Od malička jsem se snažila být poslušná holka. Neměla jsem ráda konflikty a byla jsem ráda, když mě rodiče chválili. Samozřejmě že jsem nebyla vždycky anděl, občas byl nějaký malér ve škole, někdy jsem se vztekala, když mi rodiče nechtěli dovolit všechno.

 

Ale obecně se dá říct, že rebel jsem rozhodně nebyla. Všechna moje rozhodnutí probíhala vždycky v souladu s tím, co chtěli rodiče. Na střední školu jsem šla na zdrávku, začala jsem pracovat v nemocnici. Po několika vztazích s kluky na střední a jednom románku se ženatým lékařem jsem se zamilovala do Ondřeje. Vzali jsme se a narodila se nám malá Klára. Zůstala jsem na mateřské, starala se o Kláru. Další dítě už jsme si nepořídili.

Přišla jsem totiž na to, že Ondřej si začal se svou kolegyní. Byla to vlastně náhoda – on dělal na benzince, ta holka tam prodávala v krámu. Do práce jezdil autem. Jednou jsme jely s kamarádkou na výlet jejím autem, a náhodou zrovna kolem té pumpy. Překvapíme ho, napadlo ji, a byl to samozřejmě ten nejhorší nápad. Přistihla jsem Ondřeje v takové situaci, která se opravdu jinak vysvětlit nedala.

Chci vás obě!

 

Úplně hotová jsem se vrátila ke kámošce do auta a strašně jsem se bála, co bude následovat. Večer, když se Ondřej vrátil, řekl, že sám neví, co má dělat. Že nás s dcerou má rád, ale ji že miluje. Že nás opustit nechce a jí že se taky nechce vzdát.

Strašně mě to ranilo. Vůbec to nezapadalo do mého spořádaného života. A protože jsem zvyklá všechny věci řešit rychle, nedokázala jsem čekat, který život si Ondřej vybere. Po pár pokusech o soužití ve třech jsem to vzdala. Chvíli jsem bydlela u rodičů, pak jsem se vrátila do práce a sehnala si garsonku, kam jsem se s Klárkou přestěhovala.

Ráno se mi nechtělo vstávat, večer jsem nemohla usnout. Koukala jsem na televizi a k tomu popíjela víno, které mi pomáhalo usnout. Nestála jsem o kamarádky ani o chlapy.

Jednou mě takhle doma přepadla kamarádka – ta, která mě tehdy vzala na tu pumpu. Našla mě lehce připitou, spící s dálkovým ovladačem v ruce, a začala jednat. Strašně mi vynadala a dala mi jasně najevo: buď půjdu k psychologovi, nebo skončím totálně na dně. A já – poslušná holka – jsem šla. A tentokrát to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Začala jsem chodit na terapii. A tam jsem si po mnoha sezeních uvědomila jednu věc: že celý život poslouchám někoho jiného. Učitele, rodiče, manžela... A že jsem se nikdy nenaučila poslouchat sebe.

Překvapivé zjištění

Začala jsem to zkoušet a došla k zajímavým zjištěním: asi nejvíc mne šokovalo to, když jsem si začala postupně uvědomovat, že jsem celou dobu toužila po partnerce, nikoliv po partnerovi. Jen jsem nikdy neměla čas ani sílu si to přiznat. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem to byla schopna pochopit a přijmout.

Teď mám půl roku přítelkyni Nikolu. Zatím to vypadá, že to klape. A připravuji se na to, jak ji představím dceři. Vím, že to bude těžké, ale vím, že to bude stát za to. Protože jestli něco v životě platí, tak to, že co tě nezabije, to tě posílí.