David je všechno, co na světě mám. Je mu deset let, a pokud bych měla říct, co mi přináší největší radost, bez váhání jmenuji jeho. Kromě radosti zažívám samozřejmě chvíle strachu, dohady, nekonečné vysvětlování i chvíle mlčení. Asi jako každá máma. V poslední době mám ale pocit, že toho špatného přibývá. David si začíná silně prosazovat svou. Hádáme se a já – i když nechci – většinou ustoupím. David totiž chodí jednou za 14 dní na dva dny v týdnu a víkend ke svému otci, se kterým už sedm let nežijeme. Vždycky se vrátí celý nadšený, co s ním otec všechno dělal a co mu všechno dovolil. Jsou to pochopitelně věci, které se mi nelíbí: může být celý den na počítači, sedí v autě vpředu, i když by správně neměl, může pít ovocné pivo a podobně.

Syn situaci zneužívá

Když potom po Davidovi chci, aby se zase začal chovat tak, jak jsme byli doma zvyklí, je naštvaný. Tvrdí, že u otce je to lepší, že jsem strašná matka, a podobně. Je mi to strašně líto a jediné, co s tím dovedu udělat, je to, že ustoupím a dovolím mu to také. David samozřejmě dokáže situaci velice dobře využít. Kapesné dostává podle mě hodně vysoké, a to nemám přehled o tom, co všechno má u táty. Pořád má něco nového. Oblečení, brusle, telefon, boty, hry...

Horší je, že ho přestávám zvládat doma. Někdy se třeba rozhodne, že nepůjde do školy. Vždycky má nějaký důvod: rýmu, bolest v krku, bolest v noze. I když vím, že si vymýšlí, nedokážu ho donutit do školy jít. Hlavně když začne pofňukávat, že táta by ho doma nechal a co jsem to za mámu, když ho nedokážu pochopit. Někdy se mi podaří ho přesvědčit, aby tam šel. Ale děsí mě, co bude dál.

Vím, že mu ubližuji

Vždycky si říkám, že mě jen tak vydírá. Že bych měla být drsnější a důslednější. Ale já se trápím výčitkami, že jsem mu zkazila rozvodem dětství. Všude se píše, jak to děti těžce nesou, jak se jim to odráží na psychice. Snažila jsem se proto, aby měl pohodové dětství. Aby dostal všechno, co mají spolužáci, aby si u táty užíval a se mnou taky. A asi se mi to vymklo z rukou.

Mluvila jsem o tom s kamarádkami a všechny mi radí, že musím nastavit doma přísnější režim. Jinak že si syn bude vyrůstat jak dříví v lese a jednou nebude šťastný. Snažila jsem se o tom mluvit i s bývalým manželem, ale on dal jasně najevo, že podle něj se chová správně a nebude na tom nic měnit. A já se prostě nedokážu smířit s tím, že budu za zlou a za policajta jenom já. Protože je mi jasné, jak by to dopadlo: David by chtěl bydlet u táty.

Už párkrát něco takového naznačil. Pro mě je to noční můra, protože pak bych zůstala úplně sama. Možná by to dopadlo tak, že by u něj bydlel chvíli a pak by se zase vrátil. Ale moc tomu nevěřím. Možná by u otce přestal mít ta poslední pravidla, která se snažím dodržovat. A pak bychom ho ztratili oba.

Přemýšlela jsem, že navštívím psychologa, ale trochu se bojím, že mě odsoudí, že jsem špatná matka. A tak jen čekám, že třeba brzy najdu nového partnera, který mi s výchovou trochu pomůže. Abych na to na všechno nebyla sama.