Čtenářka Sylva: Skokem pod jedoucí autobus chtěl zachránit náš vztah | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Sylva: Skokem pod jedoucí autobus chtěl zachránit náš vztah

25. července 2016 | 06:00

Když jsme se s manželem poznali, byla jsem ještě hodně mladá. Byla to taková jalová láska, ale bylo to hezké. Však víte, motýlci v břiše, vodění za ručičky, růžové brýle, přes které člověk nedohlédne dál než na palec u nohy. Ne nadarmo se říká, že brát by se lidé měli, až vystřízliví ze zamilovanosti.

My se vzali po necelém půl roce a do roka byla na světě dcera. Do dvou let jsme měli ještě syna. Všechno se zdálo být v pořádku až do té doby, kdy jsem se chtěla po dlouhé mateřské vrátit do práce. Manžel začal hrozně žárlit. Dlouho předtím už jsem řešila problém, který přišel po císařském řezu. Nad jizvou se mi udělal převis, který nešlo shodit a mě hrozně trápil.

Manžel mě stále chlácholil, že jemu to přece nevadí. Já jsem se ale styděla obléct do plavek a vůbec mi to bylo nepříjemné. Když jsem se vrátila zpět do práce, holky v kanceláři mi poradily, ať s tím zajdu k plastickému chirurgovi. Upnula jsem se na tu představu a manžel šílel. Dělal scény, měl utkvělou myšlenku, že to dělám kvůli tomu, abych se líbila chlapům.

Bylo to peklo, snažila jsem se to ustát, přece jen měli jsme spolu dvě děti. Ale jeho žárlivé scény byly nesnesitelné a udusily tím ve mně veškeré city. Stalo se, že jsem potkala někoho jiného. V podstatě mě manžel svým chováním dostrkal k tomu, že jsem mu opravdu začala být nevěrná. Brzy jsem zjistila, že spolu už být nemůžeme, a chtěla jsem ho opustit. Tehdy začalo vydírání. Hrozil, že si sáhne na život. Několikrát volal z Nuselského mostu a já jsem se opravdu začala bát, že si něco udělá.

nemocnice

Začal brát antidepresiva, ale do toho si občas docela přihnul. V létě jsem odjela s dětmi do jižních Čech na chalupu. Přijel za námi na víkend. Večer jsme se pohádali a on odešel. Byl opilý a zase mluvil o sebevraždě. Tentokrát se o ni ale opravdu pokusil. Skočil pod autobus. Nějakým zázrakem přežil, ale byl celý dobitý. V nemocnici ležel půl roku a já jsem se o něj starala a přitom sbírala sílu odejít a neohlížet se. Nechtěla jsem žít ve věčném strachu z toho, že si něco udělá.

Naštěstí ho jeho zoufalý skok pod jedoucí autobus vyděsil natolik, že se obrátil s žádostí o pomoc na odborníky, a tím se situace vyřešila. Jsem ráda, že děti mají svého tátu a že my dva spolu dokážeme normálně komunikovat i po rozvodu. V podstatě je to happy end, ale cesta k němu byla opravdu strašidelná. 

Čtenářka Sylva, foto: ilustrační

Autor: red