„ S Igorem se známe od mala,“ vypráví devětadvacetiletá čtenářka Lenka. „ V první třídě jsme si sedli spolu do lavice a od té doby se provázíme celým životem. Možná že už tenkrát nás k sobě přivedl nějaký vnitřní pocit sounáležitosti. Hned jsme se skamarádili. Bohužel po základce se naše cesty na chvíli rozešli. Igor šel studovat gymnázium a já šla na střední školu. Každý si našel jiné kamarády a na sebe navzájem jsme neměli čas.

Setkání po letech

Už tenkrát, když jsem opouštěla základní školu, jsem věděla, že je něco jinak a že více než muži se mi líbí holky. Bála jsem se to ale komukoliv říct. To víte, je vám patnáct let, všechny vaše kamarádky vám vypráví o svých láskách s kluky, o prvních pusách a podobně, tak vám to taky moc nepřidá. Snažila jsem se na ženy nemyslet a sama sebe přesvědčit o tom, že muži jsou ta správná volba. Na střední jsem s pár chodila, ale vždy jsem je spíš brala za kamarády, než za partnery.

Kamarádi

Autor: Shutterstock.com

Někdy v polovině čtvrťáku jsem se v jedné hospodě potkala s Igorem. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že ho zase vidím a že si s ním můžu popovídat. Kecali jsme celou noc a já se mu začala svěřovat se svými zmatečnými pocity. Když mi řekl, že i on se potýká s homosexualitou, nevěděla jsem, jestli mu to mám věřit, nebo jestli mě chce akorát uklidnit.

Společné bydlení jako alibi

Každopádně s Igorem jsme od této noci spolu zůstali v intenzivním kontaktu, vídali se skoro denně. Když jsme nastoupili na vysokou školu, našli jsme si spolu byt. Na jednu stranu to bylo takové alibi. Spousta lidí si myslela, že spolu chodíme, a my jim to nevyvraceli.  Přitom jsme ale měli svoje vztahy. Igor s kluky a já s holkami.

Jak šel čas, oba dva jsme vystřídali několik partnerů, ale ten nejintenzivnější vztah byl stále mezi námi dvěma. Jen mne prostě vůbec nepřitahoval. Prostě skvělí kamarádi. V pětadvaceti letech mi ale začaly tikat biologické hodiny. Všude kolem jsem měla kamarádky s miminky a jako na potvoru jsem je všude vídala. Procházela jsem si šílenými stavy, kdy jsem se utápěla v šílených depresích. Uvažovala jsem nad tím, jak mít dítě. Vždyť to ví přeci každý už na základce, že k početí je potřeba muže.

Chci dítě!

Jednou jsem se s tím svěřila Igorovi, že bych moc chtěla dítě. Překvapilo mě, když odvětil, že i on nad tím často přemýšlí a že by se mu líbilo vychovávat potomka. V tu chvíli mě to vůbec nenapadlo, ale asi o měsíc později za mnou přišel Igor a říká, že proč bychom nemohli mít dítě spolu, když on je chlap a já ženská. Že můžeme žít společně jako rodina s tím, že si každý vedle toho bude vést svůj homosexuální vztah.

Nožičky

Autor: Shutterstock.com

Přišlo mi to jako super nápad. Probrala jsem to se svojí partnerkou Mirkou, která z toho nebyla moc nadšená. Na rozdíl ode mne si totiž uvědomovala, že tímhle končí naše případná společná budoucnost. To mi vůbec nedošlo, že spolu nejspíš nebudeme moct nikdy žít, protože neopustím rodinu kvůli lásce. Doma jsem to probírala s Igorem a nakonec jsem si uvědomila, že touha po rodině je silnější.

Konečně budeme „normální“

Hned jsem tedy začala přemýšlet, jak to zrealizovat. Nejprve jsme to chtěli zkusit přirozenou cestou. Abychom měli jistotu, vypočítala jsem si přesně den ovulace a šli jsme na to. Myslím si, že Igor při tom musel hodně trpět. Nakonec se mu ale podařilo vyvrcholit. Ihned po měsíci jsem si udělal těhotenský test a vyšel negativně. Oba jsme byli z toho zklamaní, hlavně tou představou, že pohlavní akt budeme muset podniknout znovu. Dohodli jsme se, že to zkusíme maximálně třikrát, a dost. Jestli to nevyjde, zkusíme jinou alternativu.

Měli jsme ale asi víc štěstí než rozumu, a napodruhé to vyšlo. Oba jsme byli neuvěřitelně šťastní. Když jsme to řekli rodičům, ty z toho byli nadšení. Měli asi pocit, že jsme se stali opět ,normálními´ lidmi. Igor v tu chvíli stálého přítele neměl, ale já jsem to řekla Mirce. Sice mi gratulovala, ale bylo vidět, že z toho žádnou radost nemá.

Mateřská láska nade vše

Těhotenství proběhlo bez větších problémů a já porodila krásného kluka Martina. Dnes jsou mu tři roky a má dva opravdu milující rodiče, kteří se mu snaží dopřát ten nejlepší domov. Na několik let jsme s Igorem obětovali naše vztahy pro tohoto jedno malého človíčka, který pro nás znamená mnohem více. Žijeme spolu jako nejlepší přátelé, milujeme se navzájem po duševní stránce, ale každého z nás to táhne někam jinam.

Jednou asi budeme muset Martinovi říct skutečnost, jak to s jeho rodiči je. Chceme ale, aby měl dost rozumu na to přebrat si to sám v hlavě a vybrat si, jaký postoj vůči tomu zaujme. Musím uznat, že je to občas skutečně psychicky náročné, chybí mi má přítelkyně. Ale Marťa mi to naprosto vynahrazuje. Není krásnější pocit, že chovat v náruči své dítě,“