9°C
Standa mi imponoval od první chvíle, kdy jsme se potkali. Bylo to na dovolené, jeli jsme s kamarády vodu a v jednom kempu byl i on. A protože část lidí z jeho party znala část lidí z naší party, pokračovali jsme dál spolu. Což jsme uvítaly hlavně my, holky. Se Standou se člověk fakt nenudil – bylo ho všude plno. Byl vtipný, hrál na kytaru a k tomu všemu byl vůči ženám strašně pozorný. S každou se bavil, každé lichotil, pamatoval si jména i to, co má která ráda.
Když se bavil se mnou, připadala jsem si strašně žádoucí a vtipná. Bohužel nás takových bylo víc. Standa se netajil tím, že má ženy rád a že jich má rád hodně. Většině z nás dal jasně najevo, že mu nejde o vztah, ale o zábavu. Mně bylo tehdy 22 a řekla jsem si: proč bych se nepobavila? Do vztahu s ním jsem šla s tím, že to bude taková ta letní láska.
Začali jsme se ale vídat častěji a pravidelněji. Asi po třech letech takového kamarádsko-nezávazného vztahu začal mluvit o tom, že by chtěl rodinu. A k mému překvapení (i když jsem v to ve skrytu duše doufala) si vybral mě! V první chvíli jsem měla strašnou radost a pocit vítězství nad všemi ostatními ženami.
Byla jsem mladá a plná ideálů, ale nebyla jsem úplně naivní. Bylo mi jasné, že i když to Standa slibuje, rozhodně se úplně "z gruntu" nezmění. Život s ním byl ale veselý, zajímavý a bez nudy, že jsem se rozhodla, že mi to za to stojí. A takhle jsem to vysvětlovala i rodičům a kamarádům.
Vzali jsme se. Najela jsem na metodu "co oči nevidí, to srdce nebolí" a vyhýbala jsem se veškerému šmírování nebo nedůvěře. Řekl, že jde na fotbal, a já po ničem dál nepátrala. Takhle to fungovalo první rok. Pak jsem se úplně náhodou dozvěděla od kamaráda, kde se Standa spustil a s kým. Když jsem se ho ptala, proč mi to říká, opáčil, že si myslel, že máme volný vztah. I když jsem tušila, že to jednou přijde, sama jsem byla překvapená, jak moc to bolelo.
Bolest, dárek, usmíření
Vyčítala jsem mu to, hádali jsme se. Standa všechno neustále zapíral a já měla pocit, že ze mě dělá úplnou blbku. Pocit, že to zvládnu, byl najednou pryč. Od té doby jsem vlastně pokaždé, když odešel, přemýšlela o tom, kde je, s kým je a kdy přijde. Po pár týdnech Standa přišel s nápadem, že vyrazíme na dovolenou. Tam jsme byli od všeho daleko, bylo to jako dřív, já mu odpustila a trochu jsem se uklidnila. Chvíli byl klid, za pár měsíců jsem se ale zase dozvěděla něco podobného, i když méně konkrétního. A zase nastal koloběh – bolest, usmiřování, dárek, odpuštění.
Myslela jsem si, že děti můj postoj trochu změní. Že si budu jistější tím, že pro Standu jsem nejdůležitější a jiná nemá šanci na víc než na jednu noc. Po porodu prvního syna se choval vzorně a já měla pocit, že je všechno na dobré cestě. Pak ale zase začaly jeho fotbaly, hospody s kamarády a další akcičky. A já, s dítětem doma na mateřské, všechno nesu daleko hůř. Všechny návštěvy, které mluví o tom, jaký je Standa kanec a borec. Všechny řeči o ženských, o jejich přednostech. Dřív mi to nevadilo, ale teď mi to vhání slzy do očí.
Přitom když se na to podívám rozumově, myslím, že mě i syna má opravdu rád. Že od nás rozhodně nechce odejít. Že život s ním je po všech stránkách skvělý – dokáže toho hodně zařídit, na baráku se nadřel, neutrácí, pracuje, nepije... Rádi spolu sportujeme a chodíme do přírody, doma si povídáme. Ale jakmile dojde řeč "na ženský", reaguju podrážděně a mám zkaženou náladu na dva dny. Už několikrát jsem mu vyhrožovala, že jestli se ještě něco takového dozvím, tak odcházím. On mě jen uklidňoval, že to kamarádi přehánějí, a kdesi cosi. Ale já vím, že se to nezmění. Že se brzy zase něco takového dozvím.
Přemýšlím, jak dlouho to mohu vydržet. Dokáže člověk emocionálně otupět? Mám vyměnit chlapa s touhle "vadou" za nejistotu? A kdo ví, jestli bych někoho našla. Ale děsím se každé návštěvy, protože se bojím, co se zase dozvím. Možná by mi pomohlo, kdyby měl někdo v mém okolí podobný osud. Ale nikoho takového neznám. Jsem jako na houpačce – chvíli se přikláním k variantě rozvod, chvíli na druhou stranu. A tak jen čekám, kdy se stane něco, co mi definitivně ukáže mou cestu.
