Když jsem se seznámila s Petrem, jeho rodiče podnikali a neustále jezdili někam na služební cesty nebo byli zavření v kanceláři, takže veškeré moje návštěvy probíhaly pouze tak, že jsme si vyměnili pár pozdravů a zdvořilostních frází.

Nikdy mi to nevadilo, jsem poměrně uzavřený člověk a nerada se seznamuji, ale když přeci jen došlo na společné obědy s Petrovými rodiči, přišlo mi, že si poměrně rozumíme. To se ale mělo plíživě změnit.

Všechno špatně

Čím déle jsme spolu s Petrem byli, tím víc výhrad ke mě jeho matka měla. Jakmile jsem se k nim nastěhovala, začalo tchyni vadit v podstatě cokoliv. Když jsem dala nádobí do myčky, naskládala jsem ho tam špatně a ona to po mě musela předělávat. Když jsem ho tam nedala, byla jsem princezna, co si po sobě ani neuklidí. Když jsem si chtěla vyprat prádlo společně s jejich, nadávala, že už se jí tam nic nevejde. Když jsem prala pouze svoje a Petrovo, zbytečně jsem plýtvala. A tak to bylo se vším.

Nejhorší bylo, že se svými požadavky nikdy nepřišla přímo za mnou, ale vždy je sdělovala tchánovi či Petrovi, ovšem dostatečně nahlas, abych je slyšela. I když se mě tchán i Petr často zastávali, ona jen protočila oči a dala tak jasně najevo, že tomu nerozumí. Oba muži se se svojí ženou/matkou pochopitelně nechtěli hádat, takže většinou ustoupili a já byla pořád to neschopné nemehlo.

Zpověď gigola: Chtěly po mně mokrý orgasmus!

Když jsme "mamince" oznámili, že se chceme brát, jen se na mě podívala a utrousila, že gratuluje. Poté otevřela víno na oslavu a celé ho dopila. Večer jsem slyšela, jak v podroušeném stavu doporučuje Petrovi, aby si pořádně sepsal předmanželskou smlouvu a ať zatím nic nekupuje a nestaví a zůstaneme u nich, aby nakonec nebyl v tom velkém baráku sám.

Brečela jsem vzteky a bezmocí. Můj zásnubní prstýnek mě ještě tlačil a tchyně už nám dokázala naplánovat rozvod i případné dělení majetku. Cítila jsem se jako v nějaké zkušební lhůtě a nechápala, kde bere tchyně to právo testovat mě, jestli obstojím zrovna jejím požadavkům.

Plánování svatby bylo utrpením, protože každý náš nápad tchyně komentovala tisíce argumenty, proč je to naprostý nesmysl. Nakonec se nám pomocí kompromisů udělat svatbu, se kterou byly relativně spokojeny obě strany. S Petrem jsme se v té době hodně hádali - já ho tlačila, aby se matce vzepřel, on mě, abych se podřídila. Dokonce jsem si říkala, jestli vůbec dělám dobře.

7 vět, které své tchyni raději neříkejte

Po svatbě byl chvíli klid a já musela čelit zase jen běžným větám - TAKHLE pečeš kuře? V TOMHLE jdeš do práce? TOHLE jsi mu koupila? Prakticky nebyl jediný den, kdy bych neudělala něco špatně. Naučila jsem se to ignorovat, ale příjemné mi to stejně nebylo. Po dvou letech ale přišel ten zlomový den, kdy se Petr před tchyní prořekl, že už se od svatby snažíme o miminko, ale nějak to nejde.

Tchyně okamžitě naznala, že je to moje chyba, a začala se synem rozebírat, jak často a jakým způsobem souložíme, jestli vůbec jsem vhodná k tomu, rodit děti a zakončila to prohlášením, že bych se měla nechat jít vyšetřit, jestli náhodou nejsem defektní zmetek. Tu noc jsem Petrovi oznámila, že končím, že jsem na pokraji nervového zhroucení a že se buď do měsíce odstěhujeme oba, nebo že jdu sama.

Petr pochopil, že to myslím vážně a příští měsíc jsme, i přes silné protesty jeho matky, začínali v pronajatém 3+kk. Po pěti letech jsme v něm stále, ale máme navíc dvě malé děti. Ukázalo se, že moje neschopnost otěhotnět byla způsobená psychickým stresem. Tchyně má ke mě stále tisíce výhrad, ale mě už je to jedno. Jako babička není vůbec špatná a já vím, že až se dostatečně vymluví, zase se zvedne a půjde si dirigovat vlastní domácnost. A je vidět, že se ulevilo i Petrovi. Jen to chtělo, aby mu jednou dal povel i někdo jiný, než jeho matka - generál.