2°C
Svoji jsme byli už osmým rokem a měli jsme dvě dcery. Avšak „funkce“ manželky a matky mi nedávala jedinou věc, po které jsem skutečně toužila – lásku.
„Drahý Pavle, sdílím s tebou postel, nakupuji, vařím, starám se o to, aby byl náš domov čistý a tvé oblečení bez skvrn. Poslouchám tě, když mi vyprávíš, co všechno jsi zažil v práci. Organizuji výlety pro naši rodinu. Starám se o tvé děti, všude je vozím, čtu jim knížky před spaním a hraji s nimi všelijaké hry. Na oplátku, bych chtěla mít byt se třemi pokoji (kde bychom bydleli samozřejmě společně), pěkné auto, roční permanentku do fitcentra a svou kreditní kartu. A především- trochu víc tvého zájmu a lásky.“
Dopis jsem zakončila tím, že Pavlovi dávám šest měsíců na to, aby změnil své chování, jinak od něj odejdu.
Zlom v manželství
Když jsme se v roce 1984 potkali, mně bylo 19 a učila jsem se na kuchařku. Třiadvacetiletý Pavel byl pilot. Naprosto mě uchvátil - pohledný, inteligentní a s úžasným smyslem pro humor. Než jsme se stačili vůbec poznat, byl povolán do zahraničí. Neuměla jsem si představit, jak těch šest měsíců odloučení zvládnu. Týdny plynuly a Pavel se neozýval. Myslela jsem si, že se snaží být za „frajírka“. Neuvědomila jsem si však, že tento incident bude pro nás mít o deset let později vážné následky.
Jen pro vysvětlení: Pavlovi rodiče se rozvedli, když mu byli tři. V sedmi letech byl poslán na internátní školu. Bylo pro něj prakticky nemožné projevovat nějaké emoce. Snažil se však se mnou udržovat kontakt, a tak naše romance pokračovala. O rok později mě požádal o ruku. Řekla jsem ano, přesvědčená, že ho donutím být o trochu emotivnějším. Když jsme se v červnu 1986 vzali, cítila jsem se jako ve snu. V květnu 1991 se narodila naše první dcera Růženka, v roce 1993 následovala Pavlína a já se stala mámou na plný úvazek. V té době začaly vystupovat na povrch první trhliny v našem vztahu.
Zdálo se, že mám úžasný život s přitažlivým a milujícím manželem a dvěma malými holčičkami. Ve skutečnosti jsem se však cítila zoufale osamělá. S Pavlem jsme si nikdy moc nepovídali, já si toho ale nevšímala, protože jsem byla hodně zaneprázdněná a měla jsem pořád co na práci. Když jsme šli o víkendu někam do přírody, já si hrála s děvčaty, zatímco on si četl nějaké knihy o byznysu. V případě, že jsem si ohledně toho stěžovala, řekl: „Alespoň jsem neodešel jako můj táta.“ Nepřetržité dožadování se jeho pozornosti pro mě bylo ponižující, vzdala jsem to…
Až jiný muž probudil tomu mému oči
A pak se to stalo. V roce 1995, dva roky po narození Pavlíny, jsem potkala Štěpána. Sdíleli jsme ty nejniternější pocity a myšlenky – naslouchal mi takovým způsobem, jakým Pavel nikdy. „Jsem do tebe zamilovaná,“ řekla jsem Štěpánovi jednou. Jeho obličej se rozzářil: „Já do tebe taky!“ Cítila jsem ale strach a vinu. Opravdu bych dokázala ukončit manželství a riskovat, že tím ublížím mým holkám?
Nakonec jsem to na Pavla vychrlila: „Zamilovala jsem se do někoho jiného.“ Čekala jsem, že bude v šoku a požadovat, abych se se Štěpánem už nikdy nesetkala. Místo toho však jenom odvrátil zrak od novin a klidně se zeptal: „Spala jsi s ním?“ Byla jsem rozhořčena. Náš manželský slib jsem brala až tak vážně, že jsem Štěpána dokonce ani nepolíbila! „Samozřejmě že ne,“ odpověděla jsem. „No a kde je tedy problém?“ zeptal se. S odstupem času ale už vím, že Pavel se odmalička bál projevovat své emoce, proto netušil, jak má na tuto situaci zareagovat. Tehdy jsem to ale vnímala tak, že mu na mně vůbec nezáleží.
Tento dojem byl ještě více utvrzen o pár dní později. Pár přátel se stavilo na návštěvu a konverzace se stočila ke vztahům. „A proč vlastně miluješ Káťu?“ zeptal se známý Pavla. Na chvilku se zamyslel. „Miluju to, jak rozumí vaření,“ odpověděl. Když jsem viděla šokované výrazy přátel, nebyla jsem si jistá, jestli jsem schopná v tomto manželství vůbec pokračovat.
Vyznání jako z filmu
Náš vztah byl bez lásky, nebylo to nic víc, než jen „práce“. Den potom jsem se rozhodla napsat onen dopis a položila jsem ho na jeho polštář. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem nešťastná. Dala jsem mu šest měsíců na to, aby mi dokázal, že mě miluje. Pavel přišel večer domů jako obvykle, sotva kývl na pozdrav a šel se převléknout do ložnice. Čekala jsem, co se bude dít. Když konečně vyšel z pokoje, v jeho očích se leskly slzy. Kleknul si na koleno, jako při žádosti o ruku. „Strašně moc tě miluju, neměl jsem ani tušení, že jsi takhle nešťastná,“ řekl. „Dej mi prosím ještě jednu šanci.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším! Políbili jsme se a promluvili jsme si tak, jako nikdy předtím. Byl to zlomový moment. Pavel dnes říká, že když četl můj dopis, uvědomil si vlastně, jak moc mě miluje. Mě však nějakou chvíli trvalo, než jsem mu odpustila. Rozhodli jsme se navštívit i manželskou poradnu, on se naučil mi více naslouchat a být otevřenější, zatímco já se smířila s tím, že kvůli jeho dětství nikdy nebude snadno projevovat své city.
Sice to nebylo lehké, ale tomu dopisu, který si můj muž mimochodem stále schovává, dlužíme za naše už 26. výročí svatby. Co se mě týče, jsem šťastná, že má „funkce“ manželky je už na celý život. Třesu se při pomyšlení, že jsem vše, co mezi námi je, skoro zahodila! Tedy zahodili…
