4°C
Petra znám od střední školy, chodil do vedlejší třídy. Vždycky jsem si s ním skvěle rozuměla. Měli jsme stejné zájmy, stejné názory, tehdy většinou ještě odposlouchané od jiných, rozumnějších lidí. Navíc to byl moc pěkný kluk, který vyrostl do krásného chlapa. Prostě skvělý kamarád.
Často se nás naši známí ptali, proč spolu nejsme. Že jsme si povahově podobní, máme se k sobě a stejně už tak většinu našeho volného času trávíme dohromady. Oba dva jsme se na sebe jen tak podívali, pokrčili jsme rameny a neřešili to. Samozřejmě že mně v hlavě kolikrát zněla ta otázka, proč my dva to spolu vlastně nezkusíme.
Vždy jsem dospěla k jednoduché odpovědi. Je na mě moc mladý. Vždycky se mi, z nějakého nepochopitelného důvodu, líbili starší chlapi. Potřebuji někoho, ke komu budu vzhlížet, koho budu obdivovat a kdo mně bude imponovat. A to jsem u stejně starých kluků nenacházela.
Jako vejce vejci
Když si váš otec porozumí s vašim partnerem, může se z vás stát třetí kolo u vozu.
Autor: Shutterstock.com
Teď v létě to bude rok, co jsme spolu zase jednou seděli na naší oblíbené zahrádce a povídali si. Asi za hodinu přišla parta chlápků a na Petra zdálky volali a mávali. "Kdo to je?" zajímala jsem se hned. "Táta a jeho kámoši. Nedošlo mi, že tu budou. Oni choděj vždycky první středu v měsíci na pivo," vysvětluje.
Petrova tátu jsem poznala hned. Oba mají stejné hluboké hnědé oči a stejný nos jako skobu, který rozhodně nepřehlédnete. Ale ústa a drobnou postavu zdědil Petr očividně po mámě. Jeho táta má velké rty a je to kus chlapa. Pěknej chlap... Proběhlo mi hlavou. Celá partička si šla sednout k vedlejšímu stolu a Petrův táta si sedl čelem ke mně.
Musela jsem se držet, abych vnímala svého kamaráda a nezírala pořád tupě na jeho otce. Asi po dvou hodinách se začala partička u vedlejšího stolu rozpouštět, až tam zůstal jen jeden z nich. Zvedl se a přišel k našemu stolu. "Chlapi dneska nějak všichni museli domů, mně se ještě nechce, můžu si přisednout?" zeptal se Zdeněk, Petrův otec.
Nepovedené manželství
Petr pokrčil rameny a gestem pokynul, ať se tedy posadí. Z vyprávění vím, že rodiče ho měli hodně brzy, oběma bylo snad osmnáct. Tehdy strašná katastrofa, takže se dva mladí lidé, kterým to prostě ujelo, museli vzít. Manželství nedopadlo, když bylo Petrovi asi pět, rozvedli se.
Jeho rodiče spolu nicméně vycházeli bez problémů. Petr považoval za svého vychovatele mámu, u které žil, kdežto táta byl kámoš, se kterým se chodí do hospody. A teď tu jeho táta seděl s námi. Ihned se mi představil jako Zdeněk, a když mi podal ruku, úplně se mi rozklepala kolena. Měl pevný stisk a naprosto odzbrojující úsměv.
Seděli jsme spolu asi dvě hodiny a Zdeněk vyprávěl, jak v rámci své práce, kdy projektuje elektrárny, létá po celém světě. Petr mezitím odešel.
Naivní mladá holka
S jeho otcem jsme spolu seděli dlouho do noci. Když mi zavolal taxíka, aby mě bezpečně dostal domů, čekala jsem, že vystoupí se mnou a půjde ke mně. Ale jen mi pomohl vystoupit a řekl: "Ahoj, maličká." A odjel domů.
Byla jsem z něj úplně hotová. A nejvíc z toho, že ho zřejmě nepřitahuji ani z poloviny tak jako on mě, když jsem ho nedostala k sobě do bytu. Druhý den jsem čekala, jestli se třeba nějak neozve, ale nic. Takhle jsem čekala týden, než jsem pochopila, že on prostě jen poseděl s kamarádkou svého syna.
Nepůjdem na drink?
Asi za měsíc mi přišel do práce e-mail s předmětem "Ahoj". Když jsem ho otevřela, byla tam zpráva od Zdeňka. Že se teď vrátil z cesty po Panamě a jestli nechci zajít na drink. Rozbušilo se mi srdce, rozklepaly ruce a ihned jsem odepsala, že jasně, že půjdu ráda a že to nějak domluvím s Petrem. Ihned mi přišla zpráva, že by šel se mnou raději sám a ať to Petrovi neříkám.
Za týden poté, co mi přišel první e-mail, jsem seděla celá nervózní v jednom baru v Praze, o kterém jsem věděla, že do něj Petr určitě nikdy nepůjde. Když do dveří vešel Zdeněk, nemohla jsem se ubránit úsměvu, který mi pak nezmizel po celý večer.
Ten osudový
Celý večer jsme si povídali o všem možném, neustále jsme nacházeli nová a nová témata. Když podnik zavíral, vyšli jsme spolu ven a Zdeněk najednou z kapsy vytáhl malý pytlíček. "Hele, já jsem na to úplně zapomněl! Přivezl jsem ti dárek," a podává mi pytlík. Uvnitř byl schovaný pletený náramek.
Zcela impulzivně jsem mu poděkovala tak, že jsem mu dala pusu na tvář. V tu chvíli ztuhl, chytil mě kolem pasu a políbil na rty. Další půlhodinu jsme stáli před barem a líbali se. Ovšem zbytek večera dopadl stejně jako posledně. Odvezl mě taxíkem domů, rozloučil se, dal mi pusu a odjel domů.
Musíme s pravdou ven
Na rozdíl od našeho prvního setkání mi ale ihned poslal zprávu, že děkuje za krásný večer, že by si ho rád zopakoval a co dělám druhý den. A tak jsme spolu začali randit. Jezdili jsme na výlety, chodili na večeře, chodili hrát badminton. Po půlroce tajného vztahu mě přestalo bavit se pořád někde schovávat, hrát si na to, jak jsem sama, i když mám chlapa, kterého bezmezně miluji.
Jednoho večera jsem to nevydržela a Zdeňkovi řekla, že takhle to dál nejde. Že mě to už nebaví, že je Petr můj skvělý kamarád a že z něj děláme blbce oba dva. Navíc chvíle, kdy jsem věděla, že jsou kluci spolu a já s nimi nemůžu být, mě štvaly a mrzely zároveň. Zdeněk se zamyslel a po chvíli řekl: "Tak to ale nech na mně, cítím, že je to moje povinnost mu to oznámit."
Den, kdy jsem věděla, že se mají kluci sejít, jsem celý večer neměla stání. Pořád jsem čekala, až se jeden z nich ozve. První mi přišla zpráva od Petra. "Ses posrala, ne?" zněla SMS. A za chvíli další, nesoucí těžké nepochopení: "Vždyť je to můj otec! A ty bys mohla být jeho dcera. To je fakt úchylný!"
Můžu ti říkat macecho?
Později večer za mnou přijel Zdeněk a všechno mi to vyprávěl. Že na něj Petr vyjel, jestli je normální, jestli si přijde hustě, když sbalí jeho kamarádku, a že je to fakt divný, když nejdřív spí s jeho matkou a teď s jeho kamarádkou.
Je to zhruba půl roku, co se to Petr dozvěděl, a ačkoliv nás stále nechce vidět spolu, začíná si z toho aspoň dělat legraci. Takže kdykoliv se mnou mluví, říká mi macecho a dává mi podobně přiblblé otázky, jako jestli si jeho otce vezmu a jestli si ho nechci osvojit.
Zdánlivý happy end. Mám skvělého partnera a ještě lepšího kamaráda. A v podstatě v jedné rodině. Uvidíme, jak to bude pokračovat dál. Jsem si vědoma, že hlavně pro Petra je to opravdu složitá situace. A vím, že naše přátelství tím utrpělo, ale já jsem prostě měla pocit, že mi to za to stojí.
Čtenářka Žaneta z Prahy
