Středa 23. září 2020
Svátek slaví Berta, zítra Jaromír
Oblačno, déšť 22°C

Vzala jsem si muže, kterého jsem nemilovala! Nečekala jsem, co všechno se změní!

2. července 2015 | 06:00

Když předstupovala před úředníka na radnici, dávala svému manželství v duchu dva roky. Měl to být truc. Nakonec jejich soužití trvalo déle a přineslo mnohá překvapení. Čtenářka Marcela vypráví svůj příběh.

Nikdy bych si nemyslela, že při mém svatebním dnu vedle mě bude stát zrovna Vašek. Kluk od sousedů a ze základky, kterého znám od dětství. Občas jsme se potkávali na hřišti nebo v lese, ale žádné větší přátelství mezi námi nepanovalo. Vždycky byl nablízku totiž někdo hezčí, zábavnější a přitažlivější. Pak jsme každý začali studovat jinou střední školu a vídali se jen zřídka. Vašek se vždycky zajímal o to, co dělám, já o něj moc ne. Byl pro mne takovou samozřejmou kulisou při návštěvách doma.

V devatenácti jsem nastoupila na poštu. Měla jsem pár kratších známostí, ale ve dvaadvaceti jsem potkala Daniela. Přistěhoval se k nám do České Lípy z Prahy, prý hledal klidnější a opravdovější místo k životu. Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Já jsem se mu taky líbila a začali jsme spolu chodit. Daniel mi přišel jak z jiného světa. Bral mě na nová místa, ukázal mi trochu jiný život. Já se totálně odštípla od toho starého, dokonce jsme se spolu přestěhovali do Prahy, kde jsem si našla práci. Měla jsem pocit, že je to do konce života...

Pak ale Daniel zjistil, že zase potřebuje najít jiné opravdové místo k životu, a sdělil mi, že tam se mnou nepočítá. Prosila jsem ho, aby si to rozmyslel, aby mne neopouštěl – zpětně viděno jsem podnikala dost zoufalé pokusy. Ale on měl jasno. Myslela jsem tehdy, že se mi zhroutil svět. Věděla jsem, že nezvládnu potupný návrat z velkého světa do našeho malého města sama.

A pak – zase tak nenápadně – se vynořil Vašek. Zase se ptal, jak se mám, a já se mu se vším svěřila. A on záhy přišel s nabídkou, jestli si ho nechci vzít. Nejdřív jsem se tomu hystericky vysmála. Po pár hodinách a vystřízlivění se mi to rozleželo v hlavě a napadlo mne, že bych mohla zabít dvě mouchy jednou ranou: ukážu Danielovi, že pro mne není jediný, budu se moct vrátit do Lípy a budu mít kde bydlet. A tak jsem mu řekla své ano.

Ano na dobu určitou

Od začátku jsem našemu vztahu nedávala moc šancí. Vaškovi jsem řekla, že si jeho pomoci vážím, ale ať moc nedoufá v to, že bych se do něj zamilovala. Myslela jsem, že s ním překlenu to nejhorší období a pak ze vztahu tiše vycouvám. Na radnici mi nebylo nejlépe, když jsem poslouchala všechny ty řeči o lásce až do smrti... Ale bolest z Danielovy zrady byla ještě horší. Soužití s Vaškem bylo pohodové. Rozdělili jsme si, co kdo bude platit, dohodli se na pravidlech, kdo kdy kam bude chodit, dohodli jsme se, že si budeme věrní. Stejně jsem na nikoho jiného neměla pomyšlení.

Manželství bylo klidné, bez hádek a po dvou letech jsem měla pocit, že bych se už mohla pomalu začít od Vaška odtrhávat... A v tom onemocněla jeho maminka. Vašek se o ni staral, podporoval ji a já věděla, že teď ho opustit rozhodně nechci. Chtěla jsem mu vrátit všechno, co udělal pro mne. Pečovali jsme o jeho mámu spolu. Bylo to hodně náročné a intenzivní. A taky to bylo poprvé, co jsme se začali spolu víc bavit.

Co mi vlastně chybí?

Shodou okolností se v té době rozváděla jedna moje kamarádka a druhá se pokoušela o dítě. A já si uvědomila, že Vašek je vlastně spolehlivý a hodný chlap, že dokáže leccos zastat – a co víc si vlastně od druhého mohu přát? A taky jsem si na něj zvykla. Výlety do velkého světa za zábavou, jaké jsem podnikala s Danielem, mi najednou přišly strašně vzdálené a nedůležité. Navrhla jsem Vaškovi, jestli nechce dítě. Byl strašně šťastný. Bohužel, babička se ho už nedožila. Dosud si vyčítám, že jsem se nerozhoupala dřív. Ona se na vnouče těšila a vlastně díky ní jsem od Vaška neodešla.

Tolerance a pravidla

Teď zpětně vidím, že nejdůležitější na našem soužití byly slušnost a tolerance a hlavně počáteční ochota nastavit pravidla a na všem se domluvit. Do Vaška jsem se potom bláznivě nezamilovala, našla jsem v něm ale parťáka na celý život. Za pár let už spolu oslavíme dvacet let od té bláznivé svatby. Jasně, občas sedím doma a říkám si: To už nikdy nezažiju takovej ten šíleně zamilovanej pocit jako s Danielem? A představuju si, co by bylo, kdyby... Pak se ale podívám na své děti, hezký dům a zahradu a vím, že bych nikdy neměnila.

Autor: is