politiku jsem se nezajímala," dodává paní Marie.
Zatčení a výslechy
K zatčení to však stačilo. Nejprve si StB přišla roku 1949 pro Jana Hudce. Následující rok zatkli další čtyři místní obyvatele a v několika domech provedli prohlídku. Paní Marie tušila, že si přijdou také pro ni. Tak se stalo v dubnu roku 1951. "Stála jsem u okna a viděla jsem, jak jde tatínek a pláče. Ptali se mě tam pak na letáky, na zbraně a při tom jsem se měla dívat na rodiče, jak pláčou. Nepomohlo to, protože jsem se neměla k čemu přiznat. Tak mě posadili do auta. Maminka prosila, aby si vzali radši ji," vzpomíná paní Marie.
Dvacetiletá dívka pak prošla brutálními výslechy. Po jednom z nich nakonec skončila na operačním sále s posunutou čelistí. "Výslechy dělali, kdy se jim zachtělo. Pořád po mně chtěli vědět, kdy se rozhazovaly letáky, co tam bylo napsané, kdo je rozhazoval. Byli tři a já jsem seděla před nimi a oni mi kladli otázky jeden přes druhého. Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a takovou mně vrazil, že mi vyrazil dva zuby. Potom jsem plakala a prosila jsem, aby mi uvěřili, že opravdu nic nevím," vzpomíná pamětnice.
Věznice na Cejlu
Po pěti týdnech převezli paní Marii do věznice na Cejlu. Tam jí poslal její milý dopis, ve kterém vysvětloval důvody nutného rozchodu. Na Cejlu strávila několik měsíců, spala v malé cele společně s dalšími třiceti vězeňkyněmi. "Měly jsme tam patnáct paland. Válendy se musely zaseknout do sebe a tam jsme všechny spaly," vypráví paní Marie.
Na Cejlu čekala Marie na soud. Byla velmi mladá a pobyt ve vězení nesla těžce. Naproti její cele se nacházela samotka, kde čekali vězni na vykonání trestu smrti. Jeden z nich Marii sledoval přes zamřížované okno. Pomocí morseovky a pískáním jí dával najevo svou náklonnost. "Tajně mi psal, že má dvaatřicet a že čeká na popravu. Psal, že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani nevěřila, že takové tělo může existovat," vzpomíná paní Marie. Asi za tři dny už na cele nebyl. Buď ho převezli, nebo popravili.
Hlavní líčení případu paní Marie proběhlo v říjnu a listopadu roku 1951. Odsouzeno bylo celkem dvanáct osob. Paní Marii soud vyměřil za zločin velezrady pět let vězení a propadnutí veškerého majetku. Měsíc po soudu ji převezli do věznice v Novém Jičíně a za další tři měsíce do věznice na Slovensku. Odsouzené ženy tam vykonávaly fyzicky namáhavou práci v místní cihelně.
Do věznice ji přijel několikrát navštívit tatínek. "Tatínek měl tehdy umělý chrup, a jak mě chudáček uviděl, tak začal plakat a ten chrup mu tím pláčem cvakal. Málokdy nám něco na návštěvě řekli. Jak sedli, tak plakali, plakali a plakali. My vězeňkyně jsme se držely a vyplakaly jsme se, až když jsme se vrátily zpět do místnosti. Maminka byla statečnější, nedávala najevo bolest," vypráví paní Marie.
Svoboda
V prosinci roku 1953 Marii podmínečně propustili. Vrátila se domů a nastoupila opět do mlékárny v Rozstání. Do obce se postupně vraceli i další uvěznění. Domy stály na svých místech, přesto už to nebylo jejich Rozstání. "Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou," vypráví pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení.
Marie se snažila žít normálním životem. Opět se zapojila do činnosti místního TJ Sokol Rozstání. Povolali ji také na místo účetní v JZD, pracovala tam až do penze. "Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy, přesto jsem nakonec dostala vyznamenání jako nejlepší ekonomka," vzpomíná paní Marie, která se svým manželem Františkem dodnes žije na svém rodném hospodářství v Rozstání.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století a podpořte Paměť národa charitativním během.
