2°C
Když mi bylo něco před třicítkou, byla jsem šťastně vdaná a měla jsem dvě děti. S mladším jsem ještě byla na mateřské. Všechno nám doma klapalo. I po zdravotní stránce jsem byla v pořádku. Jen jsem občas v noci cítila bolest v noze. Ve stehně. Vůbec jsem tomu zpočátku nepřikládala význam, protože jsem toho každý den dost nachodila s dětmi po venku, pořád bylo co uklízet, vařit, znáte to.
Hrozná zpráva
Jenže bolest jsem cítila stále. Svěřila jsem se kamarádce, zdravotní sestře. Řekla, že má známého ortopeda a že mi u něj domluví kontrolu. Po dalších dvou měsících jsem se do ordinace opravdu dostala. Kromě jiného mi doktor nabral krev, nohu mi prohmatával a pak jsme se domluvili, že zajdu na rentgen.
Řekl, že ho dokonce můžu absolvovat už za chvíli. Když jsem později čekala na výsledek, mrzelo mě, že jsem tam vůbec chodila, kvůli takové prkotině! Chtěla jsem už být doma s kluky. Pak doktor vyšel ze dveří a tvářil se divně. Vzal mě dovnitř a řekl mi, že to sice nemůže zatím tvrdit úplně jistě, ale že mám na kosti nějaký výrůstek a nelze vyloučit, že je to rakovina.
Je třeba zařídit osobní věci
Nevím, jak jsem se dostala domů. Na další spoustu vyšetření jsem měla přijít hned další den. Pak jsem čekala na výsledky. Kvůli mně se svolávala i porada několika odborníků – lékařské konzilium.
Ortel mi sděloval primář. Seděla jsem u něj v pracovně a on mi sice laskavě, ale zcela jasně řekl, že se jedná o agresivní osteosarkom čili rakovinový nádor kosti, že už mám i metastázy a že si mám pro jistotu uspořádat své osobní záležitosti a připravit šetrně rodinu na to, že zemřu. Budou mě prý operovat, ale i tak mi nejspíš zbývá odhadem půl roku života. Měla jsem pocit, že to nemluví na mě, ale na někoho jiného, že to je nějaká blbost, omyl.
Zázrak? Možná!
Musela jsem sebrat veškerou sílu, abych nespáchala sebevraždu. To by všechno alespoň urychlilo a rodinu bych ušetřila pohledu na moje bolestivé umírání. Nakonec jsem to neudělala kvůli klukům. Aby pak jednou nemuseli říkat, že jejich máma si vzala život sama. A taky jsem popravdě řečeno silně cítila, že s nimi chci zůstat, jak dlouho to jen půjde.
Šla jsem na operaci, nohu mi uřízli pod kyčelním kloubem. Nebudu se k tomu moc vracet, byla to děsná doba, chemoterapie a tak... Pak následovala kontrolní vyšetření. Po pěti měsících jsem zase seděla u primáře. Kroutil hlavou nad mými papíry a potom mi řekl, že to vypadá skvěle, že žádné metastázy už nikde nemám, a že na rakovinu tedy určitě neumřu. Dneska je to od té chvíle přes dvacet let. V ten den jsem se znovu narodila a pamatuju si z něj každičký detail.
Neberte lidem naději
Naučila jsem se žít bez jedné nohy, dneska byste možná asi ani nepoznali, že mám protézu. Absolutně nevím, jak jsem to všechno ustála se zdravým rozumem. Ale doktorům nic nevyčítám. Po poradě se dohodli, že mi raději řeknou pravdu, protože jsem měla malé děti a bylo třeba zorganizovat péči o ně, až umřu. Přesto ale ve mně navždy zůstane velká pochybnost: je lepší takové věci pacientům říkat až takhle na rovinu, bez naděje? Přikláním se spíš k tomu, že ne. Naději si přece zaslouží každý. S ní je pak lépe připravený na léčbu a třeba se nakonec z nemoci dostane. Jako se to poštěstilo mně.
