Jsem dvanáct let vdaná a ještě před nedávnem jsem si myslela, že šťastně. Mám hodného muže, dva krásné zdravé kluky, daří se nám celkem slušně. Manžel se stará, pomáhá, myslím, že mě má rád. Ale...
Chvilka s počítačem
Nedávno se mi začal proměňovat před očima. Najednou z práce přijížděl později. Tvrdil, že toho má hodně, já mu věřila. Pak jsem si ale všimla, že když se vrací, jde se hned převléknout, naoko nepozorovaně se vytrácí s telefonem do vedlejší místnosti. To už mi začalo být trochu divné. Zbystřila jsem. A když si jednou manžel odběhl od počítače a nezavřel si profil na Facebooku, využila jsem příležitosti a šla jsem pátrat. Jenže možná jsem to raději neměla dělat.
Broučku, co budeme dělat?
Při letmém pohledu jsem zahlédla konverzaci s křehkou blondýnkou Lenkou. Otevřela jsem ji a četla. "Broučku, co budeme dělat?" stálo tam. Jela jsem zpět a četla jsem dál. Při posledních řádcích se mi udělalo nevolno. Ta mrcha zahýbá s mým mužem a je těhotná! Srdce se mi bolestně stáhlo, v tu chvíli jsem chtěla umřít! "Vždyť máme děti, jak mi to jenom mohl udělat!" projelo mi hlavou. Začala jsem bezmocně brečet.
První konfrontace
Když se muž vrátil do místnosti, okamžitě pochopil, co se stalo. Zbledl. "Promiň," vysoukal ze sebe. "Já nechtěl." Začala jsem ho hystericky mlátit. Pak jsem se sesunula na zem. Zvedl mě a všechno mi vyklopil. Lenku poznal v práci. A jednou ve výtahu mezi nimi přeskočila jiskra. Ona mu dala najevo, že by ho chtěla. On se jako starý osel neudržel. Byla svobodná a volná, tak ho brzy pozvala k sobě do bytu. A stalo se. Za tři měsíce mu oznámila, že je v tom. "Ať jde na potrat," prosila jsem ho. On ale odpověděl, že to jeho milenka rezolutně odmítla. Ujistil mě ovšem v tom, že nás opouštět nechce. Že to byl prostě jen románek, jen teď neví, co s tím.
Co bude dál?
I když manžel neodešel, sesypala jsem se. Musela jsem vyhledat psycholožku, která nám doporučila partnerskou terapii. Nevím totiž, co dál dělat. Manžela ztratit nechci, zároveň neumím přijmout skutečnost, že bude mít dítě s jinou. Nemám sebemenší možnost zasáhnout. Nevím, jestli ho milenka uvede do rodného listu. Netuším, jak to vysvětlit našim dětem. Chtěla bych, aby se s ní manžel nevídal, stáhnul se zpátky. A upřímně tu blonďatou potvoru nesnáším. Není to románek, nad nímž se dá mávnout rukou. Pro nás bohužel bude mít celoživotní dosah.
Momentálně vůbec netuším, jak to ustojíme. A co se stane, až se dítě narodí. Představa, že k nám bude jednou jezdit na návštěvu a já řeknu "Děti, tak to je váš další sourozenec", je pro mě nestravitelná. Ale verze, že mu balím kufry a posílám ho milence do otevřené náruče, mně rovněž bere dech. Přála bych si, abych se z té absurdní noční můry probudila.Čtenářka Renáta, Vysoké Mýto