S manželem jsme se rozešli rok poté, co se Stelinka narodila. Z ničeho nic mu došlo, že se neumí a nechce starat o čtyřčlennou rodinu. Zůstala jsem sama. Samoživitelka. Ze začátku to šlo. Pracovala jsem, vydělávala. „Dá se to zvládat i bez chlapa,“ chlubila jsem se kamarádce. Jenže pak se u Stelinky naplno projevila nemoc. Těžký autismus kombinovaný s psychomotorickou retardací. Po čase bylo jasné, že s ní musím zůstat doma a naplno se o ni starat. Pořád jsme u lékařů, po terapiích. O toho dne jsem se zcela dostala do rukou našeho sociálního systému a jeho mocných úřednic.

Bývalý muž už neposílá ani alimenty (občas to kompenzuje pár stovkami) a já musím mít na každý měsíc vše rozpočítané do koruny. Žijeme s holkama ze sociálních dávek. „Na příspěvek na bydlení máte nárok, jen když v bytě žijete měsíc,“ reagovala úřednice do telefonu na moji žádost o příspěvek poté, co jsme se přestěhovali z jihu Čech na okraj Prahy. „Ale my se stěhovali 2. září, jde o jeden jediný den,“ vyhrkla jsem na ni. Nezajímalo ji to. „Z čeho mám zaplatit nájem,“ ptala jsem se plná zoufalství a dělalo se mi zle. „Máte přece dávky,“ odsekla.

Nevzdala jsem to. Šla jsem za ní osobně a vyplnila formulář. „Tak vy si žádáte od září, když jsem vám jasně řekla, že nemáte nárok?“ vyjela po mně ještě ostřeji než do telefonu. Potřetí se mnou jel i můj soused, aby mě podpořil a vysvětlil paní, jak to bylo s naším stěhováním. „Kdybych jí neviděl, tak neuvěřím,“ pronesl, když jsme zabouchli dveře jejího úřadu a on před nimi zůstal stát jako opařený.
Dáma totiž před ním sehrála divadelní etudu s názvem „Jak zničit ženskou s dvěma dětmi“.
ONA: „Máte u domu zahrádku?“
JÁ:  „Mám, ale pronájem je zdarma.“
ONA: „Fajn, tak o to snížíme příspěvek!“
JÁ: „To nemůžete!“
ONA: „A počítejte s tím, že po přestěhování z Jižních Čech do malé vesnice u Prahy máte taky nárok na méně peněz, asi o 3000 Kč měsíčně.“
JÁ: “Ale na internetu to píšete jinak!“
ONA: „Co je na internetu, pro nás není směrodatné. Je to jen na mně. Jestli se vám to nelíbí, můžete se vrátit do Jižních Čech!“

A bylo to. Do očí se mi draly slzy a cestou domů se ten vodopád spustil. Ještě druhý den jsem šla na úřad znovu, tentokrát k jiné úřednici. Ta se jen divila, ale evidentně nic nechtěla rozmazávat a příspěvek mi přiznala. Stěžovat si? To nemělo cenu. Nikdo by se se mnou nebavil.

Takových příběhů se zákeřnými úřednicemi, které nám ničí život, místo aby pomáhaly, jsem bohužel zažila desítky. V situacích, kdy jsem bez peněz, jsem proti nim bezbranná. Psychicky jsem pak na dně. Mám strach, že to nezvládnu. Je toho moc. Doma pak sedím a brečím. A je jasné, jak tím vším trpí i má druhá dcera. Ta starší. Čtyřletá Ema. Holčička s talentem na tancování musela dlouho jen sedět doma a sledovat, jak její máma zápasí o přežití.

Až na začátku roku se zablýskalo přeci jen na lepší časy. Našel se někdo, kdo nám nabídl pomoc a skoro okamžitě pak splnil, co slíbil. Přes kamarádku jsem se dozvěděla o nadaci Agrofert. Jediné, která u nás pomáhá samoživitelkám. A uspěla jsem. Peníze od nich dávám Emičce na kroužek tancování a ještě něco málo zbude pro Stelku. Asi vám ani nemusím říkat, jak je nádherné sledovat tu cácorku, když ji vedu z tréninku a ona mi celou dobu nadšeně vypráví, co nového se naučila. Srdce mi vždy tančí a jsou to jedny z mála šťastných chvil, které v téhle životní etapě prožívám.

Ale vím, že to vše nevyřeší. Vím, že boj to bude ještě dlouhý. Jsem ale připravena ho vyhrát. Navzdory systému, navzdory všem bezcitným úřednicím a díky pomoci lidí, kterým to není jedno. Za ty moje dvě krásné holčičky to stojí, to mi věřte.