Čtenářka Martina: Nepoznala jsem ani své děti a vlastního manžela | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Martina: Nepoznala jsem ani své děti a vlastního manžela

13. června 2015 | 06:00

Dovedete si představit, že najednou zapomenete, kdo jste a jaký byl doposud váš život? A jaký to musí být pocit, když nepoznáváte ani své vlastní děti? S tím má své zkušenosti čtenářka Martina, která se nám svěřila se svým příběhem. 

Když jsem otevřela oči, byl to ten nejošklivější pocit, jaký jsem do té doby zažila. Existovala jsem jako mozek uvězněný v cizím těle a byla jsem úplně ztracená. Kdo jsem? Kde jsem? Co umím? Prohlížela jsem si své ruce a cítila k nim stejný vztah jako k rukám kohokoli na světě – žádný. Nepoznala jsem je. Pak přišla sestra a řekla: "Paní Mráčková, je skvělé, že jste se vzbudila. Hned zavolám pana doktora." A tak jsem se o sobě dozvěděla první informaci. Jmenuju se Mráčková.

Přišel doktor a sdělil mi, že jsem po autonehodě, při které došlo k pohmoždění mozku a následnému bezvědomí. Teď to ale bude už jenom lepší a lepší, řekl a čekal, jak budu reagovat. "To nevím, já si vůbec na nic nepamatuju," řekla jsem a tím začalo dlouhé martyrium mého života, o kterém nikdo netušil, jak skončí.

Martina přišla o paměť při autonehodě.

On nemůže být můj muž!

Za nějaký čas přišel další chlap a tvrdil, že je můj manžel. Rozplakala jsem se a přetáhla si peřinu přes hlavu. Bože, to si přece může vymyslet každý! Navíc nebyl ani trochu sympatický, přece bych si někoho takového nevzala! "Prosím vás, jděte pryč, vůbec si nevzpomínám, že bych vás někdy viděla," huhlala jsem zpod nemocniční deky, a když jsem hlavu zase vyndala, byl pryč.

Ten strašný zmatek a chaos, které mi vířily hlavou, mě uvrhly do děsné deprese. V dalších dnech si mě přehazovali psychiatři a neurologové a nakonec došli k diagnóze totální amnézie, neboli ztráta paměti. Prý se mi časem snad zase vrátí, je třeba stimulovat paměťové stopy a docházet na terapii.

Příště s tím chlapem, který tvrdil, že je mým mužem, přišli dva malí kluci. Moji synové! "Ahoj, mami," vrhli se mi kolem krku a já zase brečela, protože to pro mě byly úplně cizí děti. Hladila jsem jejich hlavy, ale nic k nim necítila. "Jak se jmenujete?" zeptala jsem se a oni se běželi schovat k tátovi a už ke mně nechtěli. Prý Filípek s Jakubem.

Musela jsem věřit

Rozhodla jsem se, že jedinou mou záchranou je věřit tomu, co mi ostatní tvrdí. Když ten chlap říká, že je můj manžel a ti kluci mí synové, je to pravda!

Ani při prohlížení fotografií si Martina nebyla schopna nic vybavit.

Libor, jak se jmenoval můj muž, za mnou chodil denně a vyprávěl mi různé naše společné zážitky. Jak jsme se seznámili, o tom, jak jsem si zlomila nohu na lyžích, jak se narodili naši kluci.

Jednou donesl plnou tašku fotek a pak je odnášel celé mokré od mých slz. Dívala jsem se na sebe, jak s těhotenským bříškem objímám staršího synka nebo jak se později už všichni čtyři držíme za ruce. Moje paměť ale zůstávala zavřená na železnou závoru.

Vraťte se do života

Asi po třech týdnech mi v nemocnici oznámili, že jdu druhý den domů. "A nemohla bych tady zůstat, dokud si na něco nevzpomenu?" vyhrkla jsem na doktora a hrůzou se celá zpotila. To budu muset bydlet s Liborem a dětmi! Co si počnu? Vždyť vůbec nevím, jak se o rodinu postarat! "Paní Mráčková, musíte vést život takový, na jaký jste byla zvyklá. Jedině tak se vaše paměť zase může vrátit," poklepal mě po ruce a mně nezbylo než se na ten velký krok začít chystat.

Přijeli pro mě všichni tři. Libor a dva rezatí kluci, kteří mě chytili každý za jednu ruku a vedli k autu. To nezvládnu, byla jsem přesvědčená a srdce mi tlouklo až v krku.

V bytě, kterému říkali "u nás doma", to na mě všechno dopadlo o to více. "Jdu si lehnout, je mi špatně, kde je ložnice?" zjišťovala jsem a křečovitě zatínala zuby, abych nezačala hystericky brečet. "Maminko, můžu jít do postýlky s tebou?" zeptal se tříletý Filípek a já nedokázala to dítě odmítnout. Když jsme tak spolu leželi a mě ovanula vůně jeho vlasů, poprvé jsem pocítila jakousi něhu či závan mateřské lásky.

Paměť se vrátila

Když jsem se probudila, byla na stole večeře a všude byly rozvěšeny obrázky a srdíčka od dětí. Na každém bylo napsáno: PRO NAŠI MAMINKU. "Kluci moji, mně je tak líto, že se mnou máte takové trápení!" dojatě jsem je objala a rozhodla se, že udělám všechno pro to, aby zase měli svou mámu.

Martina nepoznávala ani své děti, ani když jí manžel ukázal staré fotografie.

V dalších dnech jsem zjistila, že mi spousta starých činností nedělá problém. Uměla jsem zacházet s pračkou, žehlit i vařit, i když jsem nevěděla, kde co hledat. Jakubovi jsem chystala svačiny do školy a Filípka vodila do školky, kam mě poprvé musel zavést on. Bylo to stejné, jako bych se ocitla v úplně cizím městě.

Miluji tě! 

Pak nastal konečně zlom. Šli jsme s Filípkem večer ze školky, já byla nějak zamyšlená, a tak se stalo, že jsem vlezla autu přímo pod kola. Žádná velká rána to nebyla, jen jsem upadla a natloukla si koleno, ale s mou hlavou se stal zázrak. Ten šok způsobil, že se mi ve vteřině promítla nehoda, při které došlo ke ztrátě paměti, a moje vzpomínky se vrátily!

"Filípku, neplač," vstala jsem k vyděšenému chlapci a poprvé doopravdy objala svého syna! Vybavila se mi moje svatba, za chvíli naše poslední Vánoce, a než jsem přišla domů, dokonce i to, jak jsme se s Liborem pohádali kvůli špinavému nádobí. "Libore, já si vzpomínám! Chápeš to? Vrátila se mi paměť," vlítla jsem domů a skočila muži kolem krku. Zrovna jsem si totiž vzpomněla, že ho miluju.

Čtenářka Martina

Autor: Simona Škodáková