Měli jsme se rádi odjakživa. Moje matka, která byla pro Tomáše macechou, mezi námi dětmi nedělala žádné rozdíly. S bratrem jsme měli i přes věkový odstup stejné zájmy: sport, šachy, bavily nás stejné filmy, chodili jsme na stejné koncerty. Oba jsme měli i nějakou tu známost, nic vážného.

V hloubi duše jsem ale jako dospívající dívka cítila, že se mezi mnou a Tomášem rodí něco hlubšího. Občas jsem si všimla, jak se na mě dívá. Nebyla jsem nijak zkušená, ale věřte mi, že tohle holka pozná: díval se na mě ne jako na nevlastní sestru, ale jako na ženu.

A nejhorší na tom bylo, že mi to dělalo dobře. Vnímala jsem ho totiž stejně. A moje pocity sílily. Bála jsem se je přiznat i sama sobě. Byli jsme inteligentní a rozumní, a tak jsme si zároveň uvědomovali, že si začínáme hrát s ohněm. 

Bránili jsme se tomu ze všech sil. Já si našla dalšího kluka, on holku, ale láska to teda vážně nebyla. Jen jsme se snažili přehlušit emoce, které jsme stále intenzivněji cítili k sobě. Nemohlo to skončit jinak. Jednou naši odjeli na pár dní k přátelům. Pozvali jsme si sice své protějšky a udělali takový menší mejdan, ale skončilo to tak, že jsem noc strávila s bratrem. Bylo to něco, co se dá jen těžko popsat. Dlouho potlačovaná láska, vášeň, společné zážitky, pohled na svět… Prostě bylo jasné, že mezi námi je velká láska, ne jen sex.

Dělali jsme, jako by se nic nestalo

Ráno jsme se ale na sebe nebyli schopni ani podívat. Tomáš druhý den odjel na letní brigádu do Anglie a měl se vrátit až za měsíc.

Nenapsal ani řádku. Když se vrátil, oba jsme dělali, jako by se nic nestalo, ale uvnitř nás to vřelo. Podle mě to musel každý poznat. Ale naštěstí nepoznal. Nadále jsme se jeden druhému vyhýbali.

Tomáš studoval v Praze a my bydlíme v Plzni, takže to jakž takž šlo vydržet. Domů jezdil jen zřídka, a i tehdy jsme se snažili navzájem se vyhýbat. Bolelo to k nevydržení. Měla jsem zlomené srdce a on taky. Po čtyřech letech života-neživota jsem se vdala za kolegu. Milovala jsem ho, ale o vášnivé lásce, kterou jsem cítila k nevlastnímu bratrovi, se nedalo ani mluvit.

Po dvou letech dostal Tomáš, který v té době žil v Praze, vynikající pracovní nabídku doma – v Plzni. Po dlouhém váhání kývl. Byl prostě zpátky. Vídali jsme se sice jen na rodinných akcích a výročích, ale napětí mezi námi by se dalo krájet. A jednoho dne se to zase stalo. Potkali jsme se tehdy opravdu náhodou ve městě, neplánovaně. Ani jsme si toho moc neřekli, nasedla jsem k němu do auta a jela s ním do bytu, který si pronajal.

Přála bych každé ženě prožívat to, co jsem prožívala s ním. Přitom jsem podváděla manžela se svým bratrem. Scházeli jsme se při sebemenší příležitosti. Za pět měsíců jsem otěhotněla a později porodila krásnou zdravou dceru. Manžel byl štěstím bez sebe, já popravdě taky. Pravdu jsem mu neřekla. Tomáš byl na pokraji zhroucení, ale držel se.

Bratr to neustál

Krátce po narození dcery jsme se rozešli. Tomáš trpěl jako zvíře. S miminkem jsem musela být doma, malou objímal a vychovával můj manžel. Tom to neustál. Když bylo malé půl roku, přišel za mnou a řekl, že si našel práci v Německu, že tohle je nad jeho síly, a od té doby jsem ho už neviděla. Občas volá našim, ti za ním i jezdívají, ale do Plzně už nepřijel. Teď jsou to čtyři roky.

Pomalu nacházím štěstí v dceři a laskavém manželovi, který „cizí“ dítě vychovává jako vlastní. Jsem opět těhotná, tentokrát je otcem můj muž. Smířila jsem se s tím, že milovat budu navždy Tomáše. Ale budu dobrou manželkou a matkou. Svoje tajemství si vezmu do hrobu. Jsem si teď už jistá, že i kdybych se s Tomem opět setkala, tak už to zvládnu. Svého muže znovu nepodrazím. Bolet to ale bude celý život.