Dokumenty Slzy Konga i Latim – obřezané, se zaměřují na skutečně silná ženská témata, tedy na znásilňování v Kongu a ženskou obřízku v Keni. Připravujete nyní něco podobného?
Připravujeme projekt, celovečerní dokumentární film, který bude o čtyřech ženách, které měly nelehký osud a nyní se snaží pomáhat ostatním. Každá je z jiné země a prošla si nějakým traumatem, nebo prostě žije v tak nepříznivé zemi pro ženy, že vlastně jakákoliv práce je hrdinství. Zatím máme vybrané dvě. Jedna je lékařka z Afghánistánu a druhá se stala obětí kyselinového útoku v Indii. Což je dnes bohužel dost aktuální téma. Zbylé dvě ještě hledáme. Ale chceme, aby všechny mohly být příkladem pro ostatní ženy, že i ve špatných podmínkách lze dělat něco dobrého a lze se realizovat navzdory osudu. Rády bychom se možná vydaly znovu natáčet do Konga.

Odtud pochází váš první dokument. Jak vás to tehdy napadlo tam jet?
Viděla jsem film o problematice znásilňování žen v Kongu, na kterou poprvé upozornila americká režisérka Lisa Jackson. Hned jsem věděla, že tohle téma chci přivézt do České republiky a upozornit na to tady. Původně jsem tam chtěla jet pořídit portréty znásilněných žen. A mezitím jsem potkala Olinu Šilhovou, která mi říká, že jsem se asi zbláznila, že je to přeci strašně nebezpečné jet do válečné zóny, kde jsou ženy brutálně znásilňovány.

No ale nakonec jste tam jely spolu, ne?

To je právě hrozně vtipné, dodnes se o tom s Olinou dohadujeme. Já tvrdím, že to bylo za čtvrt hodiny, ona že to trvalo déle, ale každopádně za mnou přišla, že je to vlastně novinářsky dost zajímavý téma a že by asi jela taky. Hned druhý den jsme na tom začaly pracovat.

Když jste na podzim roku 2008 odjížděly, byla tam situace dost vyhrocená, proč jste si to nerozmyslely?
Ta situace se zhoršovala posledního půlroku, co jsme tu cestu připravovaly. A před naším odjezdem se to vyhrotilo ještě více. Generál Nkunda se svojí armádou oblehli Gomu a táhli na hlavní město Kinshasu. Reálně hrozilo, že obsadí i to. Bylo to fakt vážné, humanitární pracovníci se stahovali a my z druhé strany do toho přijížděly. Před odjezdem nám volali z české ambasády v Kongu, že jestli se nám tam něco stane, ambasáda od toho dává ruce pryč a je to jen náš problém.

Ani na chvíli jste nezaváhala, jestli to už není trochu přes čáru, moc nebezpečné?

No napadlo mě to, když jsme jely autobusem přes Rwandu, což je krásná země. A čím více se přibližujete Konžské hranici, tím je to horší. Tak říkám Olině: „Hele, tohle je takový předpeklíčko. Támhle za tím jezerem začíná skutečné peklo,“. Koukaly jsem, jak jsou ty vesnice u hranic čím dál drsnější, jak tam stojej ti černoši s divnýma očima a s mačetami v rukách. Je fakt, že když jsme pěšky procházely hranici, byla v nás obou malá dušička. Ale ono když člověk nemá blbou smůlu, vše se dá řešit. Ale je fakt, že tam je tý blbý smůly fakt dost.

Měla jste někdy během vašich cest strach o život?
Strach… No, to je těžký. Jako nikdy se mi nestalo, že bych měla mačetu pod krkem. Ale byla spousta potenciálně fakt nebezpečných situací. Ale pokud máte štěstí a jste připravena, znáte zemi a můžete trochu předpokládat, jak budou tamější lidé reagovat, tak se to vždycky nějak vyřešilo. Jednou se nám tedy pěkně míchal adrenalin s vědomím toho, že jdeme do něčeho nebezpečného, co se nám nemusí vyplatit. Byly jsme v Iráku a měly v horách schůzku s PKK, což je teroristická organizace. Sice to podle mě není úplně srovnatelné s teroristy z Al-Káidy, ale žádní beránci teda rozhodně taky nejsou. A my jsme věděly, že jedeme na neznámé místo, s neznámými lidmi, nikdo o nás nesmí vědět… Prostě nás v pět ráno naloží nějaký člověk, co neumí jinak než kurdsky, odveze nás do hor, a tam si s námi udělají, co budou chtít. Buď to slovo porušej, nebo ne. Noc předtím jsme ležely v posteli a říkaly si, že to je vlastně možná naposled, co ležíme v posteli. Nebo spíš možná naposled, co vůbec spíme. (smích)

Co člověka nakonec nakopne k tomu se tam přesto vydat?

Touha po reportáži z té oblasti o těchto lidech. A fakt, že přivezeme něco poměrně výjimečného, co nemá každý. A navíc ten zážitek, vidět, jak to tam funguje, jací jsou ti lidé… To je prostě obrovská zvědavost smíchaná s profesní stránkou věci.

Když nad tím přemýšlím, napadá mne, jestli vůbec máte něco jako pud sebezáchovy…
To nesou ty témata. No, vlastně asi taková ta touha po adrenalinu, to přiznám bez mučení, tam je. Zase ale to není ten zásadní hnací motor. Je to o tom, že chceme dělat zajímavé téma, které je výjimečné a které nikdo nemá. Nebo ne, že nemá, ale dostane se k němu málokdo. A to je zábavné. Třeba když jsme natáčely v Keni dokument o ženské obřízce. To nebylo vůbec nebezpečné, ale je to tak zajímavé téma, dostane se k němu málokdo, že to bylo strašně vzrušující.

Kde v sobě berete tu psychickou sílu?
Já myslím, že je to zkušeností, která se do tebe kupí. Těch příběhů slyšíš strašně moc a mají fakt hrozné osudy. Takových lidí jsem potkala tisíce. A on pak člověk postupně asi trochu otupí.

Ale zezačátku to muselo být hrozné, ne? Než jste si zvykly…
My jsme to s Olinou měly stejně. Když jsme se v roce 2008 poprvé v Kongu setkaly s těmi znásilněnými, to byly fakt příšerné osudy. Jeden horor za druhým, včetně kanibalismu, včetně toho, že ty ženy strašným způsobem mučily a ty co přežili, si prošly hotovým peklem. Já tam měla jeden moment, kdy jsem se trochu rozbrečela. A Olina byla z toho také v háji a obě jsme byly v háji. Nejhorší ale asi bylo, když nám vyprávěli příběh o půlroční znásilněné holčičce…

Ono to asi na začátek bylo velké sousto, ne?
Člověk ty příběhy slyšel tisíckrát, ví, jak to skončí, že nepřijde ten očekávaný happy end. Ale já nejsme žádný spasitel, co je může zachránit. Já dělám jenom reportáž, protože to je moje práce. Nemám tendence zachránit každého člověka, který má strašný osud, ať už ho potkám v Africe, Afghánistánu nebo Iráku. Ono to hlavně ani nejde. A pokud se s tím někdo srovnat nemůže, tak ať tam nejezdí. Asi tak bych to viděla.

 

Přemýšlím, jak asi vypadá vaše dovolená. To musí být nějaká extrémní, co?
Já jsem neměla dovolenou asi šest let. Vloni jsem si říkala, že už ale musím. Aspoň na chvíli. Tak jsem jela na čtrnáct dnů na jachtu do Chorvatska. Letos jsem měla také dva týdny, ale u nás na chalupě. Jen jsem si moc neodpočinula, pořád jsem tam měla nějaké návštěvy, takže jsem pořád vařila a uklízela. (smích) Ale byla jsem pořád na mailu, řešila jsem nějaké věci ohledně filmu, takže to vlastně ani moc dovolená nebyla. Já se bez volna pár let obejdu. Ale potřebuji tam mít ty cesty do extrémních oblastí, co mě baví.

Jak vás v Africe vnímají tamější muži?
To se dost liší. Afrika, ta subsaharská, je jiná, než muslimské státy. Nahlížení na ženu je tam skutečně jiné. Ale zase tam funguje to, že člověk, který je bílý, je pro ně zdrojem peněz, tak to oni vnímají. Tam na tu ženu je to nahlížení fakt jiné. Ale zase tam funguje to, že člověk, který je bílý, je zdroj peněz. Oni mě vlastně vidí jen jako otevřenou peněženku. I když v ní vlastně vůbec nic nemám. Ale to oni nevědí. Na druhou stranu, to, co je pro mě málo, je pro ně dost. Ale nesetkávám se s tím, že bych čelila nějakým sexistickým útokům od místních obyvatel. Oni mají ještě pořád takovou trochu bázeň před těmi bílými. Ale na druhou stranu v těch zemích potkáte i spousty bělochů a od nich tam ty ataky jsou. Ti žádný zábrany nemají. Čehož ale my využíváme.

Jak?
Někdy potřebujeme pracovat s vojenskými jednotkami , které na místě fungují. A stává se často, že to naše ženství využíváme, abychom se k něčemu dostaly. Když jedeme na základnu UN, kde jsou Evropani nebo lidé seznámeni se západní kulturou, tak mrkáme ostošest, abychom si pomohly k lepším výsledkům. Tak pohazujeme vlasy, a tak… Jo, toho se občas musí využít.

Vaším snem vždy bylo podívat se do Somálska. Ještě to platí?
No sen se hlavně začíná realizovat. Teď čekám na různé bezpečnostní analýzy, finanční rozvahu. Bude to sice jenom týden, ale pokud ten týden přežiju, budu si moct gratulovat. Nevím, nechci to zakřiknout, ale snažím se o to. Ale když selže tento kanál, co teď mám, najdu si jiný.

 A proč zrovna tato země?
Nevím. To asi nejde jen tak vysvětlit. Asi je to tím, že jak je ta země dlouho v chaosu a nejezdí tam žádní bílí novináři, ani žádní jiní, nikdo moc neví, co se tam děje. Nikdo nemůže říct, že tam byl, mluvil s lidmi, vypadá to tam tak a onak. A já mám zase možnost získat exkluzivní zážitek, já jsem vlastně lovec exkluzivních zážitků. (smích) Když se to vezme kolem a kolem. Baví mě ta výjimečnost, že budu jedna z mála, když to přežiju, co o tom může podat svědectví. Ono je to podobné i v těch jiných zemích. Teď se snažím dostat do Iráku. Ráda si dělám o věcech vlastní názor, nijak nezprostředkovaný žádnými médii.

Je něco, na co se ještě chystáte udělat si takto názor?My teď máme spousty práce se stříháním filmů. To je ale taková ta činnost, co není vidět, takže se zdá, že nic neděláme. Rozhodně ale chci pokračovat v tom, co dělám, protože těch konfliktních zemí bude postupně přibývat. Podívejte se na Ukrajinu. Ještě nedávno byla také poměrně bezpečnou mírumilovnou a klidnou zemí. V Africe je také spousta států, kde jsem ještě nebyla a kde bych mohla najít téma pro Femispheru. Když ono je těžké najít téma, co ještě nikdo nezpracoval. Ale velký fenomén, co se nám podařilo zpracovat, jsou albánské Virginy.

 

Můžete trochu přiblížit, o co jde?
To jsou ženy, které žijí mužským stylem života. A je to fenomén, který pomalu vymírá. V Albánii je posledních asi dvacet těch burnëshe, což se anglicky překládá jako Sworn virgins. Na severu země je klasická klanová společnost, která je postavena na tom, že v čele klanu stojí chlap. A pokud se z nějakého důvodu stane, že klan nemá dostatek mužů, kteří by byli schopni ho vést, dostane se k moci žena. A z ní se stane ta burnëshe. Musí přísahat, že zůstane pannou, že bude ochotna přistoupit na krevní mstu v případě, že to bude rodinná čest vyžadovat, tak bude ochotna i zabít. To s vědomím, že i ona může být zabita. Začne se oblékat jako muž, chovat se jako muž. Na oplátku má tato žena naprostou volnost, může chodit, kam chce, pít, kouřit. Což není běžné v této části země. Prostě se z ní stane muž. Tedy krom změny pohlaví. Máme natočených osm těchto žen, což je unikát. A právě teď pracujeme na tom nasbíraném materiálu, co jsme tam pořídily. Tak snad to brzy dokončíme.