Když čte, vidí pouze jedno slovo. I přesto je velice úspěšná lyžařka. Získala stříbrnou medaili ze superobřího slalomu na paralympiádě v Turíně a bronzovou medaili na paralympiádě ve Vancouveru. V roce 2011 se stala dokonce mistryní světa. „Lyžuju od malička, protože oba moji rodiče tenhle sport milují. Do mých osmi let nikdo netušil, že mám oční vadu. Nevěděla jsem, jak vidí ostatní, myslela jsem, že stejně jako já, a dokázala jsem se světu nějak přizpůsobit.

I s oční vadou se dá žít plnohodnotný život.

Autor: archiv

Pak přece jen nastaly už moc nápadné problémy, tak mě naši vzali na vyšetření očí. Až tam poznali, že vlastně vidím jen malý výsek světa kolem sebe. Třeba při závodech dohlédnu jen na část lyžařských bot své trasérky, která se mnou jezdí. Jen tak vím, kudy mám jet. Taky jsme spolu v kontaktu přes vysílačky,“ vysvětluje mladá žena, která se kromě lyží věnuje mnoha dalším sportům. Jezdí na snowboardu, leze po skalách a sjíždí divokou vodu. Tam se také seznámila se svým manželem Adamem, se kterým dnes čeká dvojčata. 

„Anička je úžasná. Dokáže víc věcí než zdravý člověk,“ je přesvědčený její muž. Než vystrojili svatbu, vyjeli si na dva roky na zkušenou do Kanady, kde se Anna naučila zdravotní masáže. „Já masírovala, Adam dělal spoustu věcí od učení dětí po práci v restauraci a pak jsme taky hodně cestovali. Byla to skvělá zkušenost,“ říká. Sama má ale problémy s orientací – v místech, která nezná, potřebuje lidský doprovod. Na známých trasách ji doprovází vodicí pes.

Bojovnice Irena porazila rakovinu, ale přišla o prso! Jak se jí změnil život?

„Máme doma dva, moc ráda se jim věnuju. Miluju procházky v přírodě, zmrzlinu a sport. To jsou věci, které mi dělají tu největší radost,“ popisuje Anička. Vystudovala konzervatoř, obor hra na příčnou flétnu a kytaru, má bakalářský titul ze žurnalistiky. „Chtěla bych psát o sportu handicapovaných, ale s mou zrakovou vadou to je těžké. Spíš to vidím na návrat k masérství, které jsem se naučila v Kanadě,“ říká s úsměvem.