2°C
Květoslava Neradová se narodila v roce 1933 v Praze. Její tatínek pracoval jako zřízenec ústavu soudního lékařství. Za války se v ústavu prováděly pitvy a ohledání těl mnoha popravených českých odbojářů, Židů, kteří spáchali sebevraždy, a svážely se tam i ostatky německých vojáků. Pozůstalým nacisté znemožnili uspořádat důstojný pohřeb a těla se odvážela k hromadné likvidaci.
Její otec se s mnohými spolupracovníky pustil do poměrně riskantní pomoci těmto rodinám pozůstalých. „Můj otec uměl a dělal to, že z těch několika mrtvých udělal o jednoho víc,“ vzpomíná paní Neradová. Z oddělených končetin sestavoval jedno či více těl navíc, která pak nechal odvézt. Tělo popraveného vlastence pak tajně vydal rodinám a ti ho mohli důstojně pohřbít.
Takto pomohl například rodině operní pěvkyně Soni Červené, která na událost vzpomíná v jednom televizním dokumentu. Jak už to bývá, za dobrý skutek je člověk po zásluze potrestán. V 50. letech byl komunisty obviněn z kriminálního činu a následně na dva roky uvězněn (údajně okrádal zemřelé).
Plán pro parašutisty
Sama paní Květoslava si válku vybavuje jen v několika obrazech. Pamatuje si ovšem na červen 1942, kdy ji v noci probudila německá nákladní a vojenská auta, také hasičské a policejní vozy. Sjížděly se ke kostelu Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali atentátníci na říšského protektora Heydricha. Její rodina měla v celé akci také sehrát významnou roli.
“Do té celé operace byl zapojený jeden náš známý, který se s mým otcem podílel na tom zvláštním nakládání s těmi mrtvými. Ten měl ty parašutisty právě ten den, kdy tam přišli Němci a kdy tam pak zahynuli, zachránit. Ten den tam měl přijet s pohřebním vozem a živé je z toho kostela odvézt. Jenomže když tam přijížděl, tak byla Resslova ulice obsazena a on se tam už nedostal,“ vzpomíná pamětnice.
Paní Květoslava byla prostřednictvím svého otce přítomna ještě u dalšího okamžiku českých dějin: u smrti Jana Masaryka.
Jak to bylo s Masarykem?
Květoslavin otec ho připravoval k pitvě a svou dceru a asistenta zavolal, aby se stali spolusvědky. Paní Neradová vzpomíná: „Dal přes něj noviny (přes tělo mrtvého Jana Masaryka), abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu. Z druhé strany k němu přišel tenkrát asistent Tesař. Můj otec měl určité zkušenosti ohledně toho, jak vypadají lidé, kteří spadnou z okna nebo jsou zastřeleni nebo já nevím, co se s nimi stane, a tak oba spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!′ Jenomže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla, a už v protokolu, který byl sepsaný při pitvě Jana Masaryka, uvedli, že je to průkazně sebevražda a tak dále. Zatímco můj otec celou dobu tvrdil, že to sebevražda nemohla být. Měl pro to důvody. Co si vzpomínám, tak měl Masaryk odřené ruce. Otec říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. Já tomu nerozumím, ale tohle si pamatuju.“
Květoslava byla od dětství věřící a postupem času v ní vyrostla silná katolická osobní víra. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a začala učit. Vdala se v roce 1957 za lékaře a narodily se jim tři děti. Květoslava Neradová se stala oblíbenou profesorkou. Přednášela do roku 1977.
Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát i s Janem Werichem. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji pravidelně zatýkala StB. Psychicky a fyzicky ji policisté trápili během mnohahodinových výslechů. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty. „Říkali: ,My bychom potřebovali od vás informace ne z fakulty, tam my máme svých informátorů dost, my bychom to potřebovali do církve, kde vy máte výborné kontakty.′ Tohle byl jejich způsob nátlaku.“ Paní Neradová se však zlomit nedala a spolupráci odmítala.
Vyhazov
Z fakulty ji vyhodili po jednom osmihodinovém výslechu roku 1977, to bylo již po zveřejnění Charty 77. Tu sice nepodepsala, ale sympatizovala s tímto prohlášením a ve svém bytě prohlášení rozmnožovala. S lidmi z křesťanského společenství Vigilie navštěvovala spisovatele, vedli diskuse a přednášky, někteří studenti pomáhali v nemocnicích, chodili na výlety. Květoslava vedle toho přepisovala, rozepisovala samizdaty. Krátce po vyhazovu ze školy jí její bývalí studenti pomohli najít místo ve Státní knihovně, kde pracovala do roku 1990. Jen krátce práci v knihovně přerušila kvůli tragickému úmrtí syna, který se otrávil špatně nainstalovanou plynovou karmou.
Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky, později založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky. Jako ředitelka školu vedla jako otevřenou svobodnou církevní školu bakalářského typu s důrazem na praxi, etiku, široké kulturně-společenské vzdělání absolventů. Později se škola ocitla ve vážných vnitřních problémech a konfliktech. Profesorka Neradová byla novým vedením ze školy definitivně nedůstojně vyhozena na přelomu tisíciletí. Sama Neradová říkala, že ač se to nezdá, za své nejhorší a snad i nejtěžší životní období považuje právě dobu krize na VOŠP. Květoslava Neradová zemřela v roce 2016.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
