2°C
Že jsem cvok, jsem si dlouho nepřipouštěla. Blázen přece vypadá úplně jinak! Ale nakonec jsem musela uznat, že nejsem normální a že to, jak přistupuju k úklidu, zavání šílenstvím.
Začalo to plíživě. Magor na pořádek jsem byla vždycky, ale pak se to nějak zvrtlo a já začala trpět úzkostmi, že na mě ze všech stran útočí bakterie, špína a nepořádek. Pořád jsem uvažovala o tom, jak se nakazím žloutenkou, HIV a kdoví čím dalším. A taky mě drtil pohled na podlahu s chomáčky prachu, drobky, fleky.
Špína, kam se podíváš
"Lenko, ty se z toho uklízení zblázníš," říkával můj manžel Luboš, když jsme spolu ještě žili. Nesnesla jsem nikde ani smítko. Prach jsem utírala dvakrát denně, stačilo otevřít okno a na skle už byla zase vrstva smetí. Popílek, pyl, prach, to podle ročního období. Nejraději bych byla, kdyby domů nikdo nechodil. Luboš nakonec kvůli tomu ode mě odešel.
Byla jsem ráda! Konečně mi tady nikdo nebude dělat svinčík. To strašné napětí z manželovy přítomnosti ze mě spadlo, ale po čase se zase začalo vracet. Svůj úklid jsem se totiž rozhodla dotáhnout k dokonalosti. Sedačku jsem obalila igelitem, a když jsem přišla z práce, každý den ještě vše otřela vlhkým hadrem. Vařila jsem čím dál tím míň, abych nedělala nepořádek, který bych pak musela pracně uklízet.
Nakonec jsem úplně přestala stíhat. Chodila jsem pozdě do práce, protože mimo to, že jsem před odchodem vždy luxovala a vytírala, musela jsem se vracet a kontrolovat, zda jsem zamkla, zavřela plyn a vodu, vypnula elektřinu a jestli je zamčené i auto. To mě štvalo nejvíc. Jsem blázen, nebo co? Říkala jsem si, když mě zase začaly přepadat ta svíravá nejistota a šílená úzkost, že jsem to stejně nějakým nedopatřením zabezpečila špatně, a vracela jsem se třeba pětkrát dokola.
Život jako očistec
Pracovala jsem na finančním úřadě, kde jsem poslední rok už před sebou jen hrnula neudělanou práci. Nakonec jsem dostala výpověď z důvodu neplnění pracovních povinností. Ale co, aspoň budu mít čas svůj byt udržet v čistotě. Pro sebe moc peněz nepotřebuju, půjdu na pracák a něco mám našetřeno.
Moje úzkosti se však stupňovaly. Než se dostavil chvilkový pocit klidu, musela jsem stále zvyšovat dávku úsilí. Začala jsem se propadat do úplně iracionálního světa. Pak jsem přišla na to, že už mi nestačí drhnout jen byt, ale že musím drhnout i samu sebe. Klid jsem neměla dřív, než jsem se vysprchovala posedmé. Je to šťastné číslo, říkala jsem si, to překoná všechnu nákazu. Když se mi podařilo dojít k chvilkovému pocitu uvolnění a moje mysl se rozjasnila, vybrečela jsem nad sebou snad potok slzí.
Jít k psychiatrovi pro mě bylo hrozně náročné. Je tam spousta bacilů a taky jsem se strašně styděla. Bylo to dlouhé povídání, ale strašně úlevné.
Nová naděje
"Je obdivuhodné, jak dlouho jste to vydržela. Muselo to být strašné utrpení," řekl mi místo posměchu, který jsem tak trochu očekávala. A taky mi oznámil, že moje potíže mají svůj název. Jmenují se obsedantně kompulzivní porucha a dají se léčit. Předepsal mi léky a mě zaplavila radost a naděje, pocity, které jsem už vůbec neznala. Dnes se už léčím několik měsíců, chodím na terapie a můj stav se lepší. A já doufám, že jednou budu moct jít do kina, na kafe nebo třeba na rande. Moc bych si to přála.
Lenka, Náchod
