Perfektní pár

S Markétou jsme se znaly od vysoké školy, tedy téměř dvacet let. Prožily jsme spolu první zaměstnání, první velkou lásku, bolestné rozchody, další randění, narození dětí… Věděly jsme na sebe snad všechno, i ty nejintimnější detaily. Byla jsem vdaná, se dvěma dětmi. Markéta hodně cestovala, v práci se jí dařilo, ale ve čtyřiceti byla bez partnera. Ano, přesně ta krásná Markéta, za níž pálil kdejaký muž. Jenže najednou bylo pozdě. Než se Markéta rozhodla někomu dát své srdce, bylo všude obsazeno a nebylo komu.

My dvě

“Tak zkus tu novou seznamku,” radila jsem své přítelkyni, když jsme nedávno nad lahví vína probíraly, že najít kloudného chlapa po čtyřicítce je spíš zázrak. “Rychlý rande i bary – všechno jsem už zkoušela. Ale seznámit se po netu? Nevím, moc se mi do toho nechce. Člověk neví, kdo je na druhý straně. To raději rande naslepo,” rozhodla ten večer Markéta. Smály jsme se jak o život. Markéta mi vyprávěla o randění jednu historku za druhou, a přestože jsem je slyšela poněkolikáté, u druhé lahve vína mi přišly všechny zábavné. Konečně jsem se uvolnila.

I to se stává

“Máme s Markem velkou krizi,” svěřila jsem se Markétě tehdy. “Žijeme jako bratr a sestra. Téměř na mě nesáhne,” sypala jsem ze sebe. Smích vystřídaly slzy. Ale už jsem to potřebovala vybalit. Přestala jsem počítat, kdy naposledy jsme spolu spali. Nehádali jsme se, normálně jsme spolu mluvili i fungovali, ale sex? Kde nic, tu nic. Markéta na mě zírala s otevřenou pusou. Nás dva považovala ze jeden z těch nejlepších párů, které znala. A i když se jí Marek vždycky líbil, byl pro ni tabu.

Magický okamžik. Vážně?

“Prosím tě, promiň mi to!” volala zoufale Markéta na mě. Zahlédla mě, jak tam stojím s těmi zatracenými kelímky vína. Můj výraz ve tváři prý nezapomene do konce života. Nejraději by si nafackovala! Ten večer byl tak omamný, letní, nezávazný. Po dlouhé době jí bylo opravdu dobře. Seděla na dece, dívala se na nebe. Najednou se nad ní Marek sklonil. Přitáhla ho a… A pak si uvědomila, že by udělala největší chybu svého života...

"Evooo, počkej! Musím ti to vysvětlit!" snažila se mě přesvědčit. Utíkala jsem z Letňáku až k břehu Vltavy. Brečela a nechápala jsem, jak mi to nejlepší kamarádka mohla udělat. Ona! Právě ona. A on! Proč zrovna můj manžel? “Už jsi tak zoufalá, že musíš svádět mého muže?” řvala jsem na ni. “Nechtěla jsem! Nevím, co to do mě vjelo! Nezlob se! Prosím, nezlob se!” Odstrkovala jsem ji od sebe, nechtěla jsem s ní mluvit. Brečela jsem… Marek přiběhl a objal mne kolem ramen. Nebránila jsem se. Neodháněla jsem ho od sebe... Markéta zůstala stát stranou. Cítila se tak strašně. A sama…

Odpustím, ale nezapomenu

Bylo to přesně rok, co jsme se spolu neviděly. S Markem jsme krizi ustáli. Markéta se právě chystala zasnoubit s Johnem a pozvala nás na oslavu. Stýskalo se jí po mně. Prý jsem jí chyběla v životě, psala mi v esemeskách. Přála si, abych jí odpustila. Abychom začaly znova. Uvidíme. Dám nám druhou šanci, ale bojím se, že jí to nikdy nezapomenu.

Čtenářka Eva, foto ilustrační